Rozhodnutí mexické zpěvačky Lily Downs vybrat si Prahu jako jedno ze čtyř evropských měst k pokřtění nového alba Shake Away nám dává možná neopakovatelnou příležitost seznámit se s výjimečnou umělkyní procházející vrcholným obdobím. Nechat sebou zatřást jako málokdy. Lila Downs vystoupí 13. listopadu v Paláci Akropolis.
Mexické legendy vyprávějí, že když člověk chce, může se proměnit v černého psa, jaguára nebo chřestýše. Vypadá to, že zpěvačka Lila Downs je při chuti: na nespoutaně dravém Shake Away se stala hned všemi třemi najednou. A 
nezůstala pouze u toho: vytrhala si husté obočí, symbol ženské tvrdosti léta ji spojující s malířkou Fridou Kahlo a neobyčejně zkrásněla. „Myslím, že to má co dělat se stářím a štěstím z pocitu, že jsem žena. A já chci být ženou,“ říká letos čtyřicetiletá Lila, vědoma si přitom obecného názoru, že „narodit se v Mexiku ženou je zločin a ještě větším pak proviněním být talentovanou ženou“.
Nikdy si „nevydržovala zoufalství jako milenku“, nepřenosná pudová potřeba komentovat „úděl mexičanství“ ale dodávala její hudbě na nekompromisnosti a hořkosti; až velká část z ní v sobě nese baladickou tíseň rozporuplnosti dnešního, i docela nedávného Mexika, jakkoliv tomu navenek její temperamentnost a vášnivost neodpovídá. Přesto s takovou hudbou přesáhla hranice, získala Latin Grammy, trojnásobnou nominaci v cenách Planet a celosvětovou slávu. Dost velkou na zvábení ke smířlivosti, zatroubení na ústup od „smutku, bezmoci a křiku ve vaší tequile“. Namísto toho bez pudu sebezáchovy na Shake Away Lila Downs zpívá „chceme slyšet pravdu“ a zní ještě palčivěji než kdy předtím.
Po matce indiánka z národa Mixtéků z hor Sierra Madre, po otci Američanka, s kapkou skotské krve; vystudovaná antropoložka, sběratelka lidových písní, doufající, že po odchodu nenáviděného Bushe jeho nástupci strhnou vysoký plot na mexicko-americké hranici, místa stovek zbytečně mrtvých, trauma vzpomínek na chvíle, kdy matkám s puebla San Miguel překládala úmrtní listy synů, co se ilegálně vydali do Států za prací. „Ačkoliv se jejich těla vrátila do Mexika, chtěly znát důvod, proč zemřeli, proč se utopili v Rio Grande. Stala se ze mne překladatelka smrti. Zbytečné, bezdůvodné, nesrozumitelné. Bylo to tak silné, že jsem začala skládat písně a rozhodla se je zpívat na veřejnosti.“ Také o tom je album Border (La Linea) z roku 2001, jedno velké imigrantské blues.
Rok na to se stala filmovým hlasem neústupné Fridy Kahlo, což ji hodně zviditelnilo, stejně jako velkolepé vystoupení 
na festivalu WOMAD téhož roku, kde ji objevila režisérka Julie Taymor: „Stala jsem se svědkem reinkarnace Fridy Kahlo, ustrnutým bezvěrcem, co dal na zvonění a přitom si mnul oči, jestli přede mnou nezpívá Edith Piaf ve španělštině s barevným šátkem okolo pasu.“
Lila Downs čerpala a čerpá z tradice Mixtéků, Zapoteků a emotivních vesnických balad rancheras – dva roky starou desku La Cantina jimi naložila až po okraj – a vlastně ze vší regionální hudby napříč Mexikem, nicméně druhou nohou stojí na americkém břehu: vystudovala v San Francisku, žije v New Yorku a vdala se za jazzového muzikanta Paula Co-hena, čímž je dáno, že se svou identitou hraje daleko důmyslnější hry. Ve španělštině, angličtině, ale také v zapomenutých jazycích Nahuatlů a Mayů, bluesově chraplavým, něžně hladícím, ve výškách jódlujícím a zarážející ohebností požehnaným hlasem zpívá písničky předků, propojené ovšem popem, funky, rockem, reggae, flamenkem nebo neworleánským jazzováním. Ve filmu Carlose Saury Fado se položí do typicky portugalského bolestínského stylu, jako kdyby nepocházela z hor Sierra Madre, ale z Lisabonu, a na Shake Away vrcholně zazáří v country blues Minimum Wage, provokativním štípanci americkému pokrytectví – načerno ve Státech pracující nepostradatelní Mexičané, ke kterým se před úřady nechtějí Američané znát.
Vyčíst to nejlepší od Lily Downs na Shake Away není těžké: až příliš hlasitě tu nezastírá politické názory a radí jedno jediné – zatřeste hněvem a nenávistí. Ještě nikdy se zářivěji nezaskvěla v roli společné autorky s Paulem Cohenem jako teď. Když ale intuitivně vycítí, že to samé, co před ní někdo vystihl niterněji, nerozpakuje se vypůjčovat si: Greenova hymnicky vyklenutá Black Magic Woman s mariachi dechy, tajemným bušením bubnů a zpěvaččiným stratosférickým hlasem střídajícím se s Raulem Midónem dává zapomenout na santanovskou verzi jako navždy tu nejlegendárnější. A skladbu I Envy The Wind o „závidění větru, dešti a slunci“ převzala od americké písničkářky Lucindy Williams snad z toho důvodu, že odjakživa posluchače upozorňovala: „Čtěte mezi řádky, nerada odhaluju 
svá tajemství najednou.“ Lila Downs skladbu nabízí jak ve španělské, tak anglické verzi, vždy s jímavou trumpetou amerického jazzmana Briana Lynche, jednoho z producentů alba.
Předělávky – ještě I Would Never od skotské kapely Blue Nile – ale nejsou těžištěm alba, vlastně ani, ačkoliv to k tomu svádí, překvapivá dueta s La Mari, vůdkyní španělské flamenkové alternativní úderky Chambao, se zmíněným Midónem, Rubenem Albarranem od divokých mexických Café Tacuba, španělským rockerem Enriquem Bunburym nebo s argentinskou zpěvačkou Mercedes Sosa, která vás kdykoli donutí k pláči. Výjimečné hlasy násobí už tak pestrou směs stylů, přístupů a málo slyšeného jiskření vitálních hudebníků z New Yorku, Chile, Venezuely, Kolumbie a Kuby, kteří mají za sebou spolupráci s Quincym Jonesem nebo Cassandrou Wilson, a jsou celí lační nenechat si ujít sebemenší zpěvaččino emoční vzedmutí přecházející ve spirituální vytí aztéckých kněží.
André Breton nazval Fridu Kahlo „bombou omotanou pentlemi“, to proto, že podlehl „hravé a krvavé fantazii ne zrovna sentimentální dívky“. Žít dnes a slyšet Lilu Downs explodovat ve skladbách Silent Thunder a Shake Away, nebylo by mu při hledání slov co závidět. Ani v případě, že by se mu dostalo vysvětlení od samé Lily: „U všech písniček, i těch vlastních, musíte ze všeho nejdřív najít duši. Je přitom úplně jedno jestli umíte nebo neumíte zpívat. Nevím jak to vysvětlit, ale myslím si, že to má hodně společného s poznáváním sebe samého a pocitem opravdovosti.“
Foto: Yvetta Stránská