Ve třetím letošním čísle UNI jste si mohli přečíst obsáhlý profil Lindsay Cooper, kde bylo v závěru zmíněno i toto 2CD, jež stojí za obsáhlejší rozbor. Je to kolekce jejích výtvorů „pro jiné příležitosti“ – tedy divadelní hru, film i televizní dokumenty, nahrávky z živých vystoupení a další rarity.
První disk obsahuje především právě její scénickou a filmovou hudbu. Celkem třicet ukázek, z nichž některé nemají ani minutovou stopáž skvěle dokumentuje Lindsayin talent a schopnost i na malém prostoru dosáhnout maximálního efektu. Při této struktuře a řazení je poněkud obtížné vnímat jednotlivé oddíly, ale je spíše lepší to brát jako sled nosných hudebních motivů a mikropísní. Je pochopitelně zajímavé sledovat, která zpěvačka se zde zhostila konkrétního songu. Maggie Nicols, Dagmar Krause, Kate Westbrook i Georgie Born (ta však především v roli baskytaristky, violoncellistky a kytaristky) byly spřízněnými dušemi Lindsay, takže se všechny dokázaly vcítit do jejího hudebního světa a každá ho okořenila po svém, vždy však s patřičnou naléhavostí. Výjimku na prvním kotouči představuje excerpt z Koncertu pro sopraninový saxofon a orchestr nahraný na boloňském festivalu Angelica v roce 1992. Tady Lindsay jasně potvrzuje svoji klasickou erudici, která se ovšem promítá do veškeré její tvorby a organicky se snoubí s rockem i jazzem. Druhý disk je mnohem přehlednější. Úvod patří skutečnému unikátu, jímž je 33 minut a 33 vteřin trvající záznam ze štrasburského koncertu Tria Trabant z roku 1991. A je to vskutku šťastně naplněný čas, v němž protagonisté vytvářejí kompaktní a zároveň drobnokresebné hudební kejkle non plus ultra. Lindsay zde exceluje svým typickým způsobem především na fagot, na což ji brilantně odpovídá saxofony, klarinety trubkou i trombonem Alfred 23 Harth, jenž zároveň zahušťuje občas plochy klávesami a elektronikou. Phil Minton je tu sice „pouze“ v roli vokalisty, ale využívá veškeré škály svých hlasových dovedností, od chroptivomlaskavých kreací až po eruptivní výkřiky.
Celá seance je místy subtilní či naopak výbušná a obsahuje gejzíry hudebních ornamentů a zvukomalebných nápadů. Skutečně pochoutka par excellence.
Poněkud záhadný je záznam z vystoupení na festivalu Kaleidophon v roce 1979, který dostal název Pictures from the Great Exhibition a je pravděpodobně živým soundtrackem ke krátkému němému filmu D. W. Griffitha Song of the Shirt. Zdá se, že je to zvuková koláž s jiným, než pro tento snímek určeným hudebním podkladem, který Lindsay sjednotila se svými motivy a zahrála společně s Georgií Born a opět Philem Mintonem, který se zde prezentuje tentokrát především coby trumpetista a svou hlasovou akrobacii používá hlavně v mortální scéně. Každopádně zajímavůstka, která byla vydána předtím již v podobě singlu vydaného jako bonus k LP Rags. Dosud zcela nevydanou raritou je preludium Piano Roulette nahrané v roce 1985 v New Yorku. Tady Lindsay předvádí úžasné změny tempa i nálad a vše doplňuje bouřlivým podupáváním či údery do strun. Velmi emotivní věc. Lindsay coby typickou představitelku rock in oppostion (à la Henry Cow) vykreslují dvě skladby, k nimž signifikantně napsal texty Chris Cutler, který zde hraje rovněž na bicí. Politická agitka In The Dark Year vydaná původně na podporu stávkujících horníků má svůj patřičný patos, který umocňuje zpěv Roberta Wyatta a kulminuje bombastickým závěrem. Jemnější, ale přesto dostatečně dynamická je i píseň Education, kterou procítěně nazpívala Sally Potter, svými trombónovými laufy nádherně doplnil Johannes Bauer a stejně jako v předchozí jmenované se zde kytary a baskytary zhostil Bill Gilonis. Je celkem logické, že tu nemohla chybět ani ukázka z Lindsayina působení v triu David Thomas and the Pedestrians, ale to je spíše Thomasova sólová recitační exhibice a Lindsay se tu blýskne jenom ve dvou mezihrách.
Nicméně tahle kolekce vypovídá o umělkyni mnohé, i když by mohla vypadat úplně jinak a postihovat její tvorbu obsáhleji nebo z dalších úhlů. Je celkem udivující, že se zde nenašlo místo pro jí inspirovanou úderku Feminist Improvising Group, ukázku ze spolupráce s Laurie Amat a Alexem Švamberkem na albu L’Amateur de la vie či další věci, ale budiž. Vše doplňují částečně niterné, ale jinak celkem informačně objevné vzpomínky Sally Potter, Tima Hodgkinsona, Davida Thomase, Kate Westbrook a Chrise Cutlera. Suma sumárum skvělá pocta někomu, kdo si opravdu zaslouží být stále připomínán.
RéR Megacorp, 2015, 52:08 + 70:26