Lodžie Worldfest

Jičín, areál barokního letohrádku Valdštejnské Lodžie, 6.–8. září 2024

Akce pořádané ve Valdštejnské Lodžii působí po léta jako utajené lákadlo ze tří důvodů. Program nesází na headlinery, ale na neobjevené umělce, jejichž kultovní pověst spoluvytváří image festivalu. K jedinečnosti přispívá i genius loci: letohrádek sestoupí z piedestalu historické památky a slouží dnešním, svobodně myslícím umělcům. Třetím kouzlem je filozofie programového teamu. Ten nabízí „nejmenší světový festival na světě“. Očekávejte tedy až kacířsky relaxovanou atmosféru, která dovolí vychutnat detaily bez spěchu, že nestihnete další pódium.

Unikátem tuzemské, mainstreamem přehlížené „světové“ scény je Predrag Duronjić, kytarista a zpěvák původem z Bosny. Naše část Evropy neměla tavicí kotlíky jako New Orleans či Liverpool, ale Bosna je důstojnou, a zatím nedoceněnou paralelou. Po staletí se tu prolínala slovanská zpěvnost s tureckými melodickými ozdobami i sefardskými písněmi, které sem přinesli Židé odsunutí ze středověkého Španělska. To vše jsou Duronjićovy inspirace, které s triem Sarraf posunul do vlastní vize.

Tavicím kotlíkem je vlastně celý Balkán, což potvrdila slovinská sestava Gugutke. Její repertoár sahá až do Bulharska, Turecka a Řecka, doménou vynikajícího houslisty Benjamina Barbariće jsou melodické ornamenty plné nečekaných zákrut. Podobně jako mnozí další účinkující jsou Gugutke na startovní pozici své dráhy a zkušenosti s publikem teprve sbírají. Poslední skladbu zahráli bez zesilovačů a její emocionální náboj obecenstvo patřičně ocenilo. Až po koncertě jsem se od muzikantů dozvěděl, že to byla součást hlubšího záměru, ale hudebníci přecenili lingvistickou vybavenost českého publika: „Čekali jsme, že diváci díky jazykové spřízněnosti porozumí i textu. Ten byl o exilu, o kruté propasti mezi životem doma a v cizině.“

Další kapela pátečního večera naopak ukázala, jak exilové vazby znovu propojit. Zpěvačka Lea Kalisch se narodila ve Švýcarsku, její předkové jsou ze židovských rodin z Československa, praprababička dokonce z Prahy. Ve dvaceti se přestěhovala do New Yorku, aby studovala zpěv, herectví i jazyk jidiš, který je jednou z větví židovské literatury a poezie, a základem repertoáru dnešních klezmerbandů. Když pak přijela do Curychu na rodinné setkání s otcem a sestrou, tak v syrovém listopadovém počasí v centru města objevila český klezmerband Der Šenster Gob. „Slyším jidiš. A znáte tuhle píseň? Zazpívali jsme si ji společně na ulici a pak i na koncertě v kavárně, kam se mnou šla sestra, ta mluví česky, protože měla českou chůvu.“ Potom do dvou do rána jamovali v dodávce kapely, společně natočili album, a nyní se Lea stěhuje do Vídně, kde její manžel získal pozici rabína.

Společný koncert s Der Šenster Gob v Lodžii byl i návodem, jak překročit stereotypy evropských klezmerbandů. Lea přispěla zdravou dávkou muzikantské tvrdohlavosti: „V jidiš je spousta radikálních písní v historickém kontextu, což nenávidím. Písně musí být srozumitelné pro dnešního posluchače, ráda míchám jidiš s hebrejštinou a angličtinou. Chci vytvářet židovský pop, který ještě neexistuje a je chytlavý a sexy.“

Sobota byla nejnabitějším dnem festivalu. Nabízela slavnosti v Lesní kavárně na utajeném místě, divadla pro dospělé i děti, recitace, literární čtení. První hudební číslo proběhlo v kostele brzy po poledni. Barbora Šilhánová, vystupující pod čínským uměleckým jménem Barbora Xu, studovala zpěvy taiwanských aboriginů i čínskou citeru, ve Finsku navázala studiem citery kantele a dnes natáčí alba v mezinárodní distribuci. Do její hudby se též promítají začátky v dětském souboru na severu Čech, a to cit pro melodickou linku a zpěvné harmonie. Vystoupila s Petrem Tichým na kontrabas, houslistku Petru Jelénkovou si vybrala proto, že navíc i zpívá. Éterické barvy citery guzheng se prolínaly s působivými, nikoli však tuctovými dvojhlasy v jazyce, který byl mixem mandarinské čínštiny, angličtiny a improvizace. Až v závěru zazněla finština a kantele. Koncert byl jedním z vrcholů festivalu i proto, že žánrově se jednalo o ryzí unikát.

Další překvapení se odehrálo na centrální scéně, což je terasa Lodžie. Nástrojově atypická dvojice, bubeník Emül Langman a energický zpěvák a hráč na violu Andrej Polansky vznikla původně jako pocta Lou Reedovi a Velvet Underground. Nejde ovšem o rutinní revival band produkující věrné kopie. Naopak díky nástrojům i vizi obou hráčů tu známé písně získávají novou tvář. Je to tedy další ukázka žánru označovaného jako „the art of cover version“? Spíš se jedná o ryzí specifikum, dvojice skladby přetváří do vyhraněné a individualistické podoby, na kterou navazuje i další část repertoáru, Berlínem inspirovaná vlastní tvorba v angličtině.

Vedle světem protřelých kapel byl festival platformou i pro komunitní ansámbly, amatéři se prolínali s profíky, hranice se stíraly. Nejlepším příkladem byly Merbo Trubky, „partyzánská akustická dechovka“ z Merboltic, vesnice 100 km západně od Jičína. Starší posluchači mají dechovku zafixovanou jako brak pro důchodce bez hudebního vkusu, ale Merbo vrací žánru živelnost, tvůrčí sílu a pestrost s rytmy, které radikálně překračují klišé vojenského marše. V sestavě výrazně figurují ženy, zvukově věčně proměnlivý koncert navíc obohatila řada hostí.

Jelena Popržan, původem srbská violistka žijící ve Vídni, patří k nejvýraznějším talentům rakouské scény a souběžně vede několik skupin, shodou okolností čistě ženských. Ústředním tématem jejích sólových koncertů je vynalézavost a rozvíjení zvuku nástroje nečekanými prostředky. Tam, kde si jiní vystačí s looperem, přináší Popržan celou sérii fascinujících metod. „Ústní housle“, kuriozní vynález rakouského nástrojáře, tvoří vycházková hůlka, opatřená jednou strunou. Konec struny je ukotven v ústech hráčky a ta dokáže pohyby tváří měnit barvu tónu. Někdy to zní jako afro-brazilské berimbau, někdy jako hrdelní zpěv, jindy dokonce jako theremin.

V kostele nad Lodžií pak následoval koncert, který dokreslil myšlenku celého festivalu. Zpěvačka a pianistka Aida Mujačić prožila dětství v Bosně v době války, žije v Praze a je známá ze skupiny Korjen i z divadelních performancí. Koncert zahájila z hlediště dvěma písněmi v pomalém tempu bez doprovodu, jako by chtěla sdělit: Tohle není hudební fastfood, tady vychutnáváme každý detail. Pokračovala s klavírem, uvedla píseň, kterou za Rakousko-Uherska na Balkáně zachytil český etnograf Ludvík Kuba, z jehož odkazu Aida čerpá v samostatném představení. Další skladby zazněly s doprovodem Jozefa Lásky na sedmistrunnou bezpražcovou baskytaru.

Zvuk v kostele byl bohužel hluboko pod úrovní hudebního obsahu a koncert naštěstí skončil akusticky. Aida publikum vtáhla do akce tím, že je naučila jednoduchý motiv, s jehož doprovodem zpívala a prošla kostelem k východu.

Do úplně jinačího světa zavedlo diváky trio Yaràkä z regionu Salento na jihu Itálie, který v posledních dekádách proslavily desítky skupin. Základem místního stylu je rytmus pizzica, jediný dodnes dochovaný transovní rituál Evropy, který má podobnou sílu jako spřízněné žánry z Maroka či Indie. Z publika jsem slyšel reakce, jak je možné z tamburíny vykouzlit tak skvělé rytmy, když pro nás Čechy má ten nástroj roli dětské hračky? Evropa od Alp na jih to vidí jinak, tamburína je tam doménou mistrovských hráčů. Pizzica ve své podstatě je ovšem stereotypní rytmus, každá skupina ze Salenta tedy řeší, jak se odlišit. Yaràkä staví na kontrastu mezi projevem zpěvačky a syrovým hlasem hráče na tamburínu a též inspiracemi z Brazílie, včetně luk připomínajícího nástroje berimbau.

Vrchol sobotního večera patřil české skupině Toot Ensemble se šestičlennou dechovou sekcí a dvěma bubeníky. Vzdálené kořeny žánru leží kdesi u pouličních marching bandů z New Orleansu a kde jsou ty novodobé? Hutné melodické linky, které si předávají hráči na tubu a barytonsaxofon vedou k nigerijskému afrobeatu, který od doby Fely Kutiho na Západě proměňovaly další dvě generace hráčů. Tubista skupiny ale prozradil, že k jeho inspiracím patří naopak skupina Sons of Kemet. Ta je ovšem z Londýna, kde africkým vlivům neuniknete. Koncert Toot byl nejsilnějším momentem festivalu, co se týče energie a kontaktu s diváky. Z pódia se hrnuly signály, na které lze odpovědět jen pohybem – a publikum vášnivě reagovalo.

Pravidelným účinkujícím v jičínském letohrádku je Ewa Zurakowska, polská zpěvačka, hudební sběratelka i herečka. V sobotu ve sklepení Lodžie nabídla one-woman show Hlas Sirény s pozinkovanou vanou, projekcemi a diváky konfrontovala s otázkami, na které se těžko odpovídá slovy. V neděli pak vystoupila s Aidou Mujačić na louce za tratí jako Duo Bavlna. Hlavní rekvizitou byla opět pozinkovaná vana, tentokrát ne jako abstraktní symbol, ale ve své původní a praktické roli. Obě zpěvačky přenesly publikum do doby, kdy hudba a zpěv byly součástí každodenního života i domácích prací. Ve vaně nutno prádlo vyprat, vyždímat, usušit, což doprovázely písně z Arménie, Bosny, Makedonie či Slovenska. Publikum vydatně pomáhalo při věšení prádla i ve zpěvu.

Akce pořádané ve Valdštejnské Lod . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář