„Svět byl stvořen v ráji a skončil v Los Angeles,“ zpíval v roce 1968 Phil Ochs, jako by bylo tomuto městu záhodno se dalekým obloukem vyhnout. Britští bubeníci Lol Tolhurst (The Cure), Budgie (Siouxie and The Banshees) a Kevin Haskins (Bauhaus) byli asi nemocní, když tahle písnička cloumala rozhlasovým éterem, jinak by se totiž postupně v tomto městě neusadili. A co více, po desítkách let se rozhodli „Městu andělů“ složit hold v podobě společné desky. Práce na projektu, který dostal pracovní název LXS, běžely jak po másle, jenže pak začaly bubeníkům padat pod nohy nečekané překážky. Nejprve se ze studia pakoval Haskins, který dal přednost reunionu praotců gotiky, a pak do veškerého snažení hodil vidle covid. Zbylá dvojice si krátila čas tvořením populárního podcastu Curious Creatures a zdálo se, že velké hudební plány smetl čas. Naštěstí se v letošním roce dění okolo uspaného materiálu znovu rozčeřilo, a to příchodem nového člena – elektronika Jacknife Leeho. Ten rozpracované skici občerstvil o svůj pohled. Tato trojice nakonec dotáhla rozpracovaný materiál do konce, a to i kvůli seznamu hostí, kteří album, jednoduše nazvané Los Angeles, svou účastí podpořili. Posuďte sami: Bobby Gillespie z Primal Scream, The Edge z U2, Mark Bowen z Idles, Isaac Brook z Modest Mouse nebo avantgardní harfenistka Mary Lattimore.
Že album bude postaveno z velké části na důmyslném předivu rytmů, není zas takové překvapení. Především Budgieho projekt Creatures, který vedl léta se Siouxie Sioux, tu a tam vytane na mysl kvůli použití melodických rytmických nástrojů (např. xylofonu v titulní skladbě nebo perkusivně bohaté kodě Skins). Elektronický rukopis Jacknife Leeho ale často posunuje do jiných krajin. Krautrockově motoricky odměřených (Train With No Station), novovlnně přímočarých (We Got The Move), nebo naopak dokonce avantgardně hiphopových (Travel Channel). Hosté jsou svými vokálními vstupy (opěvujícími nebo zatracujícími metropoli Kalifornie) motory řady skladeb. Především James Murphy s trojicí srostl ve dvou skladbách takřka bezešvě a The Edgeův příspěvek není žádnou kytarovou exhibicí, ale spíše nenápadným sonickým inženýrstvím. Nejvíc k obrazu svému ohnul skladby, na kterých spolupracoval, Bobby Gillespie, který svým ospale frackovským podáním přiblížil skladby nedaleko území, kde se několikrát ve svém elektroničtějším období jeho domovští Primal Scream pohybovali.
Z původně nezávaznéale benického jamování zasloužilých postpunkerů a gotiků vzniklo během složitého procesu nahrávání písničkové album, kde elektronika a rytmy dokážou sloužit silným melodickým nápadům, ale i převzít na delší dobu „vedoucí úlohu“. Milovníci alternativního popu, jakým se dříve chlubili například David Sylvian, Locust nebo Beak>, by se měli mít na pozoru!
https://youtu.be/zQwvN7pyjBs – Los Angeles (feat. James Murphy z LCD Soundsystem)