Kapel zpívajících v imaginárních jazycích známe dost, i těch, které proklouzávají mezi styly a nehledí na hranice, takže jen hádáme, odkud by mohly pocházet. A zpravidla se netrefíme. Do globální hudební banky chodí jako do samoobsluhy a když v ní nenajdou, co hledají, klidně si to vymyslí. Proč hrají na ty či ony nástroje, tvůrci vysvětlit nedokážou a bojí se přiznat, že to sami nevědí. O to víc svou hudbu balí do vybájených fantasmagorických příběhů a podsouvají nám pocit, že pokud s námi nezamává, chyba je rozhodně na naší straně; aniž by si připouštěly, že by to mohlo být naopak.
Objevit v záplavě tak umělecky rozevlátých kapel, což je u leckteré eufemismus pro tvůrčí bezradnost, opravdový klenot, není zrovna jednoduché. A když si navíc dopředu přečtete, co o sobě dokážou někdy tvrdit, napadne vás jako první, hlavně abych to nemusel poslouchat. Pokud jde o francouzské elektro-akustické kvarteto Lolomis, výše řečené na ně platí v plné míře. Smíchání Balkánu, severských ság, středověké liturgie, elektropopu a experimentální moderny s marvelovkami na papíře připomíná spíš losování o nápady než tvůrčí záměr. Stejně vám to ale nedá a ejhle, z alba se nakonec vyklube návyková záležitost, nevytrácející se ani po několikátém poslechu.
K pochopení, proč zpěvačka Romane Claudel-Ferragui sází na romštinu, srbštinu, bulharštinu a finštinu, to sice vede obtížně, nicméně než se z ukrajinsko-polské válečnice Rudé Soni, hrdinky novely Stín supa, napsané v 30. letech americkým fantasy géniem Robertem E. Howardem, stala v roce 1985 filmová sexybomba v bikinách mávající magickým mečem po boku Arnolda Schwarzeneggera, leccos se také v překladu přece ztratilo. Hudebně-básnická licence je tedy u Lolomis na místě a harfenici Élodie Messmer, flétnistovi Steliosu Lazarouovi a perkusistovi Louisi Delignonovi nezbývá než přiznat první místo v zástupu autorů soundtracku budoucího filmového pokračování o nesmiřitelné válečnici.