Album třiasedmdesátiletého bluesmana svého druhu se nepochybně zviditelní i posluchačům mimo okruh experimentální hudby blízké radikálnímu pojetí. Za jeho nečekanou přístupnost a melodickou vstřícnost může irský producent Jacknife Lee a volba hvězdných hostů. Srdceryvný příběh legendárního černošského umělce z Atlanty proběhl celým výtvarným, sochařským, literárním a hudebním světem. Vizionářský pábitel s darem spontaneity a nutkavé potřeby tvořit, tedy se vyjadřovat, kdy materiál nebo forma zůstávají nepodstatné, přitom neodpovídá kritériím běžného umělce.
Sochy a skulptury tvoří výhradně z odpadu a jedinečnou povahu má i jeho hudba: za žádnou cenu se nikdy neopakuje. A tak jedinou uzavřenou kapitolu představují ceněná alba, navždy uzamykající dílo okamžiku, v improvizačním poetickém rauši vychrlená abstraktní i přesně mířená slova a proud hudby bez pravidel. I kdyby byla znovu natočena nebo uvedena na koncertu, zněla by odlišně. Holleyho „oceán myšlenek“ totiž podléhá přílivu a odlivu momentálního rozpoložení, takže s tím samým sdělením pracuje spontánně pokaždé jinak; v bezhraničním prostoru mezi jazzem, blues, soulem, gospelem a odvahou podlehnout čiré abstrakci. Hudba pro silné nátury je to ale i z jiného důvodu: Hollyeho úvahy nad stavem lidstva, planety a historií americké černošské populace se zařezávají pod kůži jako sklo. A když v nervní, snad až freejazzové skladbě Mount Meigs vzpomíná na pobyt v neblaze proslulé polepšovně, kde ho málem ubili k smrti, víte, že ho z hlubokých ran nikdy nevytáhl.
Na každý pád a s vědomím velké nadsázky: z dosud nesnadno poslouchatelného Holleyho proudu vědomí se pod pevnou rukou Leeho vyklubala hudba, na kterou by si mohla troufnout i odvážnější rádia. S nádhernými skladbami None of Us Have But a Little While (Sharon Van Etten), If We Get Lost They Will Find Us (Rokia Koné), Kindness Will Follow Your Tears (Bon Iver) nebo Oh Me Oh My (Michael Stipe) rozhodně.