Netuším, co myslel autor titulní skladby Filip Spálený „Dokonalou koulí“ v názvu. Hudba pátého alba jeho kapely Los Quemados ale opravdu tvoří dokonalý, vyvážený, uhlazený zvukový tvar, lahodící uchu. Fajnšmekrovskou jazzovou easy listening. Bez hanlivého přídechu naznačujícího pouhou zvukovou kulisu, nic takového, ale prostě příjemný poslech pro každou vnímavou bytost.
Příměr k uzavření do jedné sféry taky nemá evokovat pocit omezení, ale přirozené shody v soundu, stylu, timingu, feelingu… Ať už napsal kompozici kterýkoliv ze členů kapely, ať už má sólový part, nebo hlavní melodii (a to včetně Spáleného baskytary, která se mění ve vůdčí melodický nástroj a nese téma mj. důstojně vzletné balady Procession, než předá prostor klenutí rozložených akordů klavíru), panuje tu vzorový soulad, hladké zapadání jednoho do druhého ve společném gravitačním poli. Pro Los Quemados pořád platí škatulka fusion, ale desku od desky mizí prvoplánové povědomí o původních zdrojích v jazzu, funku, latině či afrických inspiracích a převládá dojem amalgamu. Ne, že by od přechozí taktéž skvělé, celkovým dojmem možná trochu dramatičtější a „rockovější“ desky Duck Night (2019) došlo ke zvratu, jen ještě vzrostl dojem provázanosti.
Vzhledem k zakladateli a také lehce dominantnímu autorovi alba jsem napsal „kapela Filipa Spáleného“. Zrovna tak je ovšem důležitý vklad saxofonisty Jakuba Doležala. S jeho citem pro melodičnost a velmi přirozené, logické, a přesto originální rozvíjení sólových improvizací, „tradicionalistické“ opět v tom nejlepším smyslu slova. Po jedné skladbě přispěli i klávesista Jan Bálek a „nováček“ Petr Mikeš, jenž před pár lety vystřídal u bicích Ondřeje Pomajsla, a tohle je jeho první deska s kapelou. Osobité rukopisy přitom nevyčnívají, naopak obohacují společnou „oblast zájmu“ (což je také synonymum slova sphere). Taková krásná duhovka, radost v každém taktu a každé notě.