Luboš Malina: Vy stejně jednou skončíte u toho brnkání

Luboš Malina je muzikant stejného zrna jako americké hvězdy Béla Fleck nebo Chris Thile. Dokonale zvládl bluegrassovou tradici a od ní se odráží všemimožnými směry. Lubošovo portfolio je skutečně mimořádné. Nejenže spolupracoval s velkými americkými hvězdami a se svými dvěma hlavními kapelami Druhá tráva a Malina Brothers projezdil Spojené státy křížem krážem, ale také stylový rozsah toho, co podniká na domácí scéně je málokdy vídaný. Tenhle rozhovor jsem plánoval léta a pořád čekal na vhodnou příležitost. Ty se teď naskytly dvě. Tou první, totiž desetiletím Malina Brothers, jsme začali, a druhou, zcela nový projekt Vprostřed noci, o kterém se ještě letos bude hodně mluvit, jsme si nechali na úplný závěr.

 

Legenda praví, že Malina Brothers vznikli jako víceméně náhodný důsledek hospodských jamů.
Vlastně ano. Někdy v roce 1982 jsme se s bráchou Pavlem, tátou a pár kamarády začali vždycky na první svátek vánoční scházet v takové hospůdce u Metuje. Tak to pokračuje až do dnešních dnů, já sám jsem ani jednou nevynechal. Vždycky jsme si zamuzicírovali a někdy asi před třinácti lety nás tam začali kamarádi přesvědčovat, abychom s bratry udělali regulérní kapelu a odehráli koncert.

To, co jste tam hrávali, bylo to, co máte v repertoáru jako kapela dnes?
Ne. Hráli jsme staré Greenhorny, Matuškovy písničky, Pavla Bobka… Když jsme poprvé vystoupili před deseti lety na Hronovském slunci, hráli jsme podobný repertoár, ale už jsme zařadili víc písniček od našich kamarádů, hlavně od Mirka „Skunka“ Jaroše. To je člověk, který žil ve Dvoře Králové, já jsem se s ním potkával koncem 70. let na osadě Rabiš. On potom v roce 1979 emigroval a dodnes žije v Německu. Ale jeho písničky tady zůstaly, šířily se ústním podáním a zlidověly. Například Montgomery, Rychlejší koně nebo Quantanamo.

Proč se středobodem vašeho repertoáru staly zrovna tyhle písničky?
Protože k nim mám vztah, jako bych je psal sám, byl jsem u jejich zrodu a s Mirkem jsme zůstali přátelé do dnešních dnů. Ztotožňuji se s jeho vkusem. Jak s jeho výběrem písniček, ke kterým píše české texty, tak se způsobem, jakým je píše. Mají obrovskou energii, i když jsou jednoduché a někdy třeba i trochu sentimentální. V různých životních obdobích se k nim vracím a ztotožňuji se s nimi, protože jejich největší síla je v upřímnosti.

Na jedné straně v Malina Brothers máte v repertoáru tyhle jednoduché a, jak sám říkáš, někdy i sentimentální texty Mirka Jaroše, na straně druhé je ve tvojí asi stále hlavní kapele Druhá tráva ta vrcholná písňová poezie Roberta Křesťana. Jak se s tím srovnáváš? Je tam nějaký styčný bod?

Já si to samozřejmě dobře uvědomuji. Robertovy texty jsou velmi závažné, mnohem abstraktnější než to, co zpíváme s bratry. Pro mě je ale v téhle souvislosti dost důležité to, že Robert začal znovu vystupovat se svojí vlastně dětskou kapelou Trapeři. To je kapela z doby, kdy já v Náchodě s touhle muzikou začínal. Tehdy jsme se samozřejmě neznali, naše cesty se potkaly až v 80. letech, ale já v roce 1972 nastoupil jako houslista do westernové kapely Kliďánko a z rádia jsem znal Greenhorny, ti mě fascinovali, a dodnes jsem užaslý z toho, jak jsou jejich staré nahrávky dobré. Ty samé věci poslouchal i Robert Křesťan a psal jako teenager texty, které jsou často taky strašně naivní a westernově romantické. Když se nedávno k téhle staré sestavě vrátil a odvážil se svoje staré věci zpívat na veřejnosti, já se v tu chvíli smířil i s těmi texty Malina Brothers, za které jsem se možná předtím trochu styděl. Dneska je vnímám, jako když se díváš na nějaký starý western nebo Tarantinův film. Beru to jako nadsázku, ale vidím i to, že tam ze strany člověka, který to napsal, není žádný kalkul, je to jeho upřímná výpověď. Díky tomuhle přístupu si mohu vedle sebe postavit obě tyhle kapely, které považuju za svoje hlavní. Dejme tomu, že Druhá tráva má přednost, ale Malina Brothers pro mě už nejsou vedlejší, je to něco, co zaplňuje určitou část hudebního spektra, kterou mám rád a která je pro mě přirozená.

Dávají ti Malina Brothers hudebně něco, na co nemáš prostor ve Druhé trávě?
Dá se to tak trochu říct, i když ve Druhé trávě mohu mít prostoru, kolik chci. Ale uvědomuji si, že některé věci se do Druhé trávy prostě nehodí. Například by mě nikdy nenapadlo tam přijít s některými instrumentálkami, které hrajeme s bráchama, protože Druhá tráva je trošku jinde.

Instrumentálky jsou zvláštní věc. Mimo Česko jsou celkem běžné ve všech žánrech, ale u nás je lidé berou spíš jako „nutné zlo“, pokud to není zrovna tak posluchačsky vděčná virtuózní záležitost, jako je Smetanova Skočná v bluegrassové podobě, jak ji hrajete s Malina Brothers.

Instrumentálky jsou nedílnou součástí našich vystoupení. Můj pohled na ně se časem měnil. Nejdřív jsem byl fascinován tou rychlostí a virtuozitou. Ale čím jsem byl starší, tím jsem víc vnímal čistě hudební stránku, která s rychlostí nesouvisí. Dneska máme v repertoáru i pomalé instrumentálky, které jsou strašně působivé, když se je podaří pěkně přirozeně zahrát.

Liší se přijetí instrumentálek v Česku a v Americe?

V podstatě ne. Lidé jsou nadšení ze Skočné, protože je efektní, je dobře zaranžovaná a je to věc z klasické hudby, kterou by v tomhle podání nikdo nečekal. Ale pak hrajeme třeba Rose of Killarney, tu napsal Charlie McCoy v podstatě na akordy House of The Rising Sun, což mimochodem přiznává. To je pomalá, jednoduchá věc, která se líbí tady i v Americe. Dokonce tak moc, že ji schválně hrajeme před pauzou, aby nám přilákala lidi k prodeji cédéček – a funguje to.

Když už jsi zmínil Charlieho McCoye, vy jste s ním spolupracovali jako Malina Brothers i předtím jako Druhá tráva. Jaké to je, stát na pódiu nebo točit ve studiu s člověkem, který natočil řadu alb s Dylanem a spoustou dalších? To je něco jako dostat se do muzikantského nebe, ne?

Já se přiznám, že už to takhle nevnímám. To neznamená, že jsem při prvním setkání s ním nebyl rozklepaný. Když se Charlie poprvé objevil ve Strakonicích na Jamboree a my jsme tam jeli s Druhou trávou, samozřejmě jsem věděl, kdo to je, že hrál s Cashem, se Scruggsem. Na druhou stranu jsem nevěděl, že nahrával s Dylanem, protože nejsem žádný jeho velký fanda. Ale měl jsem doma desku Statler Brothers, na které hrál, a tu jsem miloval. Jeho hra měla vždycky specifický zvuk a atmosféru. Ve Strakonicích si odehrál koncert s nějakou americkou kapelou a my ho pak pozvali asi na dvě písničky s Druhou trávou. A on tam stál vedle mě a hrál na foukačku ty samé cestičky a melodie, které jsem zpaměti znal z té desky se Statler Brothers. To mi málem štěstím vytryskly slzy.

Jak vznikla vaše v podstatě stálá spolupráce?

Když jsem produkoval Wabimu Daňkovi desku, složenou z písniček Mirka „Skunka“ Jaroše, napadlo mě Charliemu napsat. Poslali jsme mu nějaké nahrávky, on je v Americe dofoukal a tím to celé začalo. Charlie přiletěl, když se tahle deska křtila, a kromě písniček s Wabim Daňkem jsme nacvičili nějaké jeho věci s Druhou trávou. Tím začala naše spolupráce, později vznikla live nahrávka z Brna a pokračovalo to dál. A jednou jsme se takhle setkali u nás doma v Bražci, při nějakém letním grilování jsme si jen tak hráli venku na zahradě, a najednou nám došlo, jak úžasně se hodí jeho foukací harmonika k věcem Malina Brothers. Takže Charlie hostoval na naší první desce a pak jsme natočili jednu celou společně. Myslím, že s Malina Brothers máme k Charliemu velmi blízko, on sám říká, že hraje muziku „for average men“. A to máme společné.

Je Charlie McCoy skutečně tak výjimečný muzikant, nebo je jeho sláva dána hlavně tím, že byl vždycky ve správný čas na správném místě a má tudíž obrovské portfolio těch, se kterými hrál?

Je jenom jeden Charlie McCoy. Podle mě je to největší osobnost foukací harmoniky v historii tohohle malinkého nástroje. Protože to byl právě on, kdo vytvořil styl, kterým hrajou všichni ostatní. Samozřejmě myslím v rámci tohoto žánru, protože třeba náš Ondřej Konrád hraje hodně jinak, úplně jinou muziku, Ondřej je bluesman. Ale když zahraje Charlie McCoy, víš, že je to on – nebo někdo, kdo ho napodobuje. To je stejné jako v pětistrunném banju s Earlem Scruggsem. Když Bill Keith přepisoval jeho skladby do tabulatur, které pak vyšly jako slavná Scruggsova škola, ptal se, jak budou ten jeho styl nazývat. A sám přišel s nápadem „tříprstý styl“. Ale když to Scruggsovi navrhl, ten zareagoval: „What the fuck? It’s Scruggs style!“

Ale ještě k tomu Charliemu. On je samozřejmě vynikající muzikant, ale zároveň je hodně racionální. K harmonice se dostal vlastně díky tomu, že v šedesátých letech, kdy v Nashvillu začínal nahrávat, všechny nástroje byly „obsazené“ a tak si našel foukací harmoniku a začal na ni hrát houslové a kytarové vyhrávky. Tím vytvořil svůj styl, který je svým způsobem geniální. Když si poslechneš jeho staré nahrávky a vedle nich ty současné, není v nich žádný vývoj, ale jsou všechny pořád stejně dobré. Je to prostě od začátku dokonalé.

Přidat komentář