Luc Ex – aneb od jogurtového jazzu přes punkovou

extravaganci a svobodnou improvizaci k vlku bez beránčího roucha.
Luc Ex se narodil v roce 1958 v Amsterdamu jako Luc Klaasen. Díky své francouzské matce byl po hudební stránce odkojen zpěváky jako Jacques Brel, Leo Ferré nebo Adamo. Odjakživa ho bavilo něco vytvářet, věnoval se fotografii a točil krátké filmy a měl spoustu dalších plánů. Živil se jako taxikář a každopádně nehodlal skončit na osm hodin denně v kanceláři. Většina jeho přátel se zajímala o rockovou muziku, ale jeho to moc nebralo, zejména ty laciné pózy, jež to provázely. Ale pak uviděl avantgardní punkovou úderku The Ex a pochopil, že může být všechno jinak. Dřív hrál na piano, ale to ve squatu, v němž tehdy bydlel, nebylo, zato tam byla skvělá zkušebna, kde byla baskytara, kterou si zamiloval od první chvíle, kdy ji vzal do ruky. Tehdy byl velkým fanouškem muzikantů jako Cecil Taylor, Han Bennink a souručenství ICP nebo africké hudby, jakou hrál například Fela Kuti, a s chutí se s přáteli věnoval improvizačním sessionům, které označovali jako yoghurt jazz.

V září 1983 se tehdejší basák The Ex Bas rozhodl dokončit školu a na jeho místo bylo nabídnuto hned dvěma náhradníkům – těmi byli Yoke a také Luc (který se občas chopil i kontrabasu). První nahrávkou, na níž se podíleli, bylo v roce 1983 EP The Red Package, split se spřízněnou skupinou Alerta. V únoru dalšího roku následovalo ambiciózní experimentální 2LP Blueprints For A Blackout, kde účinkovala i řada hostů. Poté odešel z kapely Yoke a bubenici Sabien nahradila Kat a The Ex, jejímiž oporami byli od začátku kytarista Terrie a zpěvák G. W. Sok, se ustálili na nějakou dobu do své klasické podoby. Nikdy se však nebránili spolupráci s dalšími hudebníky, což vrcholilo především dvojalby Joggers + Smoggers (1988) a Instant (1995). Pozoruhodné je zejména druhé z nich, kde nenajdeme normální skladby, ale vskutku instantní jamsessiony v různých konstelacích. Luc tu má dokonce sólovou vychytávku na basu a samplovanou basu ve stylu „yoghurt jazzu“ So Low, Solex? či duet s violoncellistou Tristanem Honsingerem a v neposlední řadě se podílí například na opusu Rusticles, kde hraje na trombón Wolter Wierbos a na perkuse Han Bennink a Michael Vatcher. V té době byl také členem kapely i vokalista Han Buhrs, který se významně podepsal především na předchozím CD Mudbird Shivers. Významnou kapitolou pro The Ex byla také symbióza s fenomenálním americkým violoncellistou Tomem Corou, s nímž natočili alba Scrabbling At The Lock (1991) a And The Weathermen Shrug Their Shoulders (1993). Posledním řadovým albem The Ex, na němž se Luc podílel, bylo Dizzy Spells z roku 2001. On sám nemá z působnosti v téhle kapele žádné favorizované dílo, sám ostatně přiznává: „Všechno reprezentuje určitou dobu a určitý level. Když tvrdě pracuji na skládání a nahrávání a nakonec se to vydá, tak už se k tomu nevracím. Je to pro mne minulost a obvykle se soustřeďuji na úplně novou hudbu. V jednu chvíli jsem usoudil, že už pro mne setrvávání v The Ex není zajímavé, protože chtěli dělat pořád tu samou hudbu podle stejného receptu. A já jsem potřeboval větší dobrodružství a rozšiřování horizontů. Jméno jsem si ponechal, protože mě lidé pod ním znají a The Ex pro mne byli velice důležití a naopak.“
Luc a Tom Cora se rozhodli spolupracovat i mimo rámec The Ex, a tak v roce 1995 vznikla kapela Roof, kam Tom navrhl vokálního virtuosa Phila Mintona a Luc bubeníka Michaela Vatchera. Jejich alba The Untraceable Cigar (1996) a Trace (1999) jsou dokonalou syntézou precizně nazkoušeného materiálu a svobodné improvizace. Po odchodu Cory do muzikantského nebe v roce 1998 se zbylá trojice rozhodla pokračovat, ale nehledala nového violoncellistu a přizvala do následnické formace 4Walls pianistu Veryana Westona a na to konto se v repertoáru objevily i přearanžované kompozice autorské dvojice Minton – Weston. Na obou jejich albech And The World ain’t Square (2001) a Which Side Are You On (2004) však zůstal dostatek místa pro společné improvizování i různé třešinky jako je třeba Brelova píseň Ces gens-la.
V roce 2005 se Luc podílel také na produkci alba Man met de grasparkiet, jehož protagonistou je belgický absurdistický tvůrce komiksů, malíř, divadelník a písničkář, který si říká Kamagurka a vede kapelu Ridders van den Apocalyps. O dva roky později vyšel také opus Or, který je dílem improvizační formace Speeq, kde vedle Luca působil také původem dánský, ale převážně ve Francii usazený kytarista a zpěvák Hasse Poulsen a britský bubeník Mark Sanders a norská vokalistka Sidsel Endresen, kterou posléze nahradil na koncertech Phil Minton. Speeq mají v současnosti určité pokračování v The Langston Project, kde Luc a Hasse zhudebňují texty amerického černošského básníka jazzového věku Langstona Hughese a soulové cítění tomu dodává druhdy i popová dánská zpěvačka a hráčka na Fender Rhodes Debbie Cameron. Jejich debutové CD má oficiálně vyjít 13. listopadu. Mezi podstatné Lucovy aktivity patří také komorní orchestr SOL, který má podle počtu členů přídomek 6 nebo 12. Šestičlenná sestava vydala v roce 2010 eponymní album, na němž vedle Luca hrají bubeník Tony Buck, violistka a zpěvačka Mandy Drummond, saxofonistka Ingrid Laubrock, violoncellistka Hannah Marshall a pianista Veryan Weston. Najdeme tu převážně Lucovy skladby (na dvou se spolupodílel také Weston), ale i předělávky Charlese Ivese, Erika Satieho nebo Burta Bacharacha. Téhož roku přizval Han Buhrs Luca do svého projektu Rubatong, kde jim sekundují perkusistka Tatiana Koleva, pohybující se jinak převážně ve vodách současné vážné hudby a kytarista René van Barneveld oscilující mezi rockem a rapem. Han zde zpívá své „podivné blues“ a humorné hudební hříčky převážně v angličtině, ale i němčině, francouzštině a holandštině. Čirou improvizaci pak představuje trio Bouge s francouzskou vokalistkou a klarinetistkou Isabelle Duthoit a německým trombonistou Johannesem Bauerem, jejichž bezejmenný debut vyšel v roce 2013. Loni si Luc splnil díky nadaci NFPK mimo jiné jeden ze Luc Ex’ Assemblée baars-ex-laubrock-drakesvých snů – přizval na nahrávání svých jazzových kousků své nejoblíbenější muzikanty, které uznává nejen jako skvělé hráče, ale také jako skvělé lidi – saxofonisty Aba Baarse a Ingrid Laubrock a bubeníka Hamida Drakea. Album Luc Ex’ Assemblée vychází opravdu z kořenů jazzové hudby a na první poslech může působit až trochu konzervativně, ale když se do něj ponoříte hlouběji, objevíte tam spoustu finesů a špílců, které jsou mnohdy již v Lucových základech, ale přinášejí je sem spontánně i jeho spoluhráči.
Luc si v Čechách poprvé zahrál ještě před takzvanou sametovou revolucí s The Ex v jakési stodole, kde byla místo stojanu na mikrofon násada na koště. Není si jist, kdo je sem tehdy vlastně pozval, snad Nick Hobbs z Pere Ubu, ale každopádně považuje tohle vystoupení za výjimečné a byl udiven, že čeští fanoušci vypadají jako hippies vystřižení ze šedesátých let, jako by se tady zastavil čas. Všichni byli prý příjemní a většina z nich měla vousy. Po pádu železné opony se tu pak objevil mnohokrát v různých konstelacích – kupříkladu na festivalu Alternativa v roce 1996 s The Ex i Roof, na Eurotrialogu v Mikulově v roce 2001 coby člen dvacetihlavého Ex Orkest (to byla vlastně závěrečná fáze jeho působení v The Ex), na Stimulu v roce 2007 s Regenorchester XII pod vedením hráče na čtvrttónovou trubku Franze Hautzingera (s nimi vydal následující rok CD Town Down) atd. Letos míří na Alternativu se svým zbrusu novým kosmopolitním souborem The Naked Wolf. Ten zosnoval společně s klávesistou Ofirem Klempererem, který však po natočení alba The room shaking with daemonic orchestras, the snatches of fearful sleep, the voices outside the window emigroval do Spojených států. Kapela se původně jmenovala Dutch, což asi i kvůli jejímu mezinárodnímu složení tak úplně nefungovalo, a tak odhalila svou dravou podstatu. V kapele chvíli působil i zpěvák a raper Seb El Zin, ale ten měl příliš povinností ve Francii, a tak se nynější sestava ustálila v podobě kvintetu, kde vedle Luca působí:

Yedo Gibson
Hráč na nejrůznější saxofony, který se narodil v brazilském Sao Paolu, kde provozoval původně tamní hudbu forró, do níž však vnášel čím dál víc free a noise, a tak se nakonec rozhodl přesunout se do Londýna a získat zkušenosti se zdejšími improvizátory. V průběhu dvou let v anglické metropoli si zahrál mimo jiné i s Veryanem Westonem a Markem Sandersem a dostal se do London Improvisers Orchestra, kde stál po boku Lola Coxhilla a Evana Parkera. Tahle zkušenost ho po přesídlení do Amsterodamu inspirovala k založení obdobného tělesa, jež dostalo název Royal Improvisers Orchestra, v jehož sestavě najdeme také kytaristu Mikaela Szafirowského a trumpetistku Felicity Provan. V Holandsku měl příležitost spolupracovat kromě dalších i s Abem Baarsem, Hanem Benninkem nebo Michaelem Vatcherem.

Mikael Szafirowski
Původem finský kytarista, který se v současnosti pohybuje mezi Amsterdamem a Kolínem nad Rýnem. S Lukem Exem a trumpetistou Aymerikem Avikem má projekt Bony Fish a zahrál si například s Michaelem Moorem, Philem Mintonem, Veryanem Westonem, Hanem Benninkem, Michaelem

Felicity Provan
Australská trumpetistka, která vystudovala ve své domovině jak klasiku, tak jazzovou improvizaci. Do Amsterodamu přesídlila v devadesátých letech minulého století a zde si zahrála mj. s Hanem Benninkem, Rajeshem Mehtou, Michielem Braamem, Abem Baarsem, Ig Henneman a kapelou The Ex. V současnosti vystupuje například v triu KPV s pianistou Achimem Kaufmannem a bubeníkem Michaelem Vatcherem. V Naked Wolf převzala nyní také roli hlavního vokalisty.

Gerri Jäger
Rodák z rakouského Innsbrucku hraje na bicí od devíti let. Měl juvenilní zkušenosti s dechovkou i grungeovými kapelami a poté studoval v rodném městě jazzovou konzervatoř a v roce 2006 absolvoval stejnou školu v Amsterodamu. Zahrál si mimo jiné s Ingebrigtem Hakerem Flatenem, Marcem Ducretem, Fredem Frithem, Terriem Exem, Franzem Hautzingerem, Wolterem Wierbosem, Hanem benninkem, Abem Baarsem nebo Achimem Kaufmannem.

extravaganci a svobodnou improvizaci k vlku bez berán . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář