Lucie Páchová: Intenzita bytí v hudbě

Lucie Páchová patří k nejzajímavějším osobnostem, které můžete na zdejší hudební či spíš „zvukové a multimediální“ scéně potkat. Má vážně neobvyklé nápady. Opravdu experimentuje, aniž by se považovala za „experimentátorku“. Je v tom spíš extrémní lidská zvídavost a kus hravosti. Ale kdykoliv vám její přístup k tvorbě začne připadat aleatorický, chaotický či dokonce naivistický, zjistíte, že je za ním naopak sofistikovanost a detailně promyšlený koncept. Byť samotná Lucie jako první upozorní, kdy věc ku své lítosti „nedotáhla do konce“. Vymýšlí zvukové instalace, vedle toho komponovala třeba pro Concept Art Orchestra nebo Jazz Dock Orchestra. Nejznámější je asi díky kapele Talaqpo jako zpěvačka s neobvyklými hlasovými technikami v rejstříku. Ovšem proti slovu „nejznámější“ a vůbec podobnému vnímání vlastní osoby by se pravděpodobně ohradila. A možná by protestovala i proti slovu „osobnost“. Ego přece má ustoupit tvorbě samotné a společnému prožitku.

Věnujete se hned několika oborům. Samozřejmě zpěvu a komponování, ale také zvukovým instalacím, individuálnímu cestování do vzdálených destinací a terénnímu sběru nahrávek, zkusila jste i operní režii…

Mám štěstí, že mohu dělat to, co chci. Většina věcí se motá okolo hudby a zvuku. Z části jde o projekty, dlouhodobé spolupráce, třeba stálé kapely. A pak nárazové příležitosti, třeba jednotlivé objednávky na skladby, improvizační vystoupení, zvukové instalace, workshopy…

Jaké konkrétní workshopy například?

Pro dospělé i pro děti. Především pěvecké, improvizační nebo poslechové, zaměřené na deep listening a fyzickou zkušenost poslechu. V létě jsem například dělala workshop s dětmi na sídlišti v Janově u Litvínova, na kterém jsme tvořili elektronickou hudbu, rapovali a hráli na syntezátory a bicí. Pro mě to byl docela silný zážitek, úplně mi vyrazilo dech, jak děti dokážou pracovat s hlasem a jak zajímavou tvořily muziku. Jak spontánně improvizovaly a tvořily texty. Kluk ze sídliště prostě popadne mikrofon a vyšvihne brilantní beatbox nebo free style rap. Přivezli jsme pár nástrojů, a už to jelo. Zírala jsem, kolik věcí o hudbě mě mohou naučit desetiletí kluci.

Několikrát jsem také vedla workshop, jak se točí podcasty. Zkušenosti s jejich vytvářením mám díky podcastu Trhlina, který vydává sdružení Limity jsme my, témata se točí okolo sociálně-enviromentální transformace. Dělám ale i pohybové workshopy ve spojení s hlasem. Zatím nejdelší jsem dělala v létě v Úštěku, kde jsme zkoumali vokálně-pohybovou improvizaci a kompozici. Ráda na workshopech sdílím i písničky, které tak různě sbírám na cestách a pak je posílám dál.

Ono to může působit moc různorodě, ale ta témata spolu souvisí. Ani v muzice vlastně neodděluji, co je improvizace, co lidová hudba, co soudobá kompozice, co experiment…

Odtud asi i vaše propojení tvorby hudby a prostředí pro její aktivní poslech. Tedy zvukové instalace.

Minulý podzim jsem vytvořila zvukovou instalaci pro festival Expozice nové hudby v Brně. Trochu navazovala na instalaci, kterou jsem dělala pro Novou synagogu v Žilině. Tam šlo o zvukovou masáž ve velké masivní dřevěné konstrukci Juraje Gábora Sféra, kterou jsem rozvibrovávala nízkými frekvencemi a interferencemi sinusoid. V Brně šlo o podobnou zvukovou masáž, ale v mnohem menším a intimnějším měřítku. V podstatě to bylo takové křeslo z reproduktorů a sluchátek. Zvuk v něm působí na různé části těla. Bavilo mě, že s každým to dělalo trochu něco jiného, ale vlastně všichni potom vypadali tak nějak blažení, uvolnění a krásní ve tváři. Musím to někde zopakovat, dělalo mi to radost, i když se na tom protočilo snad jen třicet lidí.

Jedna z věcí, které mě velmi zajímají, je tělesný zážitek zvuku. Jak posloucháme, jaké to má vrstvy, jak se od sebe lišíme ve vnímání zvuku. Posloucháme nejen ušima, ale celým tělem. Snažím se proto vytvářet specifickou poslechovou zkušenost, která vede k propojení s tělem, k propojení s prostorem, s ostatními. Zajímá mě, zda skrze poslech můžeme pěstovat citlivější vnímání okolního prostředí a lidí. Snažím se to zkoumat, i když nevím, zda to někam vede, zda někam postupuji. Citlivost nebo vnímavost se nedá měřit. O něco podobného se snažím i v muzice. Improvizace je pro mě hlavně o citlivém poslechu, o vnímání okolí a ohleduplné reakci na něj. I když si nejsme nikdy jisti, co je správně, pořád k tomuhle nějak směřujeme. Nemusíme jednat vždy stoprocentně ohleduplně, přesto s respektem. Můžete hrát extrémně nahlas, ale pořád s „péčí“ o své spoluhráče, na kterých vám i ve chvíli, kdy nejsou slyšet, záleží.

 

Lucie Páchová patří k nejzajímavějším osobnostem . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář