Lucinda Williams ve svých třiasedmdesáti letech a po prodělané cévní mozkové příhodě znovu našla své typické „mojo“. Její šestnácté studiové album, nahrané pod dohledem osvědčené producentské dvojice Ray Kennedy a Tom Overby představuje syrovou písničkářskou americanu v nejčistší podobě.
Desku otevírá titulní „bažinatá“ skladba, kde se kousavé kytary Douga Pettibona a Marca Forda proplétají s varhanami Hammond B3 Roba Burgera. Zpěvačka zde ve vlastním textu (titulem, a nakonec i obsahem velmi podobným jako Dylanovo album z roku 1993) s až nečekanou přímočarostí popisuje svět vykloubený z pantů. Její životem poznamenaný hlas tu má naprostou autoritu a nezpochybnitelnost. V Something’s Gotta Give s hostující, o víc než generaci mladší, afroamerickou country zpěvačkou Brittney Spencer zní zlo skoro hmatatelně, zatímco v Black Tears, syrovém čistém blues, vytahuje se vší brutalitou rasistickou minulost Jihu a není pochyb, že ji připomíná v souvislosti se současným politickým děním.
Hudebně se nahrávka nebojí experimentovat s atmosférou, stejně jako nahrávky jmenovaného Boba Dylana – anebo Neila Younga. Sing Unburied Sing například nabízí dravost připomínající Youngova nejhlučnější léta, zatímco country Low Life, na které se autorsky podíleli Adrianne Lenker a Buck Meek z Big Thief, přenáší posluchače na Youngovy pro změnu uvolněnější desky typu Harvest Moon. Absolutním vrcholem alba je ale coververze Marleyho So Much Trouble in the World. Spojení drsného projevu Lucindy Williams se soulovým – až gospelovým – feelingem Mavis Staples, to všechno v rytmu reggae, dává skladbě skutečně majestátní rozměr.
Lucinda Williams je na World’s Gone Wrong naprosto nekompromisní. Finální countryovka We’ve Come Too Far to Turn Around (známe ji už z alba Vanished Gardens, které natočila s kapelou The Marvels a saxofonistou Charlesem Lloydem), kde na piáno a vokálem doprovází Norah Jones, funguje v celkovém kontextu až intimně a nadějeplně. A to přesto, že její text je tedy taky pěkná síla.