Major Parkinson: A Night at the Library

Apollon Records, 2022, 59:58

Naštěstí hrůzy, ba skoro zástava světa z čínského viru úplně nepřevrátily radost a běh myšlení do ochromující paranoi. Očistnou kúru jako praví pastýři ducha vařili lidstvu=nám tisíce muzikantů doma, kdekoli se dalo, mnozí v intenzitě, co léčí i posttraumatiku oněch dvou paralizovaných let. 

Nedlouho po zavedení globálního lockdownu (jsem z duše rád, že tenhle pojem mohu považovat za historii) pořádala 15. května 2020 norská kapela s divným názvem Major Parkinson live streamovaný koncert z malé místnosti pro čtenáře tehdy samozřejmě liduprázdné městské knihovny v Bergenu. Ve zmenšené sestavě: zpěv (Jon Ivar Kollbotn), bicí (Sondre Veland), housle (Claudia Cox) a piano (Lars Christian Bjørknes). Kdo kdy zaznamenal třeba jen na videu jejich muzikou a pohybem natankované koncerty, musel zírat s otevřenou pusou bez roušky, kterak ty písně fungují obnažené až na dřeň, silné a průzračné melodie, jejich stavebnost, jak tímto komorním provedením vyzáří mnohem jemnější, čistou a zranitelnější krásu, jíž si v plnobandové hybnosti úplně nevšimnete. Melanž avantpopového cítění, různých podob rocku, od hardcoru po prog, folk/folklór, pokud tedy, ehm, Toma Waitse budeme brát za folkaře (zde Strawberry Suicide) a severskou variantu klezmeru s kytarami za folklór (závěrečná jízda Heart of Hickory). Jako je každý jejich koncert tsunami energie surreálného cirkusu, tohle jsou emoční záplavy. Z nenápadného rozechvělého povlnkávání příboj, příval! Úvodní Lover, Lower Me Down s téměř šeptaným zpěvem nad vlnami piana a melodickou dominantou houslí je krása překrása. Black River, hit a rockově našlapaná píseň z posledního alba Blackbox (2017), je tu šanson par excellence. Expresivní Beaks of Benevola i v úsporném obsazení hymnus, bubenický marš sílený úderným pianem. I bez fyzické přítomnosti publika ze sebe vydávají doslova všechno, Jon Ivar křičí, zajíká… a zbytkem dechu hlesne Thank You So Much. Možná nejsilnější album roku.

Přidat komentář