Rezidenční umělec Nguyên Lê, Stefano Saletti na scéně world music, marnotratně bohatá nabídka interpretů různých žánrů, voodoojmy z Vodojemů či Light Up! Tugendhat… Milý hlavní dramaturg Milan Tesař, koordinátor členství Brna v síti kreativních měst UNESCO David Dittrich a jejich koordinované „sportovní týmy“ připravily ne maraton, ale kulturní olympiádu. Nebo spíš lukulské hody.
Maraton hudby odstartoval už 6. srpna. O vystoupení dua Omar Sosa & Paolo Fresu s mimořádným hostováním Nguyêna Lê ale mohu předat jen nejlepší reference zasvěcených kolegů. S dodatkem, že maestro Omar večer v hotelovém baru Internationalu neváhal s účastí na jam session. Proběhnutí cílové pásky zase proběhlo až 9. srpna dalším koncertem rezidenčního umělce, tentokrát se Saiyuki Triem. Ale hodovat příliš mnoho dní po sobě hrozí přesycením. A také nedává smysl běhat mezi scénami ve snaze stihnout nestihnutelné a sbírat jen krátké vzorky hudebních zážitků. Což má být omluva, že následující řádky zachycují dojmy pouze z několika vybraných etap úctyhodně dlouhé trasy křížem krážem Brnem.
Jazzová Husa
Jazzový program v pátek v Huse na provázku zahájila švýcarská, v Brně usazená zpěvačka Géraldine Schnyder příjemně tradicionalisticky. Vedro? Její kvarteto ještě trošku přitopilo, jenže výsledek osvěžil. „I když do kostela moc nechodím, miluju spirituály a gospel,“ uvedla Géraldine Hymn To Freedom od Oscara Petersona a frázování i prožitek působil, jako kdyby vše důkladně vstřebala naopak pravidelnými návštěvami v nějakém harlemském svatostánku. Stejně autenticky podala latinu v portugalštině, i když se „jazyk kvůli písničce teprve musela učit“. Sound stál na sebevědomém Fender pianu, které Vít Křišťan proháněl přes sérii kytarových efektových krabiček. A je příjemně poznat, že kontrabasista Martin Kocián a bubeník Michał Wierzgoń (ex-Purple Is The Color) jsou léty spolupráce vzorově sehraný a empatický tandem.
Olomoučtí Notepecker vedení Lukášem Richtárikem jsou velmi mladí, ale zároveň už mají hráčský nadhled a zdravě sebevědomou průraznost. Mohou si dovolit devítičlennou sestavu se čtyřmi dechy, protože s entuziasmem a zatím nezklamanými ambicemi, tedy ochotou do hraní v podstatě investovat, neřeší trapnou „ekonomickou neefektivitu“ velkých part. Radost pro posluchače sledující propracovanost aranžmá, pestrost zvukových barev a fakt, že víc improvizujících hlav víc ví. A slyšitelná radost i pro komunikující muzikanty – kamarády. Dalším kladem je schopnost komunikovat s publikem. Notepecker umějí oblíbené taškařice jako nechat jednu stranu hlediště tleskat ve 4/4, druhou ve 3/4 rytmu a vytvořit zábavný polyrytmický pattern. Žánrově je tenhle ansámbl překvapivě dost konzervativní. Pohybují se na hřišti melodické fusion jak z dob, kdy se překlápěla do smoothjazzových hebkostí i funkového tanečna, i když nálepkou retro bych kapele křivdil. Samotný Richtárik je typ pedalboardového hráče s kultivovaně uhlazeným soundem, citem pro přehledné melodie a „logický“ improvising. Nevím, proč mi při prvních tónech přišla na mysl americká fusion kapela Vital Information, ale to je jen subjektivní berličková asociace. Notepecker mají prostě hodně naposloucháno a zatím si to ještě zkoušejí třídit a uzpůsobovat obrazu svému. Ale to se poddá, větší originalita jistě přijde.
Rezident Nguyên Lê, kvůli podmínce pořadatelů „předvést různorodé projekty“, oživil pro jazzovou scénu svůj mezikontinentální Streams Quartet s francouzským vibrafonistou Illyou Amarem, kanadským kontrabasistou Chrisem Jenningsem a US-americkým bubeníkem John Hadfieldem. „Kapela Streams vznikla už před lety, dlouho jsme spolu nehráli a jsme moc rádi, že jsme dostali příležitost naši spolupráci obnovit,“ svěřil se Nguyên. Muzika ovšem působila dojmem naprosté zažitosti, jako kdyby šlo o projekt kontinuální, pravidelně hrající. Navíc měla jiskru, což je zase přínos příležitostné akce, kdy nehrozí rutina.
Streams Quartet se zprvu držel dramaturgie desky Streams (2019) a koncert odpíchl pěkně zostra skladbou Hippocampus. Před členitou kompozicí Bamiyan vysvětlil Nguyên inspiraci provincií v Afghánistánu, kde (snad) ještě zůstávají poslední historické monumentální buddhistické skalní reliéfy, nezničené Tálibánem. Atmosféru ve snivém úvodu navodil Hadfield, když vedle běžné soupravy (nikoliv naposledy) zahrál na rámový buben. Nguyênovi rozhodně nechyběl smysl pro humor, Swing A Ming prý zase pojednává o neznámém spojení mezi čínským císařem a swingovou hudbou. Střídání odpovídaček a střelhbitých unison kytary a vibrafonu v „orientalizovaných“ stupnicích byla tedy vážně virtuózní čínština, která by dala zabrat i nejschopnějším císařským úředníkům.
Později ovšem Nguyên z repertoáru Streams vyskočil, nebude přece nudit předvídatelností. Kvarteto zahrálo například vzdušně zaranžovanou skladbu Cloud Chamber, vycházející z vietnamské lidové melodie (na album ji Nguyên natočil s Ha Nội Duem a Paolem Fresu). A i když už bylo krátce po policejní hodině, publikum si ovacemi vestoje nekompromisně vydupalo přídavek Single Orange (opět ze Streams), inspirovaný obrazem Egona Schieleho Die eine Orange war das einzige Licht, s úvodní pasáží mnohem více free než na albu. K dobru věci.
Rozsviťte Tugendhat
Jazzem ale páteční maraton nekončil. Kdo nepadl, mohl pokračovat noční hudbou světel Light Up! Tugendhat. Netroufám si recenzovat výtvarno a vizuální umění, ale i jako laický návštěvník dokážu odhadnout, že světelné instalace nádherně komunikovaly s architekturou vil Tugendhat, Löw-Beer a Arnoldovy. A také s prostředím propojených zahrad mezi vilami, kde byly umístěny další světelné instalace. Nešlo totiž jen o videomapping na budovách. Zrcadlové koule kolem půlnoci dokázaly v zeleni vyvolat dojem pralesa, laserový paprsek zapíchnutý do mračen poslal pohled do jiného rozměru. A ne, nic nehulím.
Na co se soustředit? Nejlépe na nic a jen tak bloumat. Nebo si jen sednout do trávy a vnímat kontexty prolínajících se světelných prostorů. Člověk jako kdyby se najednou ocitl v jiném, snovém světě. Což nebylo v rámci Maratonu naposledy. Možná škoda, že šlo o jednorázovou třídenní akci (v průběhu dne se v rámci Maratonu hudby v zahradách koncertovalo). Bude fajn, pokud se „rozsvícení vil“ někdy zopakuje.
Voodoo-jemné čarování ozvěny
Další výlet do odlišné reality nabídlo hned sobotní dopoledne. Až psychedelická akustika vodojemů na Žlutém kopci umí se zvukem vážně slušné voodoo. Čtenářům netřeba vysvětlovat, že voodoo není o propichování panenek, mám na mysli třeba roli hudebních a tanečních rituálů voodoo v otevírání mysli dojmům, které jako kdyby nebyly z tohoto světa (i když vlastně třeba jsou, jak věří… ehm, nevěřící Tomášové). Stačilo sestoupit během kytarového happeningu do akusticky zatraceně živých a velmi neběžných světů starých vodních rezervoárů jen kousek pod trávníkem Žlutého kopce. Ač šlo jen o pár schodů, hudba a prostor snadno vyvolaly pocit magického okouzlení.
Stejně to ostatně fungovalo předloni při happeningu akordeonovém a loni při bubenickém (ve vodojemech prezentovaný nástroj je vždy volen dle hlavního instrumentu rezidentova). Kytaristé využívající delay měli trochu výhodu. Zhruba věděli, co to udělá. Příslušnou krabičku mohli nechat doma, delay měli přirozený, akorát bez nastavitelné délky.
Sérii krátkých recitálů zahájil Martin Přidal ve vodojemu č. 2, s relativně „normálním“ dozvukem, elegantní latinou na akustickou sedmistrunnou kytaru. Lukáš Richtárik alias Lukas Tariq vyfasoval vodojem č. 3, s nejdelším, 56sekundovým dozvukem. Hrál taky na akustiku, ale krabičky si vzal. A ta odvaha – využil i looper. A zazpíval. A rozezpíval publikum, různé výšky tónů „dirigoval“ do různých rohů rezervoáru. Výsledkem byl, pochopitelně, totální noise. Ale neříkám, že by ten sonický maglajz byl špatný, vůbec ne. Nejlépe odhadl a nejpůsobivěji využil přirozené echo (ve vodojemu č. 1) Daniel Bartoš. Amplifikovanou akustickou kytaru také efektoval, dokonce na chvíli pustil i jemný klik. Při hrátkách s ozvěnou ovšem fungovaly hlavně stoptimy, zatlumování, hra příklepy na hmatníku.
Napříč Evropou za jednu sobotu
Mezi klubem První patro, kam byla i letos situována scéna world music, a nádvořím Domu pánů z Kunštátu, kde probíhal program Guest scény partnerských Měst hudby UNESCO, lze pohodlně přejít za pár minut. A stíhat tak, třeba v pauzách během přestaveb aparatur a zvukových zkoušek, podstatné části koncertů na obou místech.
Nejdříve hosté. Zahajovalo duo Duality z Katovic a ony v názvu vetknuté, dva zároveň fungující odlišné principy představoval „tradicionalistický“ vhled, který volila zpěvačka a houslistka Daria Butskaya (z kapely Hajda Banda), a vklad bubeníka a elektronického producenta, obsluhujícího zároveň elektronické podklady, jenž si říká Spacepierre (z Beltaine). Spojení „lidovkářských“ melodií s beaty a syntetickými plochami by mohlo evokovat provařenou folklorní „tucku“, ale naštěstí nikoliv, nic tak prvoplánového Duality nehrají. Nejlepší byly momenty potemněle tajemné, kdy se koloratury zpěvu či trylky houslí prolínaly s rytmicky rozvolněným, ambientně tlumeným sound designem.
Fortuniak Band z polské Bydhoště, čtyřčlennou hlasitou kytarovku, založila písničkářka Monika Fortuniak. Předlohy měla indie-ostrovní i alt-rockově zámořské, ale naštěstí zpívala polsky a do hudby vkládala dostatek osobitosti. Největší bouři nadšení v publiku kapela po právu zvednula poté, co Monika ohlásila, „teď vám zahrajeme polský surf rock“. Následovala smršť zkreslených surfových kytar nad vervním backbeatem, dokonale podporujícím Moničin lehce ironický pěvecký projev. I polský Balt zkrátka umí správně vzedmuté (zvukové) vlny.
Závěr na Guest scéně patřil kapele Colmeia ze švédského Norrköpingu. Její členové s houfem publicistů a promotérů absolvovali předchozí den různé ty „meets“ a „networking“. Takoví skromní, tiší lidé to byli. Střih, na pódiu dokonalá proměna. Trojice rozparáděných divošek, ovšem s brilantně sezpívanými trojhlasy, doplňující sound příčnou flétnou či perkusemi. K tomu důrazná rytmika s riffující kytarou a kosmické zvukové výlety Moogu. Členové Colmeia jako zdroje inspirací jmenují jedním dechem afrobeat, Talking Heads i švédskou tradiční hudbu, což skutečně sedělo. Ale hlavně, v dobře napsaných, textově kousavých (anglicky zpívaných) písních vše překvapivě drželo pohromadě. Doporučeníhodná záležitost, což platí pro interprety celé, letos mimořádně silně obsazené scény Měst hudby UNESCO.
Ještě jeden střih. Noční jam v hotelovém baru Internationalu, opět členové Colmeia. Klávesista vyměnil Moog za decentní piano, zpěvačky se našly ve ztišeně dekadentních náladách. Věru všestranná partička.
Skok zpět v čase na začátek odpoledne, do Prvního patra. Slovenská zpěvačka Júlia Kozáková patří k umělcům bourajícím stereotypní představy o romské hudbě. Vkládá do písní harmonie v žánru neobvyklé, ať už jde o tradicionály nebo její (spolu)autorskou píseň Daj. Nebo oživí repertoár třeba tím, že si do romštiny přeloží polskou lidovou píseň. Může to vypadat jako paradox, ale interpretace Kozákové působí decentně, aniž by zároveň potlačovala temperament. Cítíte ho jasně tepat i v tichých, neexaltovaných momentech. Dobrou volbou byl také komorní, ztišený doprovod, jen s akustickou kytarou Zsolta Váradyho a kontrabasem Jána Riga.
Portugalské kvarteto Danças Ocultas, tvořené čtyřmi hráči na diatonický akordeon, není, jak by se mohlo zdát dle obsazení, žádná hráčská show. Natož rozjuchaný folklorní taneček, jak by snad naznačoval název. V pečlivě vystavěných partiturách (jistě hodně tvrdý, ale v tomto případě zkušeně rozlousknutý aranžérský oříšek), s přesně rozloženými a vhodně prohazovanými rolemi jednotlivých akordeonů, zahrálo naprosto soustředěné a do nálady ponořené kvarteto hudbu tichou, snivou, melancholickou. Zvukově vyváženou a co do barev mnohem bohatší, než by naznačoval souzvuk „pouhých“ čtyř stejných nástrojů.
Nguyên promine, ale naprostým vrcholem mnou absolvovaných etap maratonu byl koncert italského písničkáře Stefana Salettiho a jeho kapely Banda Ikona. Stefanova koncepce kosmopolitně mediteránní hudby, zpívaná v jazyce sabir, někdejším esperantu středomořských námořníků, kupců i rybářů, ale také křižáků (jazyk se používal od 11. až do vymizení v 19. století), se slovy převzatými ze staré janovské či benátské italštiny, okcitánštiny, španělštiny, řečtiny či arabštiny, je dokonale přesvědčivá, strhující, vtahující. Už tím, jak spojuje temperament, nostalgii, dramatičnost, smutek i onu radost, okolnostem navzdory.
Hudba se vynořila ze samplu mořského příboje. Stefano zahájil set starší písní Lampedusa andata (Putovat do Lampedusy) z alba Soundcity (2016), aktuální svojí nomádskou – utečeneckou tematikou. Zahrál ji na arabský oud, jinak se doprovázel převážně na buzuki a příležitostně na akustickou kytaru. I ve zúženém tříčlenném obsazení měla hudba ohromný drive, s akustickou baskytarou Eugenia Salettiho a průzračným, dle potřeby dravě průrazným i jemně koloraturním zpěvem Gabrielly Aiello, hrající i na tamburínu. Samotný Stefano často zdůrazňoval rytmus pomocí stomp-boxu, čímž je tentokrát míněno opravdu „dupací“ ozvučené prkénko, i když efektové krabičky k podkresu zvuku také decentně využíval.
Došlo i na další ověřené kusy, třeba Mediterraneo Ostinato (2021), ale kostru repertoáru tvořilo především aktuální album Mediterranima. „Středomoří je místem setkávání kultur, duchovního bohatství, krásy, ale také válek, nedorozumění… tímto albem, jehož název je neologismem vytvořeným ze slov Středomoří a duše, jsme se snažili hledat ducha Středomoří, který je někde mezi tím vším,“ vysvětlil Stefano. Není to zrovna duch veselý. „Titulní píseň je inspirována ukolébavkou, kterou zpívala máma dceři uprostřed děsivé zkázy v Gaze – spi, spi moje krásná dceruško, než náš příběh znovu začne, a bude krásnější než kdy dříve, spi, žádný vlk tě neodnese…“ Při poslechu vážně mrazilo v zádech. Nápor Resiste zase Stefano uvedl jako „píseň o tom, že vše zlé je prostě potřeba vydržet a přežít“. Chmury trio vyvažovalo onou nadějnou, harmonizující částí pomyslného ducha Středomoří. Píseň Al di là del cielo e della terra inspirovaly verše sofijského mystika Džaláleddína Rúmího „když tančíte, necháváte oba světy za sebou / svět tance leží mezi nebem a zemí“. Přesně takový byl i dojem z koncertu. Uchvácení. Neochota se z onoho mezisvětí vracet.
Slovo maraton evokuje cosi vyčerpávajícího, vysilujícího. Alespoň v mysli jedince, který z principu nedobíhá ani šalinu. Maraton brněnský hudební byl opět jiný. Energii násobně vracel hudbou.