Desítky let strávil Marc Ribot prací v pozadí pro takové ikony, jako jsou Tom Waits, Elvis Costello nebo John Zorn, ale vplul také do mainstreamu za zády například Roberta Planta. Ribotova sólová diskografie je demonstrací hudební schizofrenie v tom nejkrásnějším smyslu slova. Na jednom konci spektra se nachází jeho – i u nás koncertně dobře známé – trio Ceramic Dog, definované jako agresivní avant-rock, na opačném pólu pak stojí například projekt Los Cubanos Postizos, zaměřený na žánrově čisté afrokubánské rytmy. Ribot dokáže s lehkostí cestovat od hlukového extrému a agresivní improvizace Zornovy Electric Masady až po lounge hudbu The Dreamers.
Map of a Blue City představuje Ribotův radikální obrat: zaměřuje se na vlastní hlas a písničkářství v téměř ryzím smyslu. Album vznikalo celá desetiletí, původní studiové nahrávky produkované Halem Willnerem (zemřel v roce 2020) Ribot dlouho shledával „příliš uhlazenými“, a tak finální mixy Bena Greenberga kombinují tyto staré záznamy s novějšími domácími nahrávkami.
Album není úplně tradiční písničkářský projekt, to by zřejmě Ribot nepřipustil. A to přestože některé písně jsou jednoznačný akustický folk klasického typu, jako hned úvodní Elizabeth, kde akustická kytara a violoncello evokují komorní, osudovou atmosféru blízkou Leonardu Cohenovi.
Naproti tomu je třeba Daddy’s Trip To Brazil je skoro až post-punkovou ozvěnou Jobimovy bossa novy, postavenou sice na doprovodu akustické kytary a se saxofonem, jako by jej držel v rukou samotný Stan Getz, ale doplněnou uhrančivě temnými dalšími zvuky a „spodními proudy“. Meditativní a polomluvená titulní píseň vrací v převažujícím akustickém kontextu do hry elektrickou kytaru a melancholie songu není vzdálena tomu, co Ribot kdysi dělával s Tomem Waitsem. Celým albem prozařuje jak pozitivní vztah ke klasické písňové formě, tak – snad vrozená – potřeba její dekonstrukce. Skvělé album na mnoho poslechů.