MARC RIBOT: Songs Of Resistance 1942–2018

Hněv je velká inspirace. Marc Ribot ještě s kapelou Ceramic Dog jede turné k naštvané dubnové desce YRU Still Here? (u nás 26. 11., Praha, Palác Akropolis) a už pustil do světa další protestní album. Pracovat na něm začal v roce 2016, nakrknut výsledkem amerických prezidentských voleb, ale nejen jím. „Vyděsil a vyburcoval mě Trump a hnutí, jehož je součástí, ale nejen to. Trávil jsem podstatnou část života ježděním po světě, přičiněním okolností jsem vlastně světoobčan, a vidím, že nejde o izolovaný fenomén. Jestli s ním včas nezatočíme, tak se on vypořádá s námi,“ vysvětluje. Sám se „s tím snaží zatočit“ burcováním veřejného mínění. Tedy v mezích, kam může dolehnout hlas alternativce, sledovaného jen zasvěceným publikem.

 

Na sugestivní desku shrnul jak dávné protestsongy, tak převládající nové autorské písně. A aby jeho hlas zněl přece jen silněji, přizval respektované vokalisty. Někdejší Ribotův zaměstnavatel Tom Waits si procítěně střihl slavný italský protifašistický tradicionál z dob druhé světové války Bella ciao. V chóru protestujících přiložili hlasivky k dílu Steve Earle nebo Sam Amidon. Někdy se ovšem jména zpěváků ani nedozvíme. Jak kytarista upozorňuje: „Interpreti mexické protestní balady Rata de dos Patas (Krysa na dvou nohách) mě požádali, abych neuváděl žádné informace, které by umožnily jejich identifikaci. V době Trumpova režimu se obávají vyhoštění.“ Inu, svoboda slova.

 

Album drží pohromadě téma. Hudební pojítko nehledejme, tedy krom vždy originální a rozpoznatelné Ribotovy hry. Autor střídá folkovou baladu (We’ll Never Turn Back), funk a jazzové pasáže (John Brown) nebo třeba noise rockový nápor (The Big Fool). Deska přitom jako celek funguje přesvědčivě. Jestli to pomůže jako protipól nacionalistických propagand, nevím a pochybuji. Ale co může umělec dělat jiného, než ventilovat poselství? Byť si nedovedu představit, že album poslouchají zrovna ti, které by mělo „probudit“.

 

 

Anti-, 2018, 54:11

 

 

 

Přidat komentář