Zpěvačka Marie Puttnerová je odvážná žena. To je to první, co každého musí logicky napadnout, když drží v ruce album sestavené výhradně z coververzí písní Zuzany Navarové. Jenže není to jediná velká výzva, kterou na své dosavadní dráze podstoupila. Už jen osamostatnění, s vlastní kapelou, a hlavně s repertoárem, který nejenže nešel masovému vkusu ani krůček naproti, ale s tak velkými emocionálními „kládami“, jako je zhudebněný Jan Zahradníček, to byl čin ke smeknutí. A sólový debut Lajla tov, jenž v produkci Eddieho Stevense studiovou mozaikovitostí dost posunul komorní výraz, zažitý návštěvníky Mariiných koncertů, čin druhý.
Takže viděno v tomto kontextu není vlastně album k poctě jedné z nejvýraznějších a pro scénu nejdůležitějších českých tvůrkyň a interpretek posledního půlstoletí vlastně žádné velké překvapení, a už vůbec ne drzost. Marie Puttnerová prostě má na to, aby „se vyslovovala“ po svém k tvorbě ostatních. A dvojnásob ve spolupráci s těmi, kteří s ní pobývali ve studiu pod vedením producentů a multiinstrumentalistů Petra Ostrouchova a Martina Nováka. Tedy špičkových hudebníků nejen s výbornou technikou, ale i srdcem, kytaristou Petrem Uvirou, bubeníkem Milošem Dvořáčkem a dechařem Marcelem Bártou. Kdyby to neznělo nepřípadně fanouškovsky, chtělo by se říct, že takovýhle projekt prostě nemohl dopadnout špatně.
Samozřejmě, hlas Zuzany Navarové máme s jejími písničkami natolik spojen, že nejvolnější ruku měla Puttnerová a spol. ve dvou sonzích Červený kamínek a Malování, které složila ještě před nástupem do Nerezu, kdy ještě prakticky nebyla známá. Na druhou stranu můžeme u těch nejznámějších písní (anebo takových, které máme jako posluchači nejraději, což se samozřejmě liší) porovnat nejen odlišný hlas, který je samozřejmý, ale i výraz. A je to vždycky zajímavé, ať už se Puttnerová hodně držela originálního podání, jako třeba v písni Gautama, anebo přichází s vlastním odstínem, což je případ například klezmerové Vřelé díky z pupku, kterou zpívá s ještě větším nadhledem než autorka, skoro s určitou dávkou potměšilosti. Anebo Zatím hodně pus, jedna z nejsilnějších písní Zuzany Navarové vůbec, i s ohledem na její obsah, do které se Marie Puttnerová pokládá se vší emocí, které je schopna, a je to velký zážitek. Připomeňme mimochodem, že tuto písňovou perlu má v repertoáru, a zase za jiný konec ji chytá také český bluesový veterán Jan Spálený.
Aranžmá a produkce alba Zelená oblaka, růžové stromy mají jeden velmi zajímavý rozměr. Na první poslech mohou působit na posluchače tak, že hudebníci do značné míry převzali původní instrumentaci. Ale při jen trochu pozornějším vnímání nám dochází, jak velké změny se tu dějí, kolik tu zní „nových“ nástrojů (připomeňme si jen pro nejmarkantnější příklad, že v sestavě kapely Zuzany Navarové KOA nebyla elektrická kytara, zatímco na přítomných nahrávkách někdy znějí i dvě). A stejně jako v pěveckých partech, i v těch nástrojových je tolik pozitivně uplatněných možností vyjádřit nové emoce a vytvořit atmosféry, až uši přecházejí. A přitom to ani na chvíli nepřestává „být Navarová“.