Pianista a skladatel Marek Novotný se léta programově snaží promíchávat prvky artificiální hudby a jazzu tak, aby nebyly patrné pomyslné „čáry“ na hranicích žánrů. Albový debut CrossOver Sextetu je v křížení stylů ještě důkladnější. Přidává občas lehké folklórní ohlasy, tu a tam špetku latiny, ale hlavně pop. Pop bez hanlivého přídechu. Pop, jaký by v nějaké kulturně osvícenější (asi utopické) společnosti klidně mohly hrát komerční rozhlasové stanice. Jde prostě o chytlavé písničky s akustickým soundem, do kterých tu probleskne decentní jazzové sólko nebo zapulzuje swing, onde lehce dominují klasicizující pasáže.
Novotný nemá o líbivé motivy nouzi, přitom se nesnižuje k pusté podbízivosti. S harmoniemi, melodiemi i rytmy zachází sofistikovaně. Vycizelovaná aranžmá nejen přirozeně propojují jazzovou rytmiku se smyčci. Účelně využívají i sborové vokály, podporující sólový zpěv Josefíny Čermákové. Novotný si dokonce sestavil čtrnáctičlenný studiový CrossOver Chamber Choir. Je také pěkné, jak si pianistova drahá polovička Lucie Vojtková poradila s texty (s jednou výjimkou zhudebněného Shakespearova Sonetu 29) i na hodně komplikovaně frázované pěvecké linky, aniž by z veršů až příliš vykukovala „křížovkářská práce“. Občas trochu naivní a mnohomluvná romantika (Arktida, Kaligram z listu) vlastně také přirozeně patří věci, příjemně „ladí“ s hudbou. Navíc ji vyvažují zemitější kusy jako Morana. A odzbrojí třeba Vinná, popis, jak se má dáma decentně… opít, akorát závěrečná polopatická moralita měla chybět.
Jistě, ne každému sedí tak vycizelovaná a dokonale uhlazená tvorba. Jenže to není otázka kvality, ale vkusu. I když se omezím na vlastní vkus, vracívám se spíše k syrovějším, živelnějším či více improvizovaným nahrávkám, nelze neocenit třeba elegantní žonglování s rytmy a vášnivou gradaci závěrečné a možná nejpovedenější kompozice S větrem v zádech.