Marek Novotný hraje hudbu bez obrazů a příběhů

Především během svých studií v Norsku a ve Spojených státech shromaž­ďoval pianista a skladatel Marek Novotný materiál, který nedávno se svým kvintetem a dvěma hosty vydal na albu Leland Dream.

marek_novotnyMarku, co vlastně znamená název alba Leland Dream?
Leland je nádherná vesnička v Michiganu, ve které jsem po skon­čení svého studia ve Spojených stá­tech strávil asi půl roku života. Tam jsem také složil stejnojmennou skladbu. A dream proto, že se mi ta melodie zdála. Ráno jsem se probu­dil a s překvapením jsem zjistil, že si ji ještě pamatuji. Tak jsem rychle bě­žel k pianu a hrál jsem ji. Je to mimo­chodem jediná skladba, která se mi někdy zdála a za něco stojí.

Ve Spojených státech jste studo­val jazzovou kompozici. Co vám škola dala?
Dala mi především základy řemes­la. Donutila mě systematičtěji praco­vat, dělat věci, které bych jinak asi nedělal. Například jsem psal sklad­by pro ansámbly jako saxofonové kvarteto, což by mě asi jinak nena­padlo. Nebo jsem komponoval pro big band, což by mě sice možná na­padlo, ale řekl bych si, že to stej­ně nemá smysl. Obecně mohu říci, že mě škola nenaučila přímo sklá­dat, ale obohatila mě v té fázi, kdy je skladba už hotová a kdy ji člověk zapisuje do not, aranžuje a přiděluje party jednotlivým muzikantům.

Ještě před americkým pobytem jste studoval piano v Norsku, což je země sice malá, ale minimálně v rámci Evropy jde o jazzovou vel­moc. Ovlivnilo Norsko vaše hudeb­ní cítění?
Určitě ovlivnilo, i když nedoká­žu říct, čím přesně. Kdo mě dobře zná, říká, že je to na mých skladbách z „norského období“ poznat, napří­klad v melodice. Ale víc k tomu říct neumím. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby ty dvě zkušenosti při­šly v opačném pořadí. Ve Spojených státech to totiž byl dril, přísnost, tradice a v Norsku předtím uvolně­ní, svoboda, individualita. Napřed jsem se tedy uvolnil a pak jsem se jel sešněrovat, což samozřejmě nemys­lím nijak zle.

Považujete severskou jazzovou scénu za inspirativní?
Nemůžu říct, že bych ji měl syste­maticky naposlouchanou nebo že by pro mne byla nějak zvlášť inspirativ­ní jako celek. Nejsem znalcem sever­ského jazzu. Ale konkrétně například švédský klavírista Bobo Stensson je pro mne velkou inspirací. Konkrétně norská škola, jak jsem ji měl možnost poznat, je však na můj vkus příliš ex­perimentální, alternativní. Já mám za­dumané věci rád, ale vedle toho se mi líbí i hudba radostná, melodická.

Jednu svou skladbu jste pojmeno­val Norwegian Mood, což lze chá­pat – ovšem jen v rovině názvu – jako narážku na Beatles. Ale při­držme se té „norské nálady“. Co ve vás Norsko dnes evokuje? Sever­skou melancholii?
Já se snažím do svých skladeb nic konkrétního nezanášet, tedy ani místa. Název Norwegian Mood byl tedy jen takový fór. Ale je pravda, že chlad, zadumanost, nedostatek emocí jsem v Norsku skutečně cítil. Pramení to i z toho, že je tam v zimě málo světla. Norové jsou sice hrozně fajn, ale emoce mají jiné, zvlášť srov­náme-li je s Řeky nebo Italy.

Které další skladby z nového alba vznikly ještě v Norsku?
Hned úvodní Bossafjord, dále Seaside a také Hindu. Ta je harmo­nicky průzračná, až primitivní, a je složená – nikoli záměrně – v exo­tické hindu stupnici. Arabské motivy se v ní střídají s flamenkovými. Jinak další skladby, které jsem zařadil na nové album, vznikly v Americe a jed­na nebo dvě ještě později.

marek_novotny2Ani bych netipoval, že ten materiál pochází z tak dlouhého období, al­bum jako celek totiž zní velmi kom­paktně. Vy jste nejen autorem pís­ní, ale na obalu jste uveden i jako aranžér. Znamená to, že jednotliví muzikanti nemohou do výsledné podoby skladeb mluvit?
Je pravda, že muzikanti dostanou vše kompletně rozepsané, ale pak se na výsledné podobě spolupodílejí. Nejde jen o to, že ve skladbách mají prostor pro improvizaci, ale výsled­ná podoba kompozice se postupně různě ohýbá. Tato deska je ideální v tom, že jsme na ni zařadili repertoár, který už rok a půl nebo dva roky hrajeme na koncertech. V prů­běhu času se skladby proměňují a na tom se podílí celá kapela. Ale v zása­dě nepřináším na zkoušky polotovar, ale hotovou skladbu.

Album jste natočili jako Marek No­votný Quintet, ale ve skutečnosti vás na desce účinkuje sedm. Ved­le pěti muzikantů-mužů je to ame­rická zpěvačka Aubrey Johnson a česká houslistka Gabriela Vermelho. Ta je v bookletu uvede­na jako „special guest“, ale jinde jsem ji viděl zmíněnou jako členku vašeho kvinteta. Jak to tedy ve sku­tečnosti je?
Jádro mého kvinteta začalo vzni­kat v roce 2011, kdy jsem se vrátil ze Spojených států. Nejprve jsem oslo­vil bubeníka Martina Nováka. Ten z časových důvodů nemohl, a tak mi doporučil Tomáše Hobzka, který se mi výborně osvědčil. Na kontra­bas hrál Petr Tichý a už tehdy s námi jako host spolupracoval David Do­růžka. Sestavili jsme projekt, kte­rý plynule přešel do kvinteta. Pátou členkou byla původně Gábina Ver­melho, kterou později vystřídal Mar­cel Bárta.

Tedy jeden melodický nástroj, housle, vystřídaly nástroje decho­vé. Marcel na albu střídá saxofo­ny, klarinet a basklarinet. Zname­ná to, že v takovém případě pouze převezme melodickou linku hous­lí, nebo pro dechy komponujete zá­sadně jinak?
Je v tom trochu rozdíl už v oka­mžiku, kdy skladbu píšu. Ale hraje­me jazz a tam platí, že často oslovu­jete konkrétní osobnost a ne nástroj. Takže Marcela jsem si nevybral jako saxofonistu, ale jako Marcela Bártu. Nejde mi o barvu melodické linky, ale o jeho fenomenální hudební po-tenciál, o jeho zkušenosti, které do kapely přinese.

Nejen Marcel Bárta, ale všichni vaši spoluhráči mají bohaté zku­šenosti z mnoha svých projektů. Nemáte strach, že vám muzikan­ti skladbu promění tak, že ji ne­poznáte?
Strach nemám, ty skladby se ni­kdy nepromění dramaticky. A jsem rád, že jsem mohl sestavit kvinteto, jehož členové jsou na takové úrov­ni, že jim bezmezně důvěřuji. Když přinesu novou skladbu a oni ji zač-nou proměňovat, nemám nikdy po­cit, že by ji proměňovali k horšímu. To mám po dvou letech společného účinkování ověřené.

Kde jste objevil zpěvačku Aubrey Johnson?
Aubrey je mladá talentovaná zpě­vačka, která je současně nejmlad­ší učitelkou na Berklee College Of Music v Bostonu. Potkal jsem ji ví­ceméně náhodou, oslovil jsem ji a ona opravdu přijela, natočila zpěv na mou desku a zase odjela.

Nebyla ve hře i varianta, že by byla deska čistě instrumentální?
To ne. Nejsem sice možná typický „vokální autor“, mé melodie nejsou psané úplně zpěvačce „do pusy“, ale chtěl jsem vždy dělat vokální zále­žitosti. A Aubrey se s mou hudbou úžasně vypořádala.

A je pro vás velký rozdíl, když pí­šete čistě instrumentální a vokál­ní skladbu? Svazují vás slova, nebo vám pomáhají?
Já jsem intuitivní skladatel. Hra­ju na piano, něco vzniká a já nad tím moc nepřemýšlím. Důležité je pouze to, jestli se mi výsledek líbí, nebo ne­líbí. A až poté, co skladbu napíšu, si řeknu, jestli se dá, nebo nedá zpívat.

marek_novotny3Potom tedy oslovujete textaře?
Ano pár přátel je schopných na­psat krásné texty. Zahraju jim na pia­no melodii, společně o tom pohovo­říme. Zajímá mě, jak na ně skladba působí, co v nich evokuje. Ale vět­šinou jim nedávám konkrétní zadá­ní, pouze popíšu, co cítím, a zjišťuji, jestli oni cítí něco podobného.

Když píšete takto intuitivně, honí se vám v hlavě alespoň barvy nebo nějaké abstraktní obrazy?
Já se skutečně snažím moc nad tím nepřemýšlet. Někde jsem četl, že absolutní hudba je hudba bez ob­razů a bez příběhů, a dokonce i bez interpretačního vkladu muzikan­tů. Já v hudbě nehledám příběhy ani je do ní nevkládám. Zajímá mě pouze hudba samotná. Neříkám, že je to jediná správná cesta, ale je to moje cesta.

Nedávno jste výrazně pomohl pís­ničkáři Michalu Vaňkovi s jeho au­torskou deskou V galerii. Jak tato spolupráce vznikla?
S Michalem se známe odmalička a jeho písničky se mi vždycky líbily. Michal byl takový samorost, z kte­rého vypadávaly nápady. Je to silný melodik a skládá také intuitivně. Ně­kolik let jsme mluvili o tom, že by­chom jeho písničky spolu někdy na­hráli. On se však hrozně podceňuje a dlouho mi nevěřil, že se mi jeho písně líbí. Až jsem jej jednoho dne přesvědčil, a on se tedy rozhodl, že desku zkusí natočit. Strávili jsme spolu několik víkendů, během nichž jsme písně zapisovali do not. Pak jsme přizvali do studia ostatní muzi­kanty a samotné nahrávání proběhlo poměrně rychle.

V roce 2007 jste se stal členem tria PUO, které doprovází čínskou zpě­vačku Feng-yün Song, a dokonce jste se s ní zúčastnil turné v Číně. Máte blízko k world music?
Nepovažuji se za znalce folkloru, ale jsem jeho velkým obdivovatelem. Hraní s Feng-yün Song sice neovliv­nilo zásadním způsobem můj kom­poziční jazyk, ale je to prostě zábav­ná spolupráce. Hudba, která v tomto projektu vzniká, tedy kombinace asij­ského folkloru s jazzem, je velmi ori­ginální.

Jak publikum v Číně na vaši hudbu reagovalo?
Byli jsme strašně překvapení, za jaké jsme tam byli hvězdy. To ne­myslím nijak nafoukaně, prostě jsme byli zaskočení. Hráli jsme například ve městě Čchang-ša v jižní Číně, kde pravděpodobně moc Evropanů na­šeho typu nekoncertuje. Po vystou­pení za námi přišly davy lidí a chtěly od nás podpisy, na což není jazzový muzikant z Česka zvyklý. Bylo ovšem těžké rozlišit, jestli jásali z naší hud­by, nebo prostě proto, že vidí vousa­tého Evropana.

Vraťme se ještě k albu Leland Dream. Vyšlo u vydavatelství Amplión Re­cords, které právě letos slaví 10 let své existence.
Bez Lucie Kukulové, která stojí v čele Amplión Records, by toto al­bum neexistovalo. V Lucii jsem snad poprvé v životě poznal člověka, kte­rý mi skutečně nezištně pomohl, a já jí za to nepřestanu být vděčný. Lu­cie se rozhodla pomoci mi jen proto, že se jí má hudba líbila. Je až k ne­víře, kolik peněz do mého alba in­vestovala.

Proč jste desku natáčeli v Itálii?
Původně jsme měli domluvený termín v Sonu, ale „někdo to nějak popletl“ a ukázalo se, že v onom ter­mínu to nepůjde. Hledal jsem tedy náhradní řešení a zjistil jsem, že v Česku neexistují další studia, kde by měli kvalitní piano a přitom by ne­šlo o drahý prostor vhodný spíše pro celý velký orchestr. A Jaroslav Dušek mi doporučil Miroslava Vitouše, kte­rý teď bydlí v Itálii a má krásné do­mácí studio a v něm kvalitní křídlo.

Rodí se vám v hlavě nějaký dal­ší projekt?
Mám naskládáno poměrně dost materiálu, některé nové skladby na koncertech hrajeme. Mohl bych tedy za měsíc udělat další desku. Ale teď se chci věnovat hlavně albu Le­land Dream, které se především díky mým spoluhráčům opravdu povedlo.

Přidat komentář