Především během svých studií v Norsku a ve Spojených státech shromažďoval pianista a skladatel Marek Novotný materiál, který nedávno se svým kvintetem a dvěma hosty vydal na albu Leland Dream.
Marku, co vlastně znamená název alba Leland Dream?
Leland je nádherná vesnička v Michiganu, ve které jsem po skončení svého studia ve Spojených státech strávil asi půl roku života. Tam jsem také složil stejnojmennou skladbu. A dream proto, že se mi ta melodie zdála. Ráno jsem se probudil a s překvapením jsem zjistil, že si ji ještě pamatuji. Tak jsem rychle běžel k pianu a hrál jsem ji. Je to mimochodem jediná skladba, která se mi někdy zdála a za něco stojí.
Ve Spojených státech jste studoval jazzovou kompozici. Co vám škola dala?
Dala mi především základy řemesla. Donutila mě systematičtěji pracovat, dělat věci, které bych jinak asi nedělal. Například jsem psal skladby pro ansámbly jako saxofonové kvarteto, což by mě asi jinak nenapadlo. Nebo jsem komponoval pro big band, což by mě sice možná napadlo, ale řekl bych si, že to stejně nemá smysl. Obecně mohu říci, že mě škola nenaučila přímo skládat, ale obohatila mě v té fázi, kdy je skladba už hotová a kdy ji člověk zapisuje do not, aranžuje a přiděluje party jednotlivým muzikantům.
Ještě před americkým pobytem jste studoval piano v Norsku, což je země sice malá, ale minimálně v rámci Evropy jde o jazzovou velmoc. Ovlivnilo Norsko vaše hudební cítění?
Určitě ovlivnilo, i když nedokážu říct, čím přesně. Kdo mě dobře zná, říká, že je to na mých skladbách z „norského období“ poznat, například v melodice. Ale víc k tomu říct neumím. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby ty dvě zkušenosti přišly v opačném pořadí. Ve Spojených státech to totiž byl dril, přísnost, tradice a v Norsku předtím uvolnění, svoboda, individualita. Napřed jsem se tedy uvolnil a pak jsem se jel sešněrovat, což samozřejmě nemyslím nijak zle.
Považujete severskou jazzovou scénu za inspirativní?
Nemůžu říct, že bych ji měl systematicky naposlouchanou nebo že by pro mne byla nějak zvlášť inspirativní jako celek. Nejsem znalcem severského jazzu. Ale konkrétně například švédský klavírista Bobo Stensson je pro mne velkou inspirací. Konkrétně norská škola, jak jsem ji měl možnost poznat, je však na můj vkus příliš experimentální, alternativní. Já mám zadumané věci rád, ale vedle toho se mi líbí i hudba radostná, melodická.
Jednu svou skladbu jste pojmenoval Norwegian Mood, což lze chápat – ovšem jen v rovině názvu – jako narážku na Beatles. Ale přidržme se té „norské nálady“. Co ve vás Norsko dnes evokuje? Severskou melancholii?
Já se snažím do svých skladeb nic konkrétního nezanášet, tedy ani místa. Název Norwegian Mood byl tedy jen takový fór. Ale je pravda, že chlad, zadumanost, nedostatek emocí jsem v Norsku skutečně cítil. Pramení to i z toho, že je tam v zimě málo světla. Norové jsou sice hrozně fajn, ale emoce mají jiné, zvlášť srovnáme-li je s Řeky nebo Italy.
Které další skladby z nového alba vznikly ještě v Norsku?
Hned úvodní Bossafjord, dále Seaside a také Hindu. Ta je harmonicky průzračná, až primitivní, a je složená – nikoli záměrně – v exotické hindu stupnici. Arabské motivy se v ní střídají s flamenkovými. Jinak další skladby, které jsem zařadil na nové album, vznikly v Americe a jedna nebo dvě ještě později.
Ani bych netipoval, že ten materiál pochází z tak dlouhého období, album jako celek totiž zní velmi kompaktně. Vy jste nejen autorem písní, ale na obalu jste uveden i jako aranžér. Znamená to, že jednotliví muzikanti nemohou do výsledné podoby skladeb mluvit?
Je pravda, že muzikanti dostanou vše kompletně rozepsané, ale pak se na výsledné podobě spolupodílejí. Nejde jen o to, že ve skladbách mají prostor pro improvizaci, ale výsledná podoba kompozice se postupně různě ohýbá. Tato deska je ideální v tom, že jsme na ni zařadili repertoár, který už rok a půl nebo dva roky hrajeme na koncertech. V průběhu času se skladby proměňují a na tom se podílí celá kapela. Ale v zásadě nepřináším na zkoušky polotovar, ale hotovou skladbu.
Album jste natočili jako Marek Novotný Quintet, ale ve skutečnosti vás na desce účinkuje sedm. Vedle pěti muzikantů-mužů je to americká zpěvačka Aubrey Johnson a česká houslistka Gabriela Vermelho. Ta je v bookletu uvedena jako „special guest“, ale jinde jsem ji viděl zmíněnou jako členku vašeho kvinteta. Jak to tedy ve skutečnosti je?
Jádro mého kvinteta začalo vznikat v roce 2011, kdy jsem se vrátil ze Spojených států. Nejprve jsem oslovil bubeníka Martina Nováka. Ten z časových důvodů nemohl, a tak mi doporučil Tomáše Hobzka, který se mi výborně osvědčil. Na kontrabas hrál Petr Tichý a už tehdy s námi jako host spolupracoval David Dorůžka. Sestavili jsme projekt, který plynule přešel do kvinteta. Pátou členkou byla původně Gábina Vermelho, kterou později vystřídal Marcel Bárta.
Tedy jeden melodický nástroj, housle, vystřídaly nástroje dechové. Marcel na albu střídá saxofony, klarinet a basklarinet. Znamená to, že v takovém případě pouze převezme melodickou linku houslí, nebo pro dechy komponujete zásadně jinak?
Je v tom trochu rozdíl už v okamžiku, kdy skladbu píšu. Ale hrajeme jazz a tam platí, že často oslovujete konkrétní osobnost a ne nástroj. Takže Marcela jsem si nevybral jako saxofonistu, ale jako Marcela Bártu. Nejde mi o barvu melodické linky, ale o jeho fenomenální hudební po-tenciál, o jeho zkušenosti, které do kapely přinese.
Nejen Marcel Bárta, ale všichni vaši spoluhráči mají bohaté zkušenosti z mnoha svých projektů. Nemáte strach, že vám muzikanti skladbu promění tak, že ji nepoznáte?
Strach nemám, ty skladby se nikdy nepromění dramaticky. A jsem rád, že jsem mohl sestavit kvinteto, jehož členové jsou na takové úrovni, že jim bezmezně důvěřuji. Když přinesu novou skladbu a oni ji zač-nou proměňovat, nemám nikdy pocit, že by ji proměňovali k horšímu. To mám po dvou letech společného účinkování ověřené.
Kde jste objevil zpěvačku Aubrey Johnson?
Aubrey je mladá talentovaná zpěvačka, která je současně nejmladší učitelkou na Berklee College Of Music v Bostonu. Potkal jsem ji víceméně náhodou, oslovil jsem ji a ona opravdu přijela, natočila zpěv na mou desku a zase odjela.
Nebyla ve hře i varianta, že by byla deska čistě instrumentální?
To ne. Nejsem sice možná typický „vokální autor“, mé melodie nejsou psané úplně zpěvačce „do pusy“, ale chtěl jsem vždy dělat vokální záležitosti. A Aubrey se s mou hudbou úžasně vypořádala.
A je pro vás velký rozdíl, když píšete čistě instrumentální a vokální skladbu? Svazují vás slova, nebo vám pomáhají?
Já jsem intuitivní skladatel. Hraju na piano, něco vzniká a já nad tím moc nepřemýšlím. Důležité je pouze to, jestli se mi výsledek líbí, nebo nelíbí. A až poté, co skladbu napíšu, si řeknu, jestli se dá, nebo nedá zpívat.
Potom tedy oslovujete textaře?
Ano pár přátel je schopných napsat krásné texty. Zahraju jim na piano melodii, společně o tom pohovoříme. Zajímá mě, jak na ně skladba působí, co v nich evokuje. Ale většinou jim nedávám konkrétní zadání, pouze popíšu, co cítím, a zjišťuji, jestli oni cítí něco podobného.
Když píšete takto intuitivně, honí se vám v hlavě alespoň barvy nebo nějaké abstraktní obrazy?
Já se skutečně snažím moc nad tím nepřemýšlet. Někde jsem četl, že absolutní hudba je hudba bez obrazů a bez příběhů, a dokonce i bez interpretačního vkladu muzikantů. Já v hudbě nehledám příběhy ani je do ní nevkládám. Zajímá mě pouze hudba samotná. Neříkám, že je to jediná správná cesta, ale je to moje cesta.
Nedávno jste výrazně pomohl písničkáři Michalu Vaňkovi s jeho autorskou deskou V galerii. Jak tato spolupráce vznikla?
S Michalem se známe odmalička a jeho písničky se mi vždycky líbily. Michal byl takový samorost, z kterého vypadávaly nápady. Je to silný melodik a skládá také intuitivně. Několik let jsme mluvili o tom, že bychom jeho písničky spolu někdy nahráli. On se však hrozně podceňuje a dlouho mi nevěřil, že se mi jeho písně líbí. Až jsem jej jednoho dne přesvědčil, a on se tedy rozhodl, že desku zkusí natočit. Strávili jsme spolu několik víkendů, během nichž jsme písně zapisovali do not. Pak jsme přizvali do studia ostatní muzikanty a samotné nahrávání proběhlo poměrně rychle.
V roce 2007 jste se stal členem tria PUO, které doprovází čínskou zpěvačku Feng-yün Song, a dokonce jste se s ní zúčastnil turné v Číně. Máte blízko k world music?
Nepovažuji se za znalce folkloru, ale jsem jeho velkým obdivovatelem. Hraní s Feng-yün Song sice neovlivnilo zásadním způsobem můj kompoziční jazyk, ale je to prostě zábavná spolupráce. Hudba, která v tomto projektu vzniká, tedy kombinace asijského folkloru s jazzem, je velmi originální.
Jak publikum v Číně na vaši hudbu reagovalo?
Byli jsme strašně překvapení, za jaké jsme tam byli hvězdy. To nemyslím nijak nafoukaně, prostě jsme byli zaskočení. Hráli jsme například ve městě Čchang-ša v jižní Číně, kde pravděpodobně moc Evropanů našeho typu nekoncertuje. Po vystoupení za námi přišly davy lidí a chtěly od nás podpisy, na což není jazzový muzikant z Česka zvyklý. Bylo ovšem těžké rozlišit, jestli jásali z naší hudby, nebo prostě proto, že vidí vousatého Evropana.
Vraťme se ještě k albu Leland Dream. Vyšlo u vydavatelství Amplión Records, které právě letos slaví 10 let své existence.
Bez Lucie Kukulové, která stojí v čele Amplión Records, by toto album neexistovalo. V Lucii jsem snad poprvé v životě poznal člověka, který mi skutečně nezištně pomohl, a já jí za to nepřestanu být vděčný. Lucie se rozhodla pomoci mi jen proto, že se jí má hudba líbila. Je až k nevíře, kolik peněz do mého alba investovala.
Proč jste desku natáčeli v Itálii?
Původně jsme měli domluvený termín v Sonu, ale „někdo to nějak popletl“ a ukázalo se, že v onom termínu to nepůjde. Hledal jsem tedy náhradní řešení a zjistil jsem, že v Česku neexistují další studia, kde by měli kvalitní piano a přitom by nešlo o drahý prostor vhodný spíše pro celý velký orchestr. A Jaroslav Dušek mi doporučil Miroslava Vitouše, který teď bydlí v Itálii a má krásné domácí studio a v něm kvalitní křídlo.
Rodí se vám v hlavě nějaký další projekt?
Mám naskládáno poměrně dost materiálu, některé nové skladby na koncertech hrajeme. Mohl bych tedy za měsíc udělat další desku. Ale teď se chci věnovat hlavně albu Leland Dream, které se především díky mým spoluhráčům opravdu povedlo.