Sámové ze severu Evropy, podobně jako Tuaregové ze Sahary či Romové, jsou národem bez státu. Žijí na pomezí Norska, Finska, Švédska a Ruska, a podobně jako obě další zmíněná etnika dokázali většinovou společnost oslovit svojí hudbou. V případě Sámů se ovšem nejedná o vymezený styl s určitým typem melodií či nástrojů, ale specifickou práci s hlasem. Joik, to nejsou písně s textovým poselstvím, ale volná improvizace, jejímž cílem je bez použití slov popsat určitou věc, zvíře, člověka, jev, pocit. Tématem může být tedy cokoli.
Mari Boine byla první, kdo sámskou hudbu představil světovému publiku, a to prostřednictvím alba Gula Gula, které rok po původním norském vydání na své značce Real World uvedl do světové distribuce Peter Gabriel. Kuriózní je, že na rozdíl od umělců, kteří zpívají „čistý“ joik, dokáže Mari Boine vystihnout sámskou identitu písničkovým formátem. Ve svých začátcích dokonce zpívala jen norsky a anglicky. Titulní píseň o hlasech našich pramatek i otrávených řekách není pouhou reakcí na křivdy minulosti, ale i výzvou k vzájemnému respektu.
Sámové, někdy popisovaní jako „indiáni severu“, se od svých jižních sousedů liší nižším vzrůstem i kočovným životem, jejich tradiční obživou je chov sobů. Evropané jejich území kolonizovali od 17. století. Tehdy se také vžilo označení Laponci, považované Sámy za pejorativní. Jejich jazyk patří do ugrofinské rodiny, svému domovskému území říkají Sápmi. Mari Boine svůj život zasvětila vedle hudby boji za rovnoprávnost i respekt sámské kultury. Koloniální minulost dokumentovala například na bookletu alba Leahkastin fotografiemi s rasistickými tématy: „Laponci se dostavili k antropologickému sledování“, „Dobře živená Laponka“. Převzala je ze studie z 19. století, která označovala Sámy za méněcennou rasu. Na závěr zpěvačka zařadila svoji fotku z dětství s titulkem „Mari, jeden z drsnějších typů laponské dívky“ s popiskem „Foto: neznámý kněz“. Mari Boine vystoupí v Praze na Respect Festivalu v sobotu 14. června.
Jakou máte nejsladší vzpomínku z dětství?
Návštěvy u babičky. Společné výlety. Léto. Plavba krásnými dlouhými štíhlými loděmi na řece Anárjohka. Ta teče kousek nad polárním kruhem, u finské hranice, kde jsme žili. Na mém novém albu Alva jsem té řece věnovala jednu písničku.
A tu nejvíce hořkou?
Přísná pravidla mého otce, která omezovala veškerou zábavu. Žádná hudba, žádný tanec, žádný smích ani zábava. Měli jsme sice doma rádio, ale poslouchat jsme směli jen zprávy, počasí a nedělní mši. Pokud ale rodiče odešli večer pryč, na rádio jsme se vrhli a ladili hudbu. Stanice z Norska i z ciziny. Tehdy jsem třeba poprvé slyšela jazz.
Nemotivovala vás ta přísnost postavit se na odpor? Neřekla jste si, svojí hudbou i zpěvem chci udělat svět lepším?
K tomu došlo později, když jsem zjistila, že mám hudební vlohy. Tehdy jsem si umínila, že chci udělat svět lepším místem pro své lidi, tedy sámské krajany, kteří byli utlačováni. Hmotně i duchovně.
Když byli vaši předkové kolonizováni, jaké nástroje útlaku Norové používali?
Náboženství, konkrétně tedy křesťanství. S tím souvisela démonizace naší kultury. Tyhle metody mé předky připravily o sebevědomí a nahnaly jim strach. Byl to podobný proces jako s indiány v Americe.
Misionáři dokonce ničili hudební nástroje, protože prý sváděly k hříchu.
Pronikli všude. Báli se přírody. Všechno chtěli řídit, sebe i ostatní. Rozsévali strach, který posiloval jejich moc. Byl to stejný mechanismus, jaký dnes používají teroristi.
Co vám pomáhalo tenhle útlak překonávat?
Odolnost a vytrvalost. A paradoxně i ty křesťanské zpěvy, které nám sice byly vnuceny, ale my jsme do nich vkládali svůj způsob zpěvu, tedy joik.
V jiných kolonizovaných zemích, v Brazílii, na Kubě, vznikla mixem spirituality afrických otroků a křesťanství synkretická náboženství jako santeria či candomblé. K podobnému propojení s šamanstvím zřejmě došlo i na evropském Severu?
Ano, tomu náboženství se říká laestadianismus. Obsahuje prvky ze starých šamanských praktik, proto mělo u Sámů tak velkou odezvu. Ale byla to dvousečná zbraň. Někde podpořilo kulturní identitu, a dokonce iniciovalo revoltu proti kolonizátorům, jinde díky své přísné formě vytvářelo pocit viny, což jsem sama zažila v dětství.
Ty africké synkretické rituály přiváděly účastníky do transu, jak to probíhalo u vás?
Když jsem vyrůstala, na ta náboženská shromáždění jsem chodila. Na závěr se zpívalo tak dlouho, až lidé skutečně do transu upadli. Přesně jako v našich původních rituálech. Ale kdybych ty účastníky upozornila, že to je vliv šamanismu, rezolutně by to popřeli. Ti lidé chtěli být křesťany, ale díky své kulturní paměti převzali prvky, křesťany označované za pohanské. Jako dítě jsem to strašně milovala. Ale také vím, že u jiných tahle zkušenost vyvolávala hrůzu. Právě tahle dvojsmyslnost ovlivnila moji hudbu.
Nebyl to podobný zážitek, jako když posloucháte
