Marimba Mama: Africká hudba v Praze

Zájem Evropanů o africkou hudbu za posledních dvacet let dramaticky vzrostl. Tradičními ohnisky africké kultury jsou hlavní města dřívějších koloniálních mocností, Londýn, Paříž a Brusel, zatímco v Praze se na afrických koncertech schází spíše vyhraněné kultovní publikum. K průkopníkům na tomto poli patří skupina Marimba Mama. Ta vydala před několika měsíci velmi zdařilé druhé album Horizons. Její bubeník Tomáš Kerle studoval africké bubnování v Guineji a Mali a vede internetový portál afro.cz, věnovaný africké hudbě i nástrojům.
marimba
Vaše album
Horizons není jen africké, třeba skladba Ancestor’s Song je ovlivněná Indonésií, jak k tomu došlo?
Její rytmus je ze Západní Sumatry. Když jsem na Fakultě humanitních studií studoval etnomuzikologii, objevil jsem Indonésii. A protože jsem nechtěl do žádného velkého a páchnoucího města jako je Djakarta, nezajímalo mě ani turisty zaplavené Bali, ale chtěl jsem do přírody, odjel jsem na téměř celý rok na Sumatru. Bydlel jsem v desetitisícové vesnici ve vnitrozemí v horách, a byla to nejlepší zkušenost mého života. Počasí tak 16-18 stupňů, často pršelo, žádné sluníčko a pláže, spíš pošmourno. Díky tomu to místo získalo neopakovatelnou atmosféru. Jel jsem tam za hudbou, ale nikoli za indonéským gamelanem. Zajímaly mě vesnické styly, bubny, flétny, a taky jsem tam propadl pohybu a cvičil bojové umění, pencak silat, místní tomu říkají silek. V některých ohledech připomíná jiu jitsu nebo třeba kung fu, výcvik se zaměřuje na budování kondice i dechu. Pencak silat má několik vrstev a různé navzájem odlišné školy. Původně to umění vzniklo jako obrana před kolonizátory, obsahuje různé techniky, jako boj s tyčí, s nožem, a postupně se spojilo i se sufijskou spiritualitou. Dnes je to sportovní disciplina, sebeobrana i duchovní směr.
marimba2
Islám tedy v Indonésii převládl nad původními asijskými náboženstvími?
Nejen to – zatímco původně se tam rozšířil tolerantní sufismus, teď se celá Indonézie islamizuje v militantním politickém duchu, což považuji za to nejhorší, co se v těchto zemích mohlo stát. První islámské osady na pobřeží tam vznikaly, když na ostrovy připlouvali arabští obchodníci.

Když cizinec žije rok v Indonésii, co dělá pro svoji obživu?
Já tam přijel na studijní program Darmasiswa, který je pod záštitou indonéské vlády a je určen pro cizince. Finanční stipendium mi pomohlo zaplatit nájem a jídlo, a vedle toho jsem se mohl na konzervatoři na Západní Sumatře zapojit do místního hudebního dění a vydělávat si jako perkusista a bubeník v různých školních projektech. Kromě jiných studentů a samozřejmě turistů jsem potkal v Indonésii rovněž mnoho cizinců, kteří si přivydělávali výukou angličtiny na školách.

Gamelan jako stroj času marimba3

I když tedy vaším cílem nebyly tradiční orchestry gamelan, předpokládám, že jste jim neunikl?
Gamelanové orchestry se tradičně vyskytují pouze na Bali a na Jávě, což je přelidněný malý ostrov s nádhernou kulturou. Můj kamarád studoval gamelan tři roky v javánském městě Surakartě, několikrát jsem ho navštívil. Nádherně se ta hudba poslouchá a přenese vás úplně mimo čas a prostor, pět hodin zrádně uteče, aniž byste to zaregistrovali. Každá oblast Jávy má jiný gamelan, v Bandungu, to je univerzitní město v horách ve vnitrozemí, mají Sunda gamelan, je to spíš komorní obsazení, existují třeba čtyřčlenné sestavy, kdežto v Surakartě nebo v Jakartě převládá aristokratický dvorní game­lan, který tvoří třeba 15 hráčů.

Mají v Indonésii nějaké látky, je­jichž konzumace je s jejich hudeb­ními či tanečními rituály spojena?
Tam všichni s chutí pijí kafe a kouří, cigarety s příměsí hřebíčku a spoustou dehtu a nikotinu, několik krabiček denně.

Dnes se ale věnujete především africké hudbě. Jak jste se k ní do­stal?
Já jsem od patnácti let bubnoval na standardní bicí soupravu, a když mě před deseti lety díky knížkám Vlasty Marka začala zajímat world music, objevil jsem djembe a za­čal jsem chodit na lekce k Ephraimu Goldinovi, což byl v té době u nás je­diný učitel afrických rytmů na úrov­ni. Zpíval s Hypnotix, založil taneč­ně hudební soubor TiDiTaDe. Dobře jsem věděl, že pokud do toho člověk chce doopravdy proniknout, musí odcestovat ke zdroji, tedy do západní Afriky, aby se s tou kulturou sezná­mil osobně a poznal podstatu celé­ho fenoménu. Můžu potvrdit, že obě cesty, které jsem do Afriky podnikl, jsou k nezaplacení.
Tedy nejprve Guinea a potom Mali. Obě ty země patří do jedné kultur­ní zóny, propojené jazyky i tradicí griotů, hudebníků-kronikářů. Vní­mal jste nějaké rozdíly?
Ano, a velké. Guinea byla napja­tá a zmítaná konflikty, tamní atmo­sféru vyostřila velká nejistota. Ba­mako v roce 2011 naopak působilo jak balzám na duši, lidé byli pohos­tinní a přátelští. To se ale mezitím bohužel změnilo, když došlo k puči a útokům extremistů. Naši cestu do Mali jsme naplánovali tak, abychom se vyhnuli období dešťů, odjeli jsme před Vánoci a vrátili se v březnu. A když obě cesty srovnám, mohu potvrdit, že po hudební stránce je Mali mnohem pestřejší než Guinea. V Mali se drží tradiční styly, které se v Bamaku navíc propojují s elektro­nickou hudbou, Také jsou tam bu­benické ansámbly, ale i když tře­ba posloucháte televizi, tak vždy je ta rytmická složka hodně nadupaná a výborně se to poslouchá.

marimba4Doprovázela vás manželka Tere­za, která s vámi hraje ve skupině Marimba Mama. Je v Africe běžné, aby ženy bubnovaly?
Není. Ženy hlavně zpívají, a pokud přitom hrají, tak na yabaru, což je ty­kev ověšená mušličkami. Bubny jsou v západní Africe až na výjimky stále mužskou záležitostí.

Oslavné písně v 21. století

Zažili jste v Bamaku nějaký griot­ský koncert na ulici, kde zpěvačky na místě vymýšlejí oslavné písně?
To je běžné na svatbách, které jsou tam na denním pořádku, a dominují na nich griotské zpěvačky. Celé to ale trvá tak osm hodin, a když přijde na dvouhodinové pásmo oslavných pís­ní, bubeníci se chytí nějakého ste-reotypního rytmu a zpěvačky neustá­le kvílejí: Ten a ten je nejlepší, proto­že nám dal tolik a tolik peněz, a tam­ten nám dal auto. To je důležitá část svatebního rituálu, ale po hudební stránce nic moc zajímavého.

Tomu ale musí předcházet důklad­ná příprava, aby si zpěvačky od­chytily jména všech, koho mají oslavit?
Zpěvačky se samozřejmě předtím sejdou, a pak už jen dosazují jména všech důležitých osob do textu, který je jakousi obecnou šablonou. Ti osla­venci pak jako odměnu muzikantům i zpěvačkám předávají bankovky.

Na pouličních koncertech prý naře­závají membrány reproduktorů, aby to hodně chrastilo a zkreslovalo?
V těch zemích převládá podobná zvuková estetika, jakou reprezentu­jí Konono No 1 z Konga: přebuze­ná aparatura, vazbit, ohlušovat, to je ideál…

Jaké jsou tam možnosti cestová­ní? Dostali jste se i mimo hlav­ní město?
Nejjednodušší je půjčit si motor­ku. Když zvolíte veřejnou dopravu, tak za stejnou cenu máte někdy tře­ba úplně nový autobus, anebo vrak, kde je sedačka přivázaná provazem k podlaze a nad hlavou vám sedí slepice. Přesně tak jsem se vracel z festivalu Sur le Niger který se konal v Segou, odkud je dnes velmi po­pulární Bassekou Koyate, program byl vynikající, vystupovali Femi Kuti, Oumou Sangare, Toumani Diabate, celé to trvalo pět dní.

marimba5Ale o dodržování času v africkém kontextu se vyprávějí vtipy. Běžel program podle nějakého časové­ho plánu?
Jedno pódium bylo spíš tradič­ní, tam byl harmonogram volnější, a pak bylo pódium přímo na řece Ni­ger na velkém pontonu, a tam byly večerní koncerty, které jely podle přesného harmonogramu. Publikum tvořily tak tři tisíce lidí, vstupné je ale jiné pro místní a pro cizince.

A co problémy s bezpečností?
Nikdy jsme v Mali žádný problém neměli, ani ten první den po příletu, kdy náš hostitel pro nás zapomněl přijet na letiště a nouzový nocleh nepůsobil zrovna důvěryhodně. Ale dnes to může být kvůli válečné situaci úplně jiné.

Djembefola, bubeník na kterého Evropan nemá

Jak jste v Segou spali? Předpoklá­dám, že camping pro hosty tam asi nemají.
Pronajali jsme si dům, což fungu­je tak, že rodina se vystěhuje k pří­buzným, aby ho mohla nabídnout. Byl pěkně udržovaný, se západními záchody, postelemi, prostě luxus… Venkov je dramaticky odlišný. Po­kud tam mají studny, tak i když jsou hodně hluboké, voda z nich je nekva­litní, lidé se tou kontaminovanou vo­dou pomalu otravují, je to vidět z je­jich zevnějšku.

V Mali se domluvíte francouzsky, anebo místními jazyky?
Bohužel moje francouzština je bídná, když jsme byli v Guineji, měli jsme průvodce, kamaráda z Berlína, on mluví francouzsky i místním jazy­kem Malinké, takže jsme se dorozu­mívali skrze něj. V Mali jsme mohli mluvit anglicky, protože jsme bydle­li v afroamerické rodině, Američan si vzal ženu ze Sierra Leone, oba spo­lečně v Bamaku vedou Djembe Ho­tel, což je místo, kde se scházeli hu­debníci a dělali workshopy.

Unikátním krajem v Mali je Was­soulou, kde hudbu nešíří grioti, ale lovci, podařilo se vám tam vyjet?
Bohužel ne, ale měli jsme z Was­soulou dobrého učitele, mají tam zcela odlišné rytmy, které vybočují jak dynamikou, tak i frázemi, třeba antilopí tance a rytmy Sogoninkun.

A když se v Africe ocitnete na work­shopu, všude kolem jsou samí bu­beníci Afričané, kteří hrají takřka od narození, je těžké s nimi udr­žet krok?
Je to téměř nemožné, jejich fyzic­ká příprava je úplně jinde než naše, můžete poslouchat, zapojit se, ale jejich výdrž je nedosažitelná. Jejich energie, síla, razance, jsou neporov­natelné. Pramení to z toho, že u nich se člověk už v dětství rozhodne, že bude djembefola, tedy mistrovský hráč na djembe. A navíc, běloši to víc vnímají přes intelekt, rytmus po­jímají mnohem méně intuitivně, spíš více analyzují, ale zase díky tomu dokážou tvůrčím způsobem praco­vat s rozmanitými rytmickými prin­cipy. Afričtí bubeníci naproti tomu nic neřeší, pro ně to je jen čirý proud energie, kterou bez váhání vypouště­jí ven, dokážou hrát hodiny bez pře­stávky.

Máte nějakého mistra hráče, s nímž byste se chtěl setkat?
V Guineji i Mali jsem na vlastní uši i oči zažil opravdu skvělé muzikanty, takže sny mám zatím splněné, tedy co se týká Západní Afriky. Chtěl bych ale poznat Jižní Afriku, Zimbabwe, Etiopii, setkat se s Tonym Allenem z Nigerie.

Tony Allen pod mikroskopem

To je ve světě bicích úžasná posta­va, můžete jeho význam zhodnotit i pro nebubeníky? Co vlastně vy­myslel nového?
Je v tom několik rovin. Jednak byl spoluvynálezcem afrobeatu, když hrál někdy před čtyřiceti lety se sa­xofonistou Felou Kutim. On byl prv­ní, kdo ty tradiční rytmy afrických hráčů přenesl z jednotlivých bubnů na bicí soupravu – takže vlastně udě­lal orchestrální aranžmá pro západ­ní nástroj. Pro jeho hru jsou typic­ké kombinace dvoua jednoúderů, které jdou rychle po sobě, se spous­tou ornamentů na hi-hat. Je v tom úžasná dynamika a barevnost pro­jevu, která ale nikdy nejde do sóla, vždy se drží v groove, v tom neko­nečném tepu, který stále pulzuje a nese hudbu dopředu. Vím že nebu­beník tohle všechno asi z jeho hud­by nepozná, ale všimne si právě toho zvláštního plynutí, které je jiné než funk, například James Brown, tam je důraz na akcenty, ale chybějí tam ty ornamenty. Kdežto bubnování Tony­ho Allena je naopak na drobné změ­ny velmi bohaté. Afričan nikdy neza­hraje ty noty „rovně“, vždy tam jsou synkopy, tedy lehce zpožděné či na­opak dopředu posunuté údery. Takže díky tomu se ta linka pořád mění.

marimba6Fanoušci někdejšího progresivní­ho rocku možná ani netuší, že exis­tuje přímá vazba mezi Tonym Alle­nem a bubeníkem Cream Gingerem Bakerem. Ten nezasáhl do vývoje afrobeatu?
Baker hodně přispěl k tomu, že se Fela Kuti proslavil, natočil s ním živá alba, a do Nigerie jel přes Saha­ru autem.

Vy jste na cestách Afrikou potkali spoustu unikátních muzikantů, je­jichž počet určitě kontrastuje s tou menšinou, které se podařilo prora­zit do světa. Vezměme jeden pří­klad: Bassekou Kouyate, hráč na nenápadnou, a ve světě donedávna neznámou loutnungoni. Čím to, že právě on s tímto nástrojem uspěl?
Protože dokázal vytvořit hud­bu, která lidi osloví. Také měl štěs­tí a potkal dobrého producenta. Když cestujete Afrikou, skutečně potkáte hodně vynikajících hudebníků, ale většině z nich nikdo nenabídne na­táčení alba. Takže řada těch nezná­mých je srovnatelná se špičkami z festivalů, akorát neměli to štěstí. Hodně tomu napomohli slavní mu­zikanti jako Damon Albarn, kteří af­rickou hudbu představili mainstreamovému publiku. Bassekou vy­šel z této vlny a pořád to žene dál, na jeho letošním albu pracoval pro­ducent velmi slavných Arcade Fire. A navíc, Bassekou Kouyaté je stou­pající hvězda, začal používat efek­tové pedály, jeho album je zvukově hodně nabroušené, a kdo zná sou­časnou situaci v Mali, pozná, že to je volání po míru, ale též bránění vlast­ních hranic.

Virus zvaný marimba

Jak vlastně vaše skupina vznikla?
Zakladatelem je muzikant z Arizo­ny, hráč na konga a marimbu Juan BB Mortimer. Do Prahy přijel někdy v roce 2005 a snažil se tu najít lidi, kteří se zajímají o marimby, aby s nimi založil kapelu, což se mu po­dařilo až roku 2007, kdy jsme do jeho zkušebny přišli já a moje žena Tereza ještě s multiinstrumentalistou a marimbistou Filipem Drskem. Juan hrál motivy ze Zimbabwe, a když jsme si mohli poprvé zahrát na jeho barytonovou marimbu, která má re­zonátory a měří dva metry, tak nás to totálně vzalo. Pak se kapela roz­rostla na šest lidí, střídali se dechaři z USA i Čech a také hosté. Juan se pak musel vrátit do Arizony kde se stará o svůj dům, a ty marimby nám ne­chal. Kdykoli se vrátí, tak s námi ja­muje.

Zatímco marimba je dominantním nástrojem v Zimbabwe a Jižní Af­rice, v Mali a okolních zemích Zá­padní Afriky je rozšířený konstrukč­ně velmi podobný balafon. Dá se hrát na oba nástroje stejná hudba?
Ano i ne. Balafonů je několik dru­hů, například pentatonický, a pak jsou griotské balafony z Gambie, ty jsou diatonické stejně jako marimba, to znamená že v oktávě je sedm, ni­koli pět tónů.

Máte nějakou stabilní scénu?
Hrajeme na festivalech i v klu­bech po celé republice, v Praze jsme si oblíbili Malostranskou bese­du a klub Cross. Snažíme se nestát na místě, pro každou větší show si vždy připravíme nějaké hudební pře­kvapení, ať už v podobě hosta nebo třeba nečekané coververze. Naše na­hrávky najdete na soundcloud.com/marimba-mama, informace o kapele na Marimbamama.com. Vedle toho vedu internetový portál, který infor­muje o africké kultuře a worksho­pech, Afro.cz. A mám i další projek­ty, společně s perkusistou Honzou Vorlíčkem a hráčem na shakuhachi Seizanem Kenji Osakem hrajeme v Ancient Groove. A s mojí ženou Te­rezou jsem založil skupinu FireDance Company, kde propojujeme moderní tanec, pohybové divadlo a prvky fire­show s živou hudbou.

Vaše druhé album Horizons má dvě polohy: jedna je čistě africká, a ta druhá působí, jako byste chtě­li oslovit publikum, které ještě Afri­ku neobjevilo.
To ale nevycházelo z nějakého kal­kulu, spíš je to výsledek toho, jak se vyvíjela kapela. Průběžně zjišťujeme, co všechno se na ty marimby dá za­hrát, proto má naše hudba širší sty­lový záběr. A počítáme s tím, že se bude dál rozšiřovat. Například dělá­me i představení pro děti.

Vy jste prošel studiem etnomuzi­kologie, která má pověst velmi su­chopárné vědy. Nebo ji výuka na Fakultě humanitních studií v Jino­nicích prezentuje jinak?
Měl jsem profesorku Zuzanu Jur­kovou, která má veškerý můj re­spekt. Aby etnomuzikologie byla vě­dou, musí mít svůj řád, je to těžká věda, a pokud má být člověk v kon­taktu se zdrojem, tak u nás se může­te seriózně zabývat jedině romskou kulturou. Ale je pravda, že moje pů­vodní představy byly jiné, nečetl jsem mnoho etnomuzikologických knih, které by mě zaujaly literárně. A naopak je spousta knih, které ne­jsou klasifikovány jako etnomuziko­logie a které zajímavé jsou.

Vy se zabýváte africkou hudbou jako muzikant už skoro deset let. Když sledujete časovou osu, tak zá­jemců přibývá?
Ono to jde ve vlnách. Už počátkem 90. let se u nás konaly první work­shopy, které dělal perkusista Tomáš Ondrůšek, ten má v současné době za ženu tanečnici z Ugandy a bydlí na Moravě. Ten byl první, kdo u nás šířil informace o africké hudbě. Pak při­šla další generace, vznikly skupiny jako TiDiTaDe, Mugee nebo Tubabu a přidala se spousta lidí, ale pak asi před čtyřmi lety začal zájem o afric­kou perkusivní hudbu upadat, nepři­cházela žádná mladá krev. Teď mla­dých lidí přibývá, ale bohužel nám chybí muzikanti přímo od zdroje, tedy Afričané. Na rozdíl od Němec­ka či Francie tu ani není žádný au­tentický učitel na djembe, který by byl podle západoafrické tradice od útlého věku vychováván k povolá­ní tzv. djembefoly. Všichni zdejší učitelé jsou Češi, kromě Ephraima Goldina, který je Kanaďan. Má sice tmavou barvu pleti, ale není přímo z Afriky. Určitě by se zde našli Afri­čané ze Senegalu nebo Gambie, kte­ří hrají dobře na djembe, vtip je ale v tom, že se začali bubnování věno­vat pořádně až poté, co odcestovali z Afriky pryč na Západ.

Ale třeba v Polsku je scéna dale­ko pestřejší. Také tam není žádná místní komunita Afričanů, ale hu­dební dění je tam mnohem otevře­nější než u nás.
Moje vysvětlení je, že Poláci jdou do všeho víc na doraz než Češi, do­kážou se v té kultuře víc vyžít, ať už je to jazz nebo africká hudba. A taky je jich víc, takže ty komunity zaměře­né na určitý styl tam nejsou tak okra­jové jako u nás, ale početnější. V Pol­sku se daří spoustě stylů, které u nás skomírají.

Foto archiv Tomáš a Tereza Kerle

Přidat komentář