Mariza, Tara Fuki

Praha, Lucerna, 1. 11. 2022

Turné, které navazuje na tributní album Mariza Canta Amália, asi muselo být zase o trochu exaltovanější a dramatičtější než předchozí zastávky Marizy v Česku. Ale v tom uvěřitelném, umělecky ospravedlnitelném smyslu. Přestože ve fadu jde také o vypjaté emoce a nostalgii na entou, Mariza do něj alespoň trochu sympatické civilnosti propašovala i tentokrát. Aniž by si to protiřečilo se slavnostním nádechem události, patřičnou výpravou a autentičností těch tradičnějších kusů.

Pořád totiž platí, že Mariza si vyložila fado po svém. Mimoděk to vysvětlila v promluvě mezi úvodními písněmi: „Jak víte, narodila jsem se v Mosambiku, a Afrika vždy byla a bude v mém fadu přítomná.“ Jistě, pokud se zpěvačka pokládala do položek z repertoáru Amálie Rodrigues, činila tak stylově. Tedy někdy. „Když jsem vybírala repertoár na tributní desku, nemohla jsem vynechat Lágrima, jednu z mých nejoblíbenějších písní, kterou Amálie zpívala.“ Jenže když si upravovala Barco negro do aranžmá jen s bicími, škatulkář by mluvil o „world music“ a fado by mu asi ani nepřišlo na mysl. „Stylová“, tedy ve smyslu fada, byla Mariza i v části vlastního repertoáru. Namátkou když se opřela do Meu Fado Meu (pro přesnost, píseň zkomponoval písničkář Paulo de Carvalho, ale Marize na míru). Ale zase, obratem si střihla také inspirace latinskoamerické či afrokubánské a vůbec se nebránila kultivovanému popu. Ostatně ani obsazení kapely Mariza nikdy nemívá to „tradiční předepsané“ jen s akustickou kytarou, portugalskou kytarou a ještě tak maximálně akustickou baskytarou. Vedle nám již známého bubeníka (který má pořád v soupravě zabudovaný cajon, netradičně vedle virblu) figuroval tentokrát v sestavě atypicky také famózní hráč na akordeon.

Zmíněná nenápadná civilnost nejvíce probleskla na povrch, když v dramaturgii koncertu nastal čas na komorní předěl. Mariza elegantně usedla na židličku a dala se do povídání, nikdy příliš dlouhého. Vyprávěla třeba, jak se doma za lockdownu trápila bez muziky a pak začala filosofovat. „Přemýšlela jsem, co vlastně od života chci, co celý život hledám. Zjistila jsem, že jde o tu nejzázračnější a zároveň nejnormálnější věc, kterou chce každý. O lásku.“ Banalita? Možná, kdyby to neznělo tak upřímně. A kdyby pak Mariza nezpůsobila publiku lehčí šok, když část písně Chuva vystřihla jen s kytaristou bez mikrofonu (!) a klidně tak utáhla celý velký sál Lucerny. Jasně, ono by to šlo možná uřvat, jenže Mariza neslevila ani kapku se soustředění na barvu, výraz, prožitek v každé slabice – a všechny nuance se daly slyšet až někde vzadu u baru. A pak nevěřme i velkým slovům. O „velikosti“ Marizina hlasu už se také napsalo hodně, ale každé další setkání obdiv jen umocňuje.

Mariza z velmi osobního úhlu pohledu také popsala, jak se v rámci fada dobrala osobitosti. „Jako malá cizinka v nejtradičnější čtvrti Lisabonu Mouraria jsem se snažila zařadit tím, že jsem zpívala fado, které jsem slyšela všude okolo, zpívaly si ho i ženské při uklízení domu… Jednou mi ale kdosi řekl, že ho ‚zpívám… jinak‘. Pochopila jsem, že špatně a zařekla se, že ho zpívat nebudu. Věnovala jsem se jiným žánrům, jazzu, popu. Nakonec se mi ale dostalo pozvání do klubu, specializovaného na fado. Odmítla jsem… ale zvědavost zabila kočku, za pár týdnů už jsem tam zpívala.“

Závěrečný blok koncertu proběhl zcela dle pravidel šoubyznysu, s postupnou gradací a roztleskáváním. A v tomto případě nic proti, vše v mezích vytříbeného vkusu. Mariza také jako obvykle sestoupila z pódia a prošla mezi diváky až k mixážnímu pultu. Ale tentokrát se nás přitom nesnažila rozezpívat jako onehdá ve Státní opeře. Prostě jen prohloubila onu navázanou pocitovou blízkost i fyzicky. Po náporu uvěřitelných emocí následovaly zasloužené ovace ve stoje.

Nelze pominout, o jak milý úvod večera se postaraly Tara Fuki. Díky svojí originalitě mohou hrát… nikoliv před nikým, protože podobných není, ale naopak prakticky před kýmkoliv, kdo přitáhne vnímavé publikum. I když na první poslech šlo o kontrast, v Lucerně se v dobrém setkala Andreina a Dorčina citovost, civilnost a osobitost „na první dobrou“ s tou tušenou Marizinou, ukrytou pod dramatičností a vycizelovanou produkcí. Myslím, že to tak vnímala a ocenila většina publika.

 

Přidat komentář