MARK LANEGAN: Somebodyʼs Knocking

Věřte nevěřte, ale Mark Lanegan natočil veselou desku! Přinejmenším skočnou, jakkoliv se spíše než o oslavu vysazení antidepresiv jedná o „zlověstnou disko–spářku“, na které si náš milý bard neomylně vyhlídl nebožačku s „krví na rtech a šrámy na bocích“ (Dark Disco Jag). O desku se autorsky i muzikantsky postaral kruh obvyklých podezřelých, tedy Alain Johannes, Rob Marshall a nově ve větší míře i holandský všeuměl Sietse Van Gorkom, se kterým Lanegan spolupracoval již na albu Phantom Radio. Ten nadto zapadl do party jak dʼArtagnan mezi tři mušketýry; v čem tedy tkví ta změna, které si všimli snad všichni dosavadní recenzenti?

 

Asi že Lanegan tentokrát vynechal „americanu“ a zůstal na dietě New Order, Joy Division nebo The Cure. Zpočátku klame tělem. „Vjíždím do města v protisměru, nejsem ale žádnej hasičák, jsem požár pátýho stupně, chceš svézt?“, ptá se výhružně v úvodní syrově přímočaré písničce Disbelief Suspension, nicméně už na následující Letter Never Sent frázuje do pravidelného chladného elektronického tepu. Aby nevznikla mýlka, to, o čem Lanegan zpívá, dokonale zapadá do jeho diskografie, nečekejte tedy žádného Menšíka. „Nikdo nemůže vědět, kde Bůh rozbalí své temné umění… Všechno bude krvácet, není vyšší pravdy“ (Gazing From The Shore), nese se v různých obměnách celou deskou, Lanegan však své tradiční chmurné vize zpívá do tu méně, tu více syntezátorových rytmů a zvuku nesoucího v sobě latentní optimismus epochy, která nikdy tak docela nepočítala s vystřízlivěním. Mimochodem, výjimka v podobě svižné žánrové gangsterky Stitch It Up potvrzuje stále platící pravidlo, že Laneganovu hudbu si člověk nejlépe vychutná nahlas a na dálnici při překročené povolené rychlosti. Snad jen, že tentokrát nikoliv ve tmě a s bouří na horizontu, ale za světla a s deštěm ve zpětném zrcátku.

 

 

Heavenly Recordings, 2019, 56:53

 

 

 

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.