Zpěvačka a také autorka Markéta Foukalová natočila desku jinak. Vlastně Jinak, ono se tak album i jmenuje. Po nahrávkách s kapelou Lanugo či spolupráci s Martinem Brunnerem na projektu Svou chvíli se rozhodla jít s kůží na trh jako sólová umělkyně. Kůži si ovšem umně chrání, není přece začátečnice a kumšt dávno zvládá výborně. Z rozhovoru vyplyne i to, proč nastala vhodná doba na samostatný debut až nyní. Nebo že vykročením na sólovou pěšinku není ohroženo pokračování cesty Lanuga ani spolupráce s Martinem Brunnerem, vlastně už jsou nové desky na spadnutí. Ještě navíc si k tomu všemu Markéta vymyslela další kapelu. Zase odlišnou, jak také Jinak…
I v kapele Lanugo jsi frontwoman, ale první vyloženě sólové, a navíc autorské album, to chtělo asi silnou pohnutku. Chtěla jsi říci něco opravdu osobního? Nebo ti šlo o žánrový posun oproti písním Lanuga, na kterých má zásadní autorský podíl Viliam Béreš?
Vlastně jsem především chtěla zjistit, jestli vůbec dokážu album udělat sama. Celý muzikantský život jsem strávila v pohodlí kapel, obklopena skvělými muzikanty. A chybělo mi více si sáhnout na celý proces, projít si ho a směrovat sama od začátku do konce. Uvědomila jsem si, že mám v šuplíku dostatek písniček, které nejsou k použití v žádné z formací, se kterými spolupracuji. A měla jsem pocit, že práce na sólovém projektu je věc, kterou si ještě potřebuji splnit. Ale ne ve smyslu naplnit si nějakou ambici, ale opravdu se dozvědět, co dokážu sama bez pomoci týmu. Co je moje vlastní „realita“. Pustit se do toho pro mě bylo docela těžké a šlo o velké dobrodružství.
Druhý hlavní impuls byl prostě ten, že mi děti trochu odrostly a už jsem na sólové album měla aspoň nějaký čas. A i když to žádná legrace nebyla a času je nakonec vždycky málo, uvědomila jsem si – právě díky práci na sólovém albu – i to, že se mi žije skvěle. Jsem vděčná, že mě obklopují skvělí lidé, kteří mě podporují a dávají mi prostor. A tím, že jsem tu desku skutečně dotáhla, ze mě spadla jakási tíha.
Deska se výstižně jmenuje Jinak. Nicméně samotné písně si v aranžmá a soundu Lanuga představit lze. Myslíš, že s kapelou by nešlo udělat „sólovější“ nahrávku s tím, že bys tentokrát vzala na sebe roli hlavní autorky a producentky?
Kdyby to šlo, tak to takhle asi udělám. Jenže v Lanugu už jsou role nás všech a styl práce jasně nastaveny. Což je také fajn a nechtěla bych do toho zasahovat. S Lanugem jsme navíc zrovna v procesu tvorby dalšího alba. Moje písničky by tudíž byly jaksi „navíc“ a nehodily by se do koncepce chystané desky.
CHVÁLA MENTÁLNÍCH SOUBOJŮ
Úplně sama jsi ale na natáčení sólové desky nebyla. Jako producent sólového alba ti pomohl Radim Vychopeň alias Radimo. Věnuje se především elektronické hudbě, a tudíž se pohybuje trochu jinde než ty ve svých předchozích kapelách.
Písničky jsem si nejen napsala, ale nějak základně i „předprodukovala“. Ovšem věděla jsem, že v té prvotní podobě je nemohu pustit ven. Potřebovala jsem někoho, kdo je po stránce zvuku a stylu nasměruje, ohraničí a začistí. Nějakého garanta, se kterým sdílíš své pochyby a on ti pomůže i tím, že ti bude oponovat. Nastaví ti nějaké „odborné zrcadlo“ a posune zvuk tam, kam by tě to do té doby vůbec nenapadlo. Záměrně jsem hledala vhodného a zkušeného člověka v úplně jiných vodách, než jsem se dosud pohybovala. I proto, aby si ty projekty nekonkurovaly. Aby moje sólové nahrávky neohrozily Lanugo a další spolupráce, protože je mám strašně ráda. Lanugo pořád zůstává mojí totální srdcovkou.
S Radimem se navíc dlouho známe, a mimo to, že je to totální profík, splňoval právě i podmínku, že bude z jiného hudebního světa. Zajímalo mě, co naše hudební spojení může přinést. Hudebně jsme se v minulosti střetli jen párkrát, v dobách kapely Madfinger, kdy jsme spolu jamovali, nic víc.
Proč právě Radim Vychopeň, přesvědčila tě nějaká konkrétní nahrávka, na které pracoval?
