Marocké křižovatky

Rabat, hlavní město Maroka, hostil pošesté hudební festival a veletrh Visa For Music. Ten vznikl podobně jako desítky spřízněných akcí podle vzoru jménem Womex coby detailně promyšlené propojení hudebních objevů s delegáty z mezinárodních festivalů i s médii. Ve srovnání s přehlídkami v jiných regionech vykazuje ale Visa for Music nejstrmější růst, a to z několika důvodů. Rabat je z Evropy snadno dosažitelný – a přitom slouží jako okno otevřené nejen do Afriky, ale i na Blízký východ. Hvězdou loňského ročníku, který začal 20. listopadu, byla Natacha Atlas, která sice žádný objev nepředstavuje, ale s čerstvě vydaným albem plánuje comeback. Vedle ní se představili umělci z Etiopie, Zanzibaru a dokonce i Burjatska.

Maroko samo disponuje ze všech severoafrických zemí bezkonkurenčně pestrou hudební nabídkou. Unikátní specialitou je hudba bratrstva Gnawa, etnicky, nábožensky i hudebně vyhraněné menšiny, kterou tvoří potomci černošských otroků, zavlečených do Maroka přes Saharu. Ti naoko přijali islám, pod jehož rouškou ale dál praktikovali animistická kouzla subsaharské Afriky. Teskně naříkavý zpěv, hřmotný rytmus masivních kovových kastanět a především baskytaře podobný zvuk guimbri jsou základem celonočních rituálů lila, jejichž zlatým hřebem, který nastává pozdě nad ránem, je vymítání duchů. Dr. Lucy Duran z londýnské Fakulty orientálních a afrických studií píše: „Jedna žena se vztyčí, kolem čela má volně uvázaný červený šátek. To je ten rudý duch, ze všech nejobávanější, který ji ovládl. Žena vykonává trhavé pohyby, jako by ji řídil někdo zvenčí. To je léčebná část obřadu. Vedoucí seance na ni volá, aby ducha nechala odejít. Brzy bude opět zdravá a volná.“ V loňském roce byl tento kulturní unikát nominován do seznamu Nehmotného kulturního dědictví UNESCO, rozhodovalo se počátkem prosince na jednání v kolumbijské Bogotě. I když hudba rituálů je tradičně doménou mužů, vyvrcholením loňského programu Visa for Music se stala čistě ženská skupina Asmaa Hamzaoui & Bnat Timbouktou, jejíž koncert působil i jako manifest. Bylo fascinující sledovat ženskou část publika, která vystoupení dešifrovala jako výzvu k emancipaci v islámské společnosti, dosud ovládané muži. Signál zachytila i porota veletrhu Womex a skupinu marockých divoženek vybrala mezi účinkující na loňský ročník v Tampere.

Zakladatelem a ředitelem Visa for Music je Brahim El Mazned, všestranný znalec hudby Maroka, programátor festivalu Timitar v Agadiru, zaměřeného na hudbu berberských obyvatel, a klíčový partner hudebních přehlídek od Marseille přes Libanon až po Uzbekistán. Jak se vlastně jeví světová hudba ze severoafrické perspektivy? Jak funguje hudební podnikání v Maroku a je tu státní podpora hudebního exportu jako v Evropě? To jsou hlavní témata následujícího rozhovoru s Brahimem El Maznedem.

 

Nejste vy také hudebník?

Ne, ale hudbu miluji a snažím se ji propagovat. Na cestách jsem objevil, kolik zemí má své hudební konference, veletrhy, showcasové festivaly. V Latinské Americe, v Evropě, ale ne v Africe. A přitom právě Afrika je zdroj všech těch moderních stylů, od jazzu a blues až po hip hop. Takováhle akce nám chybí. Teď s kolegy se snažíme to naplnit, takových akcí by v Africe totiž mělo být víc.

Říkáte, že Afrika je hudební zdroj – s tím nelze než souhlasit. Funguje to jak v té historické vrstvě, kdy éra otrokářství předznamenala zrození jazzu i jihoamerických stylů, a funguje to i v současné rovině. Hudba a kultura jsou pro Afriku důležité exportní artikly, právě tak jako nafta či jiné suroviny. Získáváte podporu i na téhle bázi?

Zatím ještě ne v té míře, jak by to mělo být. Ale dobře víme, že tvůrčí ekonomika je pro náš region hodně důležitá, proto se snažíme na náš festival přilákat media i další partnery.

Festival Visa For Music je nákladná akce – jak funguje financování?

Dříve jsem dostával polovinu rozpočtu z ministerstva, teď hledám další partnery, což není úplně jednoduché.

Řada významných hudebních akcí v Maroku už existuje. Tou nejznámější je Festival of Sacred Music ve Fezu a také Festival Gnaoua Essaouira.

Celkem máme asi 200 hudebních festivalů a 20 z nich má mezinárodní úroveň.

Ale existují paradoxy. Kdysi na ně upozornil světoznámý americký spisovatel Paul Bowles, jehož nejznámější knihu o tragické cestě přes Saharu, Pod ochranou nebes, zfilmoval Bernardo Bertolucci. Bowles byl i hudebním skladatelem a sběratelem s podobným zaměřením jako Béla Bartók, s nímž se mimochodem osobně znal. Cestoval marockým vnitrozemím s magnetofonem Ampex a podobně jako Alan Lomax prováděl rozsáhlé terénní výzkumy pro Knihovnu amerického Kongresu. Soustředil se hlavně na regiony obývané Berbery a upozornil na nepochopení ze strany marockých autorit. Maroko se tehdy snažilo zdůrazňovat své evropské stránky, a tradiční hudbu a zvyky spíš tajilo, v poněkud archaické obavě, že mezinárodní veřejnost to bude hodnotit jako „hudbu divochů“. Předpokládám, že od té doby se situace změnila?

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu