Marocké křižovatky

Rabat, hlavní město Maroka, hostil pošesté hudební festival a veletrh Visa For Music. Ten vznikl podobně jako desítky spřízněných akcí podle vzoru jménem Womex coby detailně promyšlené propojení hudebních objevů s delegáty z mezinárodních festivalů i s médii. Ve srovnání s přehlídkami v jiných regionech vykazuje ale Visa for Music nejstrmější růst, a to z několika důvodů. Rabat je z Evropy snadno dosažitelný – a přitom slouží jako okno otevřené nejen do Afriky, ale i na Blízký východ. Hvězdou loňského ročníku, který začal 20. listopadu, byla Natacha Atlas, která sice žádný objev nepředstavuje, ale s čerstvě vydaným albem plánuje comeback. Vedle ní se představili umělci z Etiopie, Zanzibaru a dokonce i Burjatska.

 

Maroko samo disponuje ze všech severoafrických zemí bezkonkurenčně pestrou hudební nabídkou. Unikátní specialitou je hudba bratrstva Gnawa, etnicky, nábožensky i hudebně vyhraněné menšiny, kterou tvoří potomci černošských otroků, zavlečených do Maroka přes Saharu. Ti naoko přijali islám, pod jehož rouškou ale dál praktikovali animistická kouzla subsaharské Afriky. Teskně naříkavý zpěv, hřmotný rytmus masivních kovových kastanět a především baskytaře podobný zvuk guimbri jsou základem celonočních rituálů lila, jejichž zlatým hřebem, který nastává pozdě nad ránem, je vymítání duchů. Dr. Lucy Duran z londýnské Fakulty orientálních a afrických studií píše: „Jedna žena se vztyčí, kolem čela má volně uvázaný červený šátek. To je ten rudý duch, ze všech nejobávanější, který ji ovládl. Žena vykonává trhavé pohyby, jako by ji řídil někdo zvenčí. To je léčebná část obřadu. Vedoucí seance na ni volá, aby ducha nechala odejít. Brzy bude opět zdravá a volná.“ V loňském roce byl tento kulturní unikát nominován do seznamu Nehmotného kulturního dědictví UNESCO, rozhodovalo se počátkem prosince na jednání v kolumbijské Bogotě. I když hudba rituálů je tradičně doménou mužů, vyvrcholením loňského programu Visa for Music se stala čistě ženská skupina Asmaa Hamzaoui & Bnat Timbouktou, jejíž koncert působil i jako manifest. Bylo fascinující sledovat ženskou část publika, která vystoupení dešifrovala jako výzvu k emancipaci v islámské společnosti, dosud ovládané muži. Signál zachytila i porota veletrhu Womex a skupinu marockých divoženek vybrala mezi účinkující na loňský ročník v Tampere.

 

Zakladatelem a ředitelem Visa for Music je Brahim El Mazned, všestranný znalec hudby Maroka, programátor festivalu Timitar v Agadiru, zaměřeného na hudbu berberských obyvatel, a klíčový partner hudebních přehlídek od Marseille přes Libanon až po Uzbekistán. Jak se vlastně jeví světová hudba ze severoafrické perspektivy? Jak funguje hudební podnikání v Maroku a je tu státní podpora hudebního exportu jako v Evropě? To jsou hlavní témata následujícího rozhovoru s Brahimem El Maznedem.

 

 

Nejste vy také hudebník?

Ne, ale hudbu miluji a snažím se ji propagovat. Na cestách jsem objevil, kolik zemí má své hudební konference, veletrhy, showcasové festivaly. V Latinské Americe, v Evropě, ale ne v Africe. A přitom právě Afrika je zdroj všech těch moderních stylů, od jazzu a blues až po hip hop. Takováhle akce nám chybí. Teď s kolegy se snažíme to naplnit, takových akcí by v Africe totiž mělo být víc.

Říkáte, že Afrika je hudební zdroj – s tím nelze než souhlasit. Funguje to jak v té historické vrstvě, kdy éra otrokářství předznamenala zrození jazzu i jihoamerických stylů, a funguje to i v současné rovině. Hudba a kultura jsou pro Afriku důležité exportní artikly, právě tak jako nafta či jiné suroviny. Získáváte podporu i na téhle bázi?

Zatím ještě ne v té míře, jak by to mělo být. Ale dobře víme, že tvůrčí ekonomika je pro náš region hodně důležitá, proto se snažíme na náš festival přilákat media i další partnery.

Festival Visa For Music je nákladná akce – jak funguje financování?

Dříve jsem dostával polovinu rozpočtu z ministerstva, teď hledám další partnery, což není úplně jednoduché.

Řada významných hudebních akcí v Maroku už existuje. Tou nejznámější je Festival of Sacred Music ve Fezu a také Festival Gnaoua Essaouira.

Celkem máme asi 200 hudebních festivalů a 20 z nich má mezinárodní úroveň.

 

Ale existují paradoxy. Kdysi na ně upozornil světoznámý americký spisovatel Paul Bowles, jehož nejznámější knihu o tragické cestě přes Saharu, Pod ochranou nebes, zfilmoval Bernardo Bertolucci. Bowles byl i hudebním skladatelem a sběratelem s podobným zaměřením jako Béla Bartók, s nímž se mimochodem osobně znal. Cestoval marockým vnitrozemím s magnetofonem Ampex a podobně jako Alan Lomax prováděl rozsáhlé terénní výzkumy pro Knihovnu amerického Kongresu. Soustředil se hlavně na regiony obývané Berbery a upozornil na nepochopení ze strany marockých autorit. Maroko se tehdy snažilo zdůrazňovat své evropské stránky, a tradiční hudbu a zvyky spíš tajilo, v poněkud archaické obavě, že mezinárodní veřejnost to bude hodnotit jako „hudbu divochů“. Předpokládám, že od té doby se situace změnila?

Roku 1959, kdy Bowles pořizoval ty nahrávky, si ještě málokdo v Maroku uvědomoval kulturní hodnoty, uložené v tradiční hudbě. V tomto pohledu Bowles stejně jako Bartók patřil spíš k vizionářům, kteří předběhli dobu. U nás máme zhruba 50 různých regionů s unikátní hudbou, od Sahary přes Atlas až po Středomoří. A navíc tu je hudba, která přišla s násilnou migrací. Jednak styly, jež do Maroka před pěti sty lety přinesli Muslimové i Židé násilně odsunutí ze Španělska, což jsou sefardské písně a andaluská hudba. A pak zpěvy Gnawů, potomků černošských otroků, zavlečených z Mali. Doufám tedy, že v budoucnu vlády afrických zemí budou na takovýchto kulturních odkazech stavět a více je využívat.

Andaluská hudba je dnes vnímána jako klasický koncertní žánr, který je pro nezasvěcené docela nuda. A aby ji člověk zahrál či aspoň ocenil, potřebuje vzdělání.  Učí se to někde?

Ano, na konzervatoři.

A další styly, jako gnawa?

Ne. To snad teprve přijde.

Ale ty rituály vedené hudebníky Gnawa jsou v Maroku dodnes praktikovány jako léčba či ochrana před možnými problémy. Pozval byste si tedy muzikanty na rituál, který vás zbaví zlého ducha jako příčiny zdravotního problému?

Mnozí tohle dělají. Těch cest je řada, a všechny jsou v Maroku zcela legitimní. Spousta lidí, kteří z téhle kultury pocházejí, to praktikují.

 

Ostatně samotný Bowles vnímal tyhle účinky i v hudbě Berberů a jako jeden z prvních popsal to, čemu se dnes říká trance music: „Řada těch melodií je hypnotická, transovní, nenajdete žádné předvídatelné změny. Fráze se opakují a z ničeho nic narostou do frenetického tempa, které trvá dlouhou dobu, přičemž většina nahrávek zachytí tak deset minut. Maročané o takové hudbě říkají, že vás přiměje hrát hry uvnitř vaší hlavy.“

Ano, to jsou všechno rituály, které se dodnes praktikují, ovšem s výjimkou půstu ramadan, což je období pro náš život hodně důležité.

Další součástí marocké tradice je kouření hašiše. Přitom každého návštěvníka Maroka překvapí, že jako by zcela vymizelo. Je to realita anebo klam podmíněný turistickou optikou?

To souvisí s výměnou generací, hašiš patří spíš k té starší generaci. I ta turistická optika hraje roli – hašiš turista nevidí. Svět, kde je kouření tolerováno, leží za jeho obzorem.

Maroko je také svět kontrastů. Vytváříte velmi tolerantní prostředí na festivalu Sacred Music ve Fezu, kde účinkují i skupiny z Izraele, což je v islámském světě zcela výjimečné. Jste jediná arabská země, kde je židovské muzeum, a to v Casablance. Zároveň ale Maroko okupuje Západní Saharu, obrovité území na pobřeží Atlantiku jižně od vašich hranic, které bylo kdysi španělskou kolonií, což světovou veřejnost silně pobuřuje. Jak vysvětlíte tento paradox?

Termín okupované území zní samozřejmě dost ošklivě. Západní Sahara je ale složitý případ, nikdy neměla statut státního útvaru. Byl to územní celek uměle vytvořený Španělskem, které toto území kolonizovalo, a když koloniální režim skončil, vzniklo mocenské vakuum. Ta příčina nespočívá v nějakém problému mezi Marokem a Západní Saharou, ale mezi Marokem a Alžírskem. Mezi oběma zeměmi je silné napětí. Alžírsko, které má se Západní Saharou vnitrozemskou hranici, usiluje o přístup k Atlantickému oceánu, a když by Alžírsko Západní Saharu obsadilo, narušila by se tím stávající geopolitická stabilita, Maroko by se tak ocitlo v obklíčení – Alžírsko na východní hranici, alžírský protektorát na jihu. Aby tomu Maroko zabránilo, Západní Saharu obsadilo. Výsledkem je 40 000 uprchlíků v Alžírsku, je to humanitární katastrofa, ale také složitý geopolitický problém, který nemá jediného a přesně definovaného viníka.

Vy bydlíte v Agadiru, odkud je to hodinu a půl letu na Kanárské ostrovy, jejichž původní obyvatelé Guančové byli příbuzní Berberům, tedy vašemu mateřskému etniku. Jak vnímáte fakt, že dnes patří Španělsku? Není to také okupace?

Jazyk těch původních obyvatel má skutečně některá slova podobná našim, a to že ostrovy dnes patří Španělsku bychom sice my Maročané mohli považovat také za okupaci, ale já to vidím jako pozvolný chod dějin. Vezměte si třeba území dnešního Španělska, kde vládli Římané, pak Maurové a dnes Španělé. Každá ta éra představovala obohacení. Ano, Guančové z Kanárských ostrovů jsou možná příbuzní marockých Berberů, ale Španělé pro mě nejsou okupanti.

 

Vy sám pocházíte z berberského etnika, což je — podobně jako Romové v Evropě, Sámové v severských zemích či Kurdové v Asii — národ bez státu. K Berberům patří Tuaregové ze Sahary a Kabylové z Alžírska. Máte své vlastní písmo i vlajku, vaše mateřština je známá jako tamazigh či tamašek, do jaké míry to respektuje třeba marocké školství?

Dnes máme v Maroku asi 300 škol, kde se tyto jazyky vyučují.

Když tedy cestujete na Atlas, což je hlavní berberské území, obyvatelé vás berou jako člověka ze sousedství?

Ano, je to můj domov. I když jsem z Agadiru, moji předkové jsou z pohoří Atlas.  Tam najdete jak stará přírodní náboženství, animismus, tak i křesťany, židovské náboženství. Dnes jsou Berberové většinou muslimové – ale na rozdíl od jiných jsou to tolerantní muslimové.

Kdežto etnikum Gnawa žije především v pásu severně od Atlasu, v Marrakeši, Essaouiře. Vnímáte i jejich rituály lila jako součást vaší kultury?

Ano, stejně jako další tradiční zvyky na našem území. Z téhle stránky je Maroko hodně podobné Brazílii, kde vedle sebe máte všechny spřízněné, ale zároveň rozdílné kulturní proudy, africké, indiánské i evropské, a každý si může vybrat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *