Martin Küchen: Základní otázky byly vždy stejné

Švédský saxofonista a občasný perkusista Martin Küchen (ročník 1966) se u nás v posledních letech představil dvakrát na festivalu Jazz Goes To Town. V roce 2017 se svým ansámblem Angles 7, což byla sedmičlenná mutace souboru vystupujícího převážně jako Angles 9, kde je patrná Küchenova neobyčejná schopnost inspirovat své spoluhráče k různým úhlům pohledu na své kompozice. Loni pak odehrál skvostnou niternou seanci s portugalskou (ale v současnosti ve Švédsku žijící) trumpetistkou Susanou Santos Silva, kde oba dokonale využili prostor Sboru kněze Ambrože. O obou těchto vystoupeních přineslo UNI zprávu v reportážích z festivalu.

Letos se Martin Küchen u nás představí 19. srpna na oslavách 1. výročí Rádia Ponava na stejnojmenné scéně v brněnském parku Lužánky. Partnerem mu zde bude performer českého původu, v současnosti v Kodani žijící hráč na různé objekty a zejména hračky Martin Klapper a s největší pravděpodobností se zapojí i další muzikanti. To byla příležitost navázat na naše „nezávazné“ hovory nejdříve osobní, poté na facebooku a po e-mailech.

 

Jaká je tvoje první hudební vzpomínka?

Dřevěná flétna z Tuniska, kterou můj otec přivezl domů z jedné ze svých mnoha obchodních cest. Ten sípavý zvuk, jakoby povzdech z dalekých míst. A také tajné ranní bubnování těžko říct čím na hedvábné polštářky ležící na pohovce v obývacím pokoji, když moje maminka ještě spala. To mi bylo tak pět šest let.

 

Jakou hudbu jsi poslouchal jako dítě a teenager?

První singl byla skladba The Free Electric Band od Alberta Hammonda, kterou mi hrál můj o pět let starší bratr na malém gramofonu s vestavěným reproduktorem. Pak následovali (naneštěstí) Sweet a Kiss, později Queen, Status Quo a Deep Purple – ale pak si pamatuji, že můj starší bratr přitáhl domů také Dire Straits a podobné věci. Potom jsem začal – řekněme tak ve dvanácti třinácti – sám prozkoumávat švédskou progresivní scénu a zcela jsem propadl kapelám jako Samla Mammas Manna a Kebnekaijse. Později jsme založili také první skutečnou kapelu (poprvé jsme se o to pokoušeli tak v desíti, ale nikdo neuměl opravdu hrát, takže to nefungovalo) a byli jsme pochopitelně ovlivněni rozvíjející se punkovou a novovlnnou scénou – jak švédskou, tak britskou. První dvě jazzové desky, které mě oslovily ve čtrnácti, byly kompilace Milese Davise se skladbou Round Midnight s Johnem Coltranem a Saxophone Colossus od Sonnyho Rollinse.

 

Jaké je tvé hudební nebo i nehudební vzdělání?

Jen dva roky jsem absolvoval postgymnaziální jazzová studia. Toť vše. Později jsem navštěvoval různé univerzitní kurzy, historii umění, archeologii a historii severských jazyků, ale ani jeden jsem nikdy nedokončil.

 

Chtěl jsi vždycky být profesionálním hudebníkem nebo jsi měl i jiné plány?

Nevím, jak na to přesně odpovědět. Čas od času jsem snil o tom, že budu studovat na doktora a často jsem o tom mluvil, ale pak jsem si uvědomil, že bych si musel výrazně zlepšit známky, abych mohl jít na medicínu, tak jsem to vzdal.

 

Kdy jsi objevil svobodnou improvizaci?

V roce 1992 jsem absolvoval týdenní kurz, který vedli pianista Arne Forsén a saxofonista Mats Gustafsson. Dozvěděl jsem se o tomhle žánru a jeho krátké, ale intenzivní historii a seznámil se s tvorbou Evana Parkera etc. To mi otevřelo dveře do hudebního světa, o němž jsem do té doby vůbec nevěděl, že existuje. Takže to bylo v podstatě zjevení.

 

Kdy jsi tedy skutečně odstartoval svou profesionální hudební kariéru?

V roce 1996, když jsem nastoupil jako hudebník a skladatel k cirkusové společnosti věnující se novému cirkusu, která se jmenuje Cirkus Cirkör.

 

Ve své tvorbě jsi často inspirován historií. Zvláště na albech Lieber Heiland, lass uns sterben, Hellstorm nebo Music From One Provinces In The Empire. Co tě k tomu vedlo?

V zásadě to souviselo s knihami, které jsem náhodou četl, spojené s historií mé vlastní rodiny a věcmi, které se dějí ve světě. Všechna tato témata. Dalo by se říci, že moje posedlost jimi během těch let, kdy tyto sólové desky vycházely, možná trochu změnila zaměření, ale základní otázky byly vždy stejné: co je to historie, paměť, a proč je v dějinách určité napětí? A vlastní vzpomínky lidí s nimi spojené. Problematika ozbrojování a propagandy.

 

Můžeš to nějak přiblížit?

Studia historie se pro mě stala posedlostí v roce 2008, když jsem se dozvěděl o druhé irácké válce (k níž vedla americká invaze v roce 2003) a začal jsem prozkoumávat všechny souvislosti na internetu. A začaly se mi vyjevovat skrz rozdělovače další historické události. Vyhledával jsem knihy a články o určitých aspektech druhé světové války. A také jsem započal delší diskuse se svým otcem, veteránem druhé světové… Knihy, které na mě nejvíce zapůsobily, jsou Crime and MerciesOther Losses od Jamese Bacqua. Ohledně filmů jsem dost pečlivý ve výběru – ale LamericaStalker jsou dvě skutečné perly.

 

Další velkou inspirací je pro tebe také příroda. Často vidím nějaké tvoje fotky na facebooku v krajině. Jako by v nich byla určitá magická souvislost, nejsou to jen takové ty běžné turistické fotky.

Příroda je, myslím, vždy přítomná, ale v mém případě spíše nadbytečná – nikdy jsem neobhospodařoval půdu, ani se nestaral o zvířata atd. Ale mnohokrát jsem šel na túry do hor a podnikal nějaké výlety na kole. Dívám se na přírodu, ale v současnosti v ní nežiji. Byly časy, někdy před dvaceti lety, když byly moje děti malé, kdy jsme si pronajali dům na souostroví u Stockholmu. Příroda byla všude kolem, na nákup jsme jezdili malou loďkou, neměli jsme v domě žádný skutečný záchod apod. Tyhle věci na vás zapůsobí.

 

Napsal jsi také nějakou hudbu společně se svými syny. Máš plán někdy v budoucnosti založit rodinnou kapelu?

Bylo několik let, kdy jsme spolu s mými dvěma syny hráli alespoň jednou týdně, možná tak od roku 2011 do 2016, a zrovna jsem se chystal navrhnout, abychom šli do studia nahrávat doopravdy. Jenomže oba přestali hrát a cvičit. Možná to byla postupná věc a já jsem si toho opravdu nevšiml, ale trio najednou přestalo fungovat. No dobře, zažili jsme spolu pár dobrých let, improvizovali jsme a vytvořili spoustu písní dohromady atd.

 

Jak začala tvoje spolupráce s Martinem Klapperem a jaké to je muzicírovat s hračkami?

Poprvé jsme se setkali v roce 1997, kdy náš společný přítel Johannes Bergmark pořádal improvizační festival v Oslu. Pak jsme se v roce 2003 sešli kvůli většímu projektu na turné v Polsku, Dánsku, Finsku, Švédsku a Norsku. Tehdejší turné po Polsku s bubeníkem Raymondem Stridem bylo asi nejbujařejší, které jsem kdy zažil. A zhruba v té době jsme nahráli jako duo sedmipalcový vinyl Irregular pro Fylkingen Records. A teď máme také trio The Croaks s bubeníkem Rogerem Turnerem a to je fantastická spolupráce. Interakce s hračkami je skutečně fascinující zážitek a je s tím spojena určitá nehudební kvalita, která částečně vyžaduje od instrumentalisty, aby zpochybnil své vlastní hudební návyky – pokud chápeš, co je tím míněno. Myslím si, že to přispívá k lepšímu kompletnímu zážitku. Když jsem hrál s „hračkáři“ jako Martin Klapper a Steve Beresford, možná to určitým způsobem ovlivnilo mou vlastní hru na saxofon.

 

Jak vidíš rozdíl mezi kompozicí a improvizací? Obé je ti vlastní.

V duetech nebo triích většinou improvizujeme, zatímco třeba v Angles hrajeme melodie, což je velký rozdíl, protože musíte mít ke každé situaci jiný přístup, ale stále být tím samým muzikantem. V podstatě se jedná o předehrané, ale obvykle instantně nalezené melodie a rytmy a/nebo harmonie oproti tomu, co není předem vyzkoušeno, ale okamžitě zahráno na session nebo na koncertě. V předem naplánovaných „napsaných“ věcech jsou určité prvky improvizace a určitá míra tvorby rytmu a melodie v naprosto improvizačním prostředí. Oba přístupy můžete kombinovat nebo je můžete mít zcela oddělené. Myslím, že dělám obojí.

 

Kapelu Angles jsem před časem kategorizoval jako veselou pohřební kapelu – jak se ti líbí tohle označení?

Jo, ale taky by to mohlo být „smutná svatební kapela“, obě deskripce jsou odůvodněné.

 

Jak dalece jsi ovlivněn geniem loci místa, kde hraješ?

Myslím, že velmi, opravdu hodně. Ale nejde jen o místo, ale o všechno, co událost obklopuje – koncert, festival atd. Lidé mající na starosti místo konání, publikum a celková atmosféra vytvářená všemi účastníky a lidmi, se kterými hrajete. Ale také můj vlastní vnitřní stav mysli, který mnohokrát věci úplně pokazil přes krásné prostředí a milé lidi. Ale také, kdyby stav mysli byl stavem blaženosti a energie, každé místo by se dalo přeměnit na šťastné místo s dobrými vibracemi možná i bez ohledu na jeho šedou prepozici…

Přidat komentář