Název Škovránok (Skřivánek) i obal alba by mohl evokovat cosi folklorního a určité ohlasy lidovek v hudbě i textech jistě objevíme. Jde ovšem o zcela jiný druh ptáčka. Hned úvodní píseň Kam ma dovedieš je vystavěna na repetitivním „minimalistickém“ motivu, postupně rozkošatělém smyčcovými nástroji a podloženém rockovou rytmikou. Podobnou stavbu vlastně má většina skladeb na albu, ať už jsou snivé, míří k nervnímu alternativnímu rocku či – neberme to tentokrát jako nadávku – ke stereotypům severského folk metalu. Rukopis kompozic charakterizují také rozvolněné „hymnické“ nápěvy, vycházející z melodických oblouků violoncella.
Mateje Tkáče mohou znát pozorní čtenáři bookletů, resp. kreditů digitálních vydání alb, coby žádaného slovenského sidemana (Jana Kirschner, Para, Katka Koščová, Longital, Nany Hudák). Nejčastěji jako violoncellistu nebo baskytaristu. Z role doprovazeče ho ovšem vytrhla potřeba vlastního vyjádření. Podle tiskové zprávy řeší v písních „boj s náročnou chorobou, ztrátu nejbližších i otázku, kam nás život dovede, když se mu odevzdáme“. Kromě bicích, na které hraje Vlado Leškovský, si Tkáč všechny nástroje a vokály natočil sám. S tím, že o harmonické výplně se často starají rozložené akordy kytary. A cello působí v soundu „nejnosněji“, často vypráví příběh emotivněji než text a zpěv. Což není výtka směrem k „muzikantskému“ vokálu, který působí spíš jako další nástroj, byť větší soustředění na pěvecký výraz by nahrávce prospělo. K nejzajímavějším kusům na albu pak patří na smyčcích vystavěná, členitá desetiminutová kompozice Memento Mori.
Jako upřímný debut je deska jistě hodná pozornosti. Škovránok cvrliká přesvědčivě, byť na ploše celého alba vyzní poněkud monotónně (i když i to má svoje kouzlo). Pokud by ale v budoucnu ubral z „doom folkových“ klišé, rozrostl se alespoň na menší pódiové hejno a zpestřil projev komunikací s dalšími muzikanty, doletěl by výš.