Mathias Eick: Každý Nor má vztah k horám

Norský jazzový trumpetista Mathias Eick představil na festivalu Colours of Ostrava své nové album Ravensburg, pojmenované podle německého města pod Alpami. K silnému tématu a ke změně hudebního výraziva – k trubce přidal zpěv – jej vedly vzpomínky na prázdniny u babičky a zpívání vlastním dětem.

 

 

Na svém aktuálním albu Ravensburg jste se inspiroval vzpomínkami na dětství. Jak vás tento koncept napadl?

Miluji koncepty. Mám rád, když je součástí každého alba jeho vlastní svět, vlastní myšlenky. A toto konkrétní album jsem chtěl věnovat těm nejzákladnějším mezilidským vztahům, jaké známe. Je to album o rodině, o rodičích a dětech, o matkách a otcích, o babičkách a dědečcích a také o přátelích. Zkomponoval jsem velké množství hudby inspirované emocemi, které ve mně právě tyto vztahy vyvolávají. Důležitým místem, se kterým mám podobné vzpomínky spojeny, je právě Ravensburg v Německu. Do tohoto města – lidé je mají spojené především s puzzle, které se tam vyrábějí – jsem jako dítě každé léto cestoval ke své babičce. Před několika lety jsem v Ravensburgu hrál se svou kapelou a tehdy jsem napsal stejnojmennou skladbu, která se nakonec dostala na nové album a dala mu název. To je tedy celý ten příběh v kostce.

Říká se, že skandinávská hudba je hodně ovlivněna krajinou, v níž vzniká. Když srovnáte krajinu v Norsku a kraj kolem Ravensburgu, kde jste trávíval prázdniny, v čem je to jiné?

Alpy v jižním Německu jsou dramatičtější než norské hory. V Norsku jsme sice na hory zvyklí, ale Alpy jsou prostě úžasné. Byl jsem na Zugspitze, nejvyšší hoře Německa, a ten pohled na německé Alpy z jedné strany a Alpy švýcarské ze strany druhé, je skutečně dramatický. Ovšem velká část Německa žádné hory nemá, zatímco Norsko je celé hornaté a zajímavým způsobem dynamické. Pro nás Nory jsou tedy hory naprostou samozřejmostí, zatímco pro mnoho Němců to tak vůbec není. Když někdy mluvím s Němci o jejich horách, říkají mi třeba: „Hory? Ty jsou v jiné části země, tam jsem nikdy nebyl.“ To je ten rozdíl. Ne každý Němec má k horám vztah, zatímco každý Nor ano.

Takže pro Nora jsou více určující hory než moře s fjordy?

Hory i moře. Ale u nás je to velmi propojené. Když žijete v Norsku, obojí se stává součástí vašeho života i vás samotného.

 

I když mají vaše alba nějaký koncept, skládáte jednotlivé skladby. Začínáte jako trumpetista od melodie, nebo třeba od rytmických vzorců…?

Vlastně pokaždé začínám melodií. Většinou mám nějaký drobný nápad a ten si nazpívám do telefonu. Potom jdu do studia – může to být tentýž den, nazítří nebo třeba až po týdnu – a tam ten nápad začnu rozvíjet a na jeho základě komponovat hudbu. Vždy začínám od drobných myšlenek, které se postupně rozvíjejí a rostou. Na začátku tedy bývá melodie, potom harmonie a teprve pak rytmus. Ale tyto prvky se mohou i navzájem ovlivňovat a jeden z nich může být inspirací pro druhý. Třeba melodie a rytmus na sebe mohou vzájemně působit.

Vůdčím melodickým hlasem na vašich albech bývá trubka, ale tentokrát jste se rozhodl přidat k ní také svůj zpěv. Proč?

Už sedm let zpívám doma svým dětem. A říkal jsem si, že by bylo možná pěkné zkusit využít i lidský hlas. Sice jsem vždy tvrdil, že mým hlasem je trubka, ale – zvlášť ve spojení s houslemi, na které v naší kapele hraje Håkon Aase – zpěv funguje dokonale. Håkonova hra s mým hlasem krásně ladí.

Kdy vás vůbec napadlo spojit zvuk trubky a houslí?

Housle se už objevují na mém albu Midwest z roku 2015, ale to je hudba trochu jiného charakteru. Zatímco tam máme pouze perkuse, na albu Ravensburg je rytmika bohatší. Doprovázejí mě tam dva bubeníci, z toho jeden na bicí soupravu a druhý na spoustu perkusí. Výsledkem je taková moje „3D“ představa o rytmu. Při poslechu člověk může v rytmickém slova smyslu úplně ulétnout.

To je právě důvod, proč jsem se ptal, jestli náhodou nezačínáte komponovat od rytmu, protože cítím, jak moc je na tom albu důležitý.

Aha, vlastně máte pravdu (smích). Rytmus je pro mne velmi důležitý, i když jsem v první řadě opravdu melodik. Ale ono je to samozřejmě důležité všechno. Začínám ale u melodií, protože ty jsou klíčem k srdci. Chcete-li navodit v lidech určité emoce, uděláte to právě prostřednictvím silné melodie. Ale ano, rytmus je extrémně důležitý a já jsem na své bubeníky hrdý. Konkrétně Torstein Lofthus, který mě nyní doprovází i na koncertech, je mimořádný hráč.

Zvukově úplně jiné je vaše album Skala z roku 2010, mimo jiné s výraznými klávesami. Jaký tam byl koncept?

Tehdy bylo cílem připravit elektricky produkované album. Strávili jsme velmi mnoho času ve studiu – celkem asi tři měsíce. Mnoho věcí vznikalo až na místě, byla to klasická studiová práce. Nebyl za tím žádný konkrétní příběh, ale tím příběhem mohlo být i to, že přinášíme hudbu zpět do studia tak, jak se to dělalo kdysi. V případě Ravensburgu jsme strávili ve studiu pouze dva dny a u alba Midwest to bylo stejné. Ovšem předtím jsme hodně zkoušeli. A podobné to bylo u mého prvního alba The Door.

Jaké jsou výhody krátkého natáčení?

Výhodou je právě to, že vám to nezabere moc času (smích). K tomu ale potřebujete velmi dobré muzikanty, kteří musí být skvěle připraveni. Vtip je v tom, že musíte mít všechno do posledního detailu připravené dopředu a musíte také věřit producentovi. A legendární Manfred Eicher je taková osobnost, které nemůžete nevěřit. Byl to velmi intenzivní zážitek, ale moc nás to bavilo. Nesnáším chyby ve studiu, zvlášť u tohoto typu nahrávání.

Jaká je tedy přesně u vašich alb role Manfreda Eichera, zakladatele vydavatelství ECM?

Je to klasický producent. Poslouchá, občas řekne, že tato skladba se mu líbí, ale intro by mělo být kratší, že bych mohl hrát delší sólo nebo že by v závěru mohly hrát jen bicí. Má tedy dobré nápady a skutečně umí říct, co je dobré a co není. Ví, kde je dobré přidat a kde ubrat.

 

Překvapoval vás ve studiu něčím?

Možná byl on sám trochu překvapený, když jsem začal zpívat. Ale řekl, že je to dobré. Jsem rád, že se mu moje hudba líbí a že se mu líbil i můj zpěv. Pokaždé, když složím novou hudbu, jsem rád, když ji mohu předvést jiným lidem.

Je pro vás důležité, že vydáváte právě u ECM?

Je to pro mě mimořádně důležité. Je to label, který má skvělé jméno v celém hudebním světě. Být pod touto společností, to byl můj dětský sen. Alba z produkce ECM jsem poslouchal snad od svých sedmi nebo osmi let. Je to tedy pro mne opravdu zásadní. Doufám, že tato nahrávací společnost bude ještě dlouho existovat.

Cítíte se být v rámci ECM součástí určité komunity?

Ano, přesně tak bych to pojmenoval. ECM letos slaví 50 let od svého vzniku. Při té příležitosti probíhá spousta koncertů na celém světě. Hráli jsme v New Yorku, na mnoha místech v Německu, také třeba v Rumunsku. A já jsem opravdu hrdý na to, že mohu být součástí této komunity.

Svá vlastní alba vydáváte od roku 2008. Předtím jste byl mimo jiné členem i u nás známé norské skupiny Jaga Jazzist. V čem je pro vás hlavní rozdíl mezi ní a vašimi současnými projekty?

Hraní s Jaga Jazzist je úplně něco jiného. Je to mnoho lidí, kteří se musí stále na něčem domlouvat. Když hraji se svou kapelou, je to jednoduché. Hraje se moje hudba a já jsem ten, kdo rozhoduje. Ale zároveň mě zajímá pohled každého jednotlivého muzikanta, jejich osobnosti. V Jaga Jazzist šlo o kolektivní ideu, u mých projektů jde více o jednotlivé individuality. Proto si tak pečlivě vybírám hudebníky jak na svá alba, tak na koncerty.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.