Koncem roku 1963 hodlala pětka ledva základku opustivších pásků z Detroitu v kapele Motor City Five změnit svět. Uběhlo pár let a drtili balvany rock´n´rollu na prášek, protože prostě už chcípal na plytkých opakovačkách, schématech a byznysu. Spontánně vysokoenergetické koncerty MC5 houfně přitahovaly nevyběsněnou mládež. A do té doby neznámý virus prosakoval daleko za hranice Detroit City. První nejtvrdší kapela historie. Dodnes se o její vlivy přetahují punkeři i metalisti. Vesnický Iggy Pop s The Stooges se klaněli detroitské pětce a o to víc brousili nože, stejně tak newyorští neurvalci The Ramones. Elektra Records už měla pod smlouvou podivínské The Doors a za nezvladatelně běsnícími MC5 šla se smlouvou najisto. Kick Out The Jams (1969). Živák jako debut prosadil producent Jaz Holzman. Trefa. V rocku cosi jako malému roběti první krok nebo horolezci základní tábor k Everestu.
Heavy Lifting je důstojným testamentem nejnekompromisnější kapely své doby a bez debat prvních jezdců punku. Pár let před tím kytarista a zakladatel MC5 Wayne Kramer s generačně mladším zpěvákem Bradem Brooksem autorsky zadělali na 12 kusů z téhle narvané desky. Jediným a k nepoznání překopaným coverem je soulový dupák Twenty-Five Miles černého detroitského psychofunkera Edwina Starra z konce 60. let s dechy plechy. Sezvaní spolupachatelé jako kytarista Tom Morello (Rage Against the Machine), který zahutnil úvodní Heavy Lifting, Slash s Williamem Duvallem kurevsky rozsvižtěli „springsteenovštinu“ Edge Of A Switchblade, pak Vernon Reid až milenecky kytarově kooperuje s Kramerem v úžasné Can’t Be Found. Děs běs v narvaně rytmodynamické rockové nespoutanosti je vrcholem v I Am The Fun (The Phoney) s jistou evokací dříve umrlého Prince. Řinčící, řezavý punky funky rock´n´roll, soul se zlostnými texty proti jakémukoli trumpismu. Vydání alba 18. 10. 2024 a den poté uvedení do Rock´n´Roll Hall of Fame ve výsostné kategorii Musical Excellence Award se nikdo z MC5 nedožil. Fuck off!