MCH Band 1985–1987

„Přes prázdniny 1985 jsem připravil k vydání nejen nové dvojalbum, ale začal připravovat i nový program. Improvizace byly fajn, ale už jsem měl chuť psát muziku. Smyčky jsem však ještě opustit nehodlal. Měly se stát neoddělitelnou součástí psané kompozice a nahradit

těžce dostupné synťáky. Pustil jsem se do psaní nových věcí a po dlouhé pauze jsem si komponování ohromně užíval! mchbandVeškeré riffy, melodické a basové linky, refrény a zpěv vznikaly při poslechu smyček. Bylo to sice trochu omezující, ale po delším free hraní mě bavilo psát hudbu na tóninu, případně akord, který určovala smyčka. Omezen byl i počet členů v kapele. Rád bych alespoň šestičlenné obsazení, ale počet lidí určovala kapacita Škody 105. Takže čtyři a jedno místo rezerva. Nutnost udržet si mobilitu, která zaručovala rychlé opuštění místa činu, trvala.“ (Mikoláš Chadima v připravovaném druhém dílu své knihy Alternativa)
Od podzimu 1984 do léta 1985 procházel MCH Band svým hudebně nejradikálnějším obdobím. Publikum však bylo velice otevřené: ostatně všichni byli rádi, že Chadimu mohou aspoň čas od času vůbec slyšet, takže ohlas koncertů byl vesměs pozitivní. Ale už to chtělo změnu a Mikoláš zase začal psát písničky. „Objevil jsem i dalšího textaře. Od neznámého člověka jsem na Kačerově dostal samizdatové vydání deseti básní na průklepovém papíru, všitém do kartonových desek. Žádný titul, jen jméno Jürgen Fuchs. Jedinou informací navíc bylo ústní sdělení, že jde o nějakého východoněmeckého disidenta. Se zájmem jsem si je přečetl a okamžitě mně bylo jasné, že některé chci zhudebnit. Každá báseň zásah! Bylo mi to neuvěřitelně blízké. Stejně blízké jako Wernisch.“
Titulní skladba nového pořadu ještě přímo navazovala na předchozí tvorbu MCH Bandu. Víc než dvacetiminutová skladba, postavená na smyčkách a improvizacích, s recitovaným textem Jürgena Fuchse o demonstraci proti jadernému úložišti. Chadima na přípravu podkladů vzpomíná: „Domluvil jsem se s Pavlem Turnovským, který hlídal spolu s Ivanem Wernischem Loretu, tehdy patřila Národní galerii. V kapli byly funkční barokní varhany, jejichž zvuk jsem chtěl využít. Jednou v noci jsem přitáhl magnetofon a nahrál asi dvacet minut improvizovaných témat. Z nahrávky jsem udělal několik smyček a seřadil je do jednadvacetiminutového podkladu. Nejdřív improvizace, sprechgesang textu, po něm minimalistické instrumentální téma s gradujícími smyčkami. Ostatní skladby, jejichž vymýšlení jsem si užíval neméně, byly kratší a komponovány víc jako písně. Druhý Fuchsův text jsem doplnil třemi básněmi od Ivana a materiál pro nový program byl pohromadě. Bylo jasné, že se bude jmenovat Gorleben.“
Premiéra nového, ještě nedokončeného pořadu se konala 13. září 1985 v pražském Kulturním středisku Opatov, kam se tehdy příznivci alternativního rocku vydávali často. A znovu MCH Band vystoupil už 6. října na přehlídce rockových skupin v Ostrově nad Ohří, kterou organizoval František Volf. Chadima tehdy do Ostrova jezdil každoročně: hrál tam na podzim 1983 i 1984.
mchband1MCH Band míval uprostřed osmdesátých let velmi flexibilní složení, ale někdy se hudebníci střídali častěji, než bylo Mikolášovi milé. V sestavě se dvěma saxofonisty (Mikoláš Chadima a Jindřich Biskup) a perkusionistou (Vlastimil Marek) chyběla baskytara. Nejdřív Chadima angažoval Martina Schneidera, který dosud hrál se skupinou Nahoru po schodišti dolů band. Bylo mu ale teprve šestnáct a nemohl jezdit na všechny koncerty. Mikoláš tedy oslovil starého kamaráda Slávu Simona, ten souhlasil; ovšem neměl už baskytaru ani aparát a od rozchodu Extempore (na podzim 1981) přece jen vypadl z cviku.
Mezitím tedy Chadima k hraní ve slovenském Martině (25. ledna 1986) přemluvil Miroslava Posejpala, který se saxofonistou Jiřím Durmanem tvořil freejazzové duo Durman & Posejpal. „Tehdy hrál už jenom na cello. Baskytaru ani aparát neměl, ale na rozdíl od Slávy měl známého, který byl ochoten všechno bez problémů půjčit. Musím říct, že jsme měli trochu strach, jak to všechno za ty dvě zkoušky, na které byl čas, zvládne. Ale nezbývalo nám, než doufat. Gorleben koneckonců nebyl ještě kompletní. Celovečerní program jsme proto rozšířili o smyčky z předchozího pořadu. Dvě třetiny programu tak zabraly improvizované kusy. Báli jsme se zbytečně. Už na první zkoušce jsme zkonstatovali, že bychom vhodnějšího parťáka našli jen těžko. A tak jsme za necelý týden nakládali švárovu Škodu 105 v klidu a s důvěrou v to, že všechno dobře dopadne.“
Patnáctého března 1986 hrál MCH Band v olomouckém S klubu na jednodenní rockové přehlídce. To už měl Simon nástroj i aparaturu, ale soubor stejně nebyl kompletní. „Jindřichovi, který v té době pracoval u vodohospodářů někde za Prahou, se za sebe nepovedlo sehnat záskok. Vynechat šichtu se neodvážil. Nechtěl o takové – pro muzikanta lukrativní – zaměstnání přijít. Seděl si u řeky v maringotce a v pravidelných intervalech zapisoval stavy vody. Na cvičení přitom bylo času habaděj. A bez toho, aby mu tloukli nasraný sousedi v baráku na zeď. Jet bez něj, nejet? Po krátkém, ale opravdu krátkém váhání jsme samozřejmě jeli. Na Markovy a Pospíšilovy papíry jsme vystoupili pod názvem 3STS (= 3. strojní a traktorová stanice). Kvalitou slušná nahrávka dokazuje, že koncert byl povedený. Zahráli jsme premiérově dvě nové písně (Vedřiny a Milosrdný samaritán) a museli jsme dvakrát přidávat. Docela nás to nabudilo a moc jsme se těšili, že s Jindrou to bude ještě lepší. Jenže v dohledu zatím nic. Situace kolem mě navíc toho roku zase houstla a nebylo vůbec jisté, zda ještě nějaké další koncerty budou. Proto jsme se rozhodli již před časem, že se aspoň pokusíme nový program pořádně nahrát.“
mchband2Album Gorleben MCH Band natočil 21.–23. a 27. března, mixovalo se 22. května 1986. Bylo to poprvé, co Chadima mohl nahrávat na osmistopý magnetofon. „Požádal jsem o pomoc Petra Mayera, s kterým mě kdysi seznámil Jirka Cerha. Petr byl prvním z pražských zvukařů, k jehož zvučení jsme nikdy neměli připomínky. Měl profesionální aparát a také profesionálně zvučil, což se o všech pražských zvukařích nedalo říct. A nebál se zvučit i ne zcela legální akce! Potkali jsme se s ním již několikrát a od prvního koncertu jsme se na další hraní s ním vždycky moc těšili. Byl zárukou toho, že všechno bude tak, jak má být. Nezklamal ani teď. Nabídl, že bychom mohli natáčet v malém privátním osmistopém studiu, které začali s Petrem Skoumalem a Luborem Šonkou nedávno provozovat. Jeden dal do placu nebytový prostor, druhý osmistopý magnetofon, třetí mikrofony, mixpult atd. Neměl jsem o tom ani tušení, takže to bylo příjemné překvapení. To bylo radosti, když jsem to řekl klukům!  Že bychom někdy mohli natáčet na osm stop, bylo do té doby stejně pravděpodobné jako vydat LP u Pantonu nebo Supraphonu.“
Kazeta Gorleben se stala jedním z vrcholů dosavadní Chadimovy tvorby. Ale potížím nebyl konec; naopak se začalo zdát, že kolem silně přituhuje. Pátého srpna 1986 u Vlasty Marka zazvonila Státní bezpečnost. Následovala domácí prohlídka, obvinění z trestného činu poškozování zájmů republiky v cizině podle § 112 trestního zákona a umístění do vazby, kde Marek strávil dva měsíce (propuštěn byl 3. října). Druhého září byl zatčen výbor Jazzové sekce. Při tom všem nebylo na koncerty moc pomyšlení, ale přece jen MCH Band občas hrál – 20. září 1986 to byl soukromý koncert v Plasích u Plzně, konal se v hospodě jako oslava narozenin, na bicí zaskočil Antonín Hlávka. Další vystoupení bylo opět soukromé: 6. prosince v Martině, na zapůjčené podnikové chatě. Tam zazněl Gorleben naposled. O jedenáct dní později ale zase hráli s Markem – v Galerii bratří Čapků.
Chadima: „Byl to jen krátkej třicetiminutovej set, ale hodně jsme si ho užívali. Nejvíc určitě ,kriminálník‘ Marek. I když na něj po vazbě přišlo rozhodnutí (dle mého názoru dost nelogické), že v Československu už za trest vystupovat nebude, na vernisáži si chtěl zahrát z vědeckých důvodů. Byl zvědavej, co s ním muzika udělá po pobytu v kriminále. Udělalo to s ním hodně. Po pár úderech do bubnů se dostal do mimořádného transu, v kterém vytrval po celou dobu naší produkce. A možná díky tomu své nelogické rozhodnutí taky zanedlouho změnil.“
Marek: „Mikoláš mě přemluvil, abych s ním zahrál na vernisáži výstavy obrazů Michala Rittsteina poblíž Náměstí Míru. Začali jsme bez jakékoliv zkoušky hrát, a hráli jsme jak v hudebním nebi: nic jsme nezapomněli, odehráli jsme to v jakémsi transu a na konci jsme, aniž jsme tušili jak, spontánně zastavili všichni najednou. Nádhera! V pokračování transu jsem pak soustředěně balil své bubínky, a dál jel na vlně úžasu ze síly hudby. Ani jsem nevěděl, jak jsem to vše sbalil a odešel.“
mchband3Na jaře 1987 se rodil nový repertoár MCH Bandu a s ním velké překvapení pro publikum. Chadima totiž přestával zpívat česky. „Těžce doluji z paměti, že první motivy jsem si začal zapisovat měsíc, možná dva před tím, než zašili Marka. Naostro jsem k nim zasedl někdy v říjnu a na prvních třech hotových partiturách mám napsaný termín dokončení listopad a prosinec 1986. Zbytek jsem dodělával a nosil na zkoušky během roku 1987. Když jsem měl hotovo pět prvních skladeb, vytáhl jsem z úkrytu Wernischovy samizdatové sbírky. Brnkal jsem si na piano motivy a zkoušel do nich mumlat Ivanovu poezii. Ve všech sbírkách, které jsem od něj tehdy měl, bylo zařazeno několik česko-německých, případně německy napsaných básní. Nakonec jsem se rozhodl: Udělám celý program v němčině!“
Byl to začátek programu, který pak Chadima s velkým ohlasem hrál několik let. Jmenoval se trochu záhadně Es reut mich f… „Název vymyslel při některé z našich diskusí v Muzeu můj šéf Mario. Jde o slovní hříčku. ,Es reut mich‘ znamená ,Je mi líto, kaji se‘, ale stačí před r šoupnout jedno f – ,Es freut mich‘ znamená ,Těší mě‘. Zdálo se mně, že ono zatoulané f docela dobře vystihuje tehdejší rozdvojenou dobu. Z jedné strany hniloba a rozklad, z druhé počátek pohybu a naděje.“
Nový program znamenal i proměnu zvuku skupiny. „Po letech, kdy jsem každý rok vystřídal obsazení a docela mně to vyhovovalo, jsem měl najednou chuť udělat kapelu na delší dobu a trochu ji rozšířit. Myslel jsem zase na klávesy. Vlastně jsem na ně myslel od konce pořadu Jsme zdrávi a daří se nám dobře. Smyčky byly přeci jenom takovou z nouze ctností, byť zajímavou. Většinou hrály na jednom tónu nebo akordu. Sestříhat z nich něco složitějšího by šlo. Musel bych však skládat hudbu znovu přímo na ně a museli bychom hrát přesně do nich. Jenže já už jsem se jimi omezovat nechtěl. Nehledě na to, že při tehdejší úrovni technologií a kvalitě odposlechů byla přesná souhra se smyčkovým základem nereálná. Smyčky zkrátka dokázaly klávesy nahradit jen zčásti. Z hudebního hlediska by stačilo i piano, ale ty problémy s jeho sháněním pro tímto nástrojem nevybavený sál, přemísťováním… Chtěl jsem zkrátka synťák.“
Zatím nikdy MCH Band nezněl jako kapela se špičkovým vybavením. Členové byli hlavně mistry v tom, jak vydolovat z omezených nástrojových i technických možností maximum a vytvářet originální zvuk. Proto bylo začlenění syntezátoru nápadnou změnou. S nalezením nového instrumentalisty pomohl Borek Holeček. „Borek tehdy vedl čilý společenský život. Požádal jsem ho tedy, zda by nerozhodil mezi lidi, že MCH Band shání klávesistu. Ochotně vyhověl a mezi známými jeho známých byl jeden známý, který měl známého, a ten o jednom klávesistovi se synťákem věděl. Netrvalo dlouho a u mě doma seděl Vladimír Helebrant, vlastník dnes legendárního, tehdy špičkového synťáku Yamaha DX7. Pouštěl jsem mu Extempore, MCH Band, své oblíbence z Rock In Oposition a partu kolem Residents. To co slyšel, se mu zdálo hodně zajímavé. Byl zkrátka pokročilý posluchač a měl přirozený hudební vkus. Hovor nám nezadrhával. A co se týká režimu? Absolvent vysoké školy, ale přesto nebyl nikdy v SSM! Hurá! Po hodině a půl jsem mu nabídl, ať to s náma zkusí.“
Premiéra Es reut mich f… se konala 16. května 1987 v Ostrově nad Ohří. Voknoviny 1/1987 o tom napsaly: „Takže přichází banda pana MCH se svým novým pořadem a se změnou v obsazení – MCH – saxes, zpěv, el. kytara, S. Simon – baskytara, V. Marek – bicí, Láďa ? – klávesy. Za zvuků šíleného přístroje od fy Yamaha rozeznívají všichni bránice publika hradbou bicích nástrojů. Díky použití kláves se atmosféra posouvá zase o kousek jinam, i když má mnoho z předchozího Gorlebenu. Celá ponurost je umocněna německými texty, a tak se rázem propadám stoletími k době gotické a ještě starší, ke křížovým výpravám. Konečně nezáleží na letopočtu ani na symbolech. Texty si interpretovat netroufám, jelikož moje němčina bídná jest a paměť neslouží. V některých okamžicích z toho, co se děje na pódiu, opravdu mrazí. MCH Band určitě stojí za zopakování, protože napoprvé je to opravdu velké sousto. Poslední slovo, ještě kvikne synťák a konec… Že je třeba hledat nové, ví už asi kde kdo (konečně Už jsme doma a MCH Band jsou toho důkazem), jenže kdo je najde?“
MCH Band se s novým programem velice dobře rozjel, bylo však jasné, že Marka už hraní v rockové kapele moc nezajímá: „Odešel jsem, protože Mikoláš už chtěl hrát hlavně podle not. Líbilo se mi to, co jsme dělali na začátku – ta absolutní volnost, bylo to z duše, ne z hlavy. Mikoláš připravil vynikající přednatočené pásky: vznikl tak drone, který umožňoval dostat se z naučeného západoevropského racionálního hraní k odvázanosti indické duchovní hudby. Později Mikoláš chtěl, aby se víc hrálo, ale to už jsem tam nechtěl být. Byla kolem toho ještě taková nepříjemná příhoda – na koncert mě vezli Holanďani, kteří sem přijeli na návštěvu. Předpokládali, že dostanou na benzín, jenže Mikoláš jim odmítl cokoli dát. Tak jsem jim zaplatil ze svého a v MCH Bandu jsem skončil.“
Chadima to shrnul: „Nepříjemnou situaci ukončil Vlasta oznámením, že tedy dobrá. Příští koncert s náma ještě odehraje, ale pak končí. Přisedl k zuřícím Holanďanům a zmizeli ve tmě. A bylo to. Za pár dní jsem dostal dopis. Byl téměř stejného znění, jako když se rozpadal Elektrobus a jaký dostávali i další spoluhráči, s kterými se Vlasta nepohodl. Měl jsem radost, že má stále stejný elán. Naše vztahy se, k mému překvapení, poměrně brzy dostaly zase tam, kde byly před touhle nešťastnou událostí. Po letech se mi přiznal, že tenkrát už delší dobou nad odchodem z kapely přemýšlel. Komponované věci ho nebavily, ale nějak se nemohl rozhoupat. Holanďani mu poskytli vítanou příležitost angažmá ukončit bez ztráty cti.“
MCH Band s Markem koncertoval naposledy 20. června 1987 na festivalu v Letním divadle ve Chvaleticích. „Já už vychladl, Vlasta taky, ale slova vypuštěná z huby ve zlosti ani párem koní zpátky nedostaneš. Chovali jsme se však k sobě korektně a naše poslední hraní jsme si pěkně užili včetně přídavků a aplausu publika.“ Marek pak úplně přestal koncertovat. MCH Band pokračoval s bubeníkem Antonínem Korbem.

Diskografie:
MCH Band: Gorleben
(CD je součástí šestialbového kompletu MCH Band 1982–1989, vydal Black Point v roce 2007

„Přes prázdniny 1985 jsem připravil k vyd . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář