MCH Band 1987-1988

Jak a kdy jsem dokázal v tehdejším období plném stresů a mimohudebních aktivit, které následovaly v mezidobí po zatčení Vlasty Marka a soudy s výborem Jazzové sekce, inovovat kapelu a dokončit první písně nového programu? Po pravdě řečeno tápu. Jen jedno si pamatuji zcela určitě. Vůbec by mě nenapadlo, že zrovna tehdy napíšu písničky, které budou patřit k nejúspěšnějším.“ (Mikoláš Chadima v připravovaném druhém dílu své knihy Alternativa)

Mikoláš Chadima, Vladimír Helebrant 4.11.1988
Mikoláš Chadima, Vladimír Helebrant 4.11.1988

Začátkem roku 1987 Chadima samizdatově vydal knihu, kterou nazval Od rekvalifikací k „Nové“ vlně se starým obsahem. Psal ji několik let, však také nakonec byla pořádně tlustá. „Původně jsem myslel, že knížku nechám svázat a rozhodím mezi lidi do konce roku 1986. Jenže přišly předvídatelné okolnosti a všechno se zdrželo o mnoho déle, než jsem předpokládal. Zatčení výboru Jazzové sekce, několikanásobné stěhování vytištěného nákladu na bezpečné místo s Mirkem Kodymem, rodinné snášení archů do bloků u švagra v Rožďalovicích a nakonec odvoz zpátky do úkrytu. Mezi tím vším jako priorita číslo jedna akce na podporu zavřených. Na dokončení knížky najednou nezbyl čas. Přemýšlel jsem dokonce, že ji pustím do světa jen tak, jak byla, ale pořád jsem měl v hlavě onu ideu: Sám napsal, sám vytiskl, sám svázal. I když v tomto případě platí spíš ,pomáhal svázat‘. ,Ne! Finální produkt musí být v tvrdých deskách jako opravdová knížka a žádný brožovaný polotovar! Jinak by to 3x sám neplatilo!‘ Zatvrdil jsem se a svázání knihy odkládal na příhodnější dobu.“
Výsledek té dlouhé práce nakonec překvapil asi všechny, jimž se dostal do rukou. Svou obsažností a detailností ta knížka neměla obdoby a dodnes zůstává hlavním zdrojem informací o pražské alternativní rockové scéně a mnoho také vypovídá o atmosféře doby. Chadima totiž zdaleka nepsal jen o vlastních hudebních aktivitách. Do jisté míry se pokusil o rekapitulaci celého rockového dění z let 1970–1983. Některé „teoretizující“ pasáže jsou poněkud problematické: je z nich totiž jasně znát, že je psal člověk plně ponořený v dění, který prostě nemůže mít potřebný odstup a spravedlivě hodnotit své kolegy. Ale nemůže být sporu o tom, že jde o významné a svým způsobem zcela ojedinělé dílo. Mikolášovy soudy někdy byly dosti příkré, však také v předmluvě k reedici z roku 2015 napsal: „Po letech jsem si musel celé dílo přečíst. Musím říct, že asi nejvíc mě překvapila jistá ukrutnost. S nikým se zkrátka neseru. Po dlouhé době se mně to už zdálo zbytečné a nepodstatné. Čas zkrátka hojí staré, často i jen domnělé křivdy a člověk je s odstupem času schopen lépe vnímat všechny souvislosti.“
Ty dobové souvislosti by při čtení každý měl mít na mysli, ale pro nepamětníky samozřejmě není lehké si představit, za jak těžkých podmínek Chadima tu knihu napsal a vydal, kolik to s sebou neslo problémů. „Teprve po Novém roce 1987, když největší shon a nerváky spojené se zatčením kluků pominuly, jsem usoudil, že je čas vše dokončit. Chtěl jsem, aby to horké zboží bylo co nejdříve z domu. Prohlídka Kodymova, resp. Joskova nuselského ateliéru už byla málo pravděpodobná a dalo se usuzovat, že fízlům jeho existence zůstala šťastnou náhodou utajená. Navrhl jsem tedy Mirkovi, že bychom to mohli risknout. Souhlasil, a tak jsem začal o víkendech vozit snesené bloky do ateliéru. Přitom jsem každou cestu do Nuslí prodlužoval nejméně o hodinu, během které jsem se snažil různými fintami setřást případnou sledovačku. Rozhodně jsem se nechtěl nechat načapat s rozdělanou knížkou in flagranti a ještě víc jsem nechtěl přijít o celý náklad. Ze začátku jsem proto vozil k Mirkovi jen deset kusů, pak mně otrnulo a vozil jsem toho horkého zboží o pár kusů víc.

Simon, Helebrant, Chadima 20. prosince 1987, Opatov
Simon, Helebrant, Chadima 20. prosince 1987, Opatov

Některé tehdejší Chadimovy konspirativní záměry byly až komicky důkladné: „Pro desky jsme zvolili červené plátno. Doufali jsme, že při případné domovní prohlídce udělají knížku v knihovně pro vnitráky nezajímavou. Měla na první pohled vypadat jako vědecká práce absolventa Vysoké politické školy ÚV KSČ. Na hřbet bichle o 728 stranách textu a 16 stranách obrazových příloh jsme chtěli dokonce vyrazit klamný název s pěticípou hvězdou a vercajkem ve zlatě. Ale ouha! Potřebná razidla jsme nesehnali a museli se nápadu s lítostí vzdát.
Při každé další reedici se pak zákonitě vnucovala otázka, do jaké míry tu knihu nechat v autentické podobě a co všechno vylepšovat. Mikoláš své tehdejší názory dodatečně nezjemňoval, nebo jen výjimečně. Přesto se jednotlivá vydání jeho knihy (v roce 1992 dostala název Alternativa) docela zřetelně liší. Vydání v nakladatelství Host (1992) prošlo důkladnou jazykovou revizí a byly v něm zkráceny některé rozvleklé pasáže. Další edice v nakladatelství Galén (2015) pak hodně dbala na opravy věcných omylů a Chadima také ještě připsal pár zajímavých pasáží.
Mikoláš by samozřejmě nemohl tak obsáhlou a solidně dokumentovanou knihu napsat, kdyby neměl zásobu vlastních poznámek, průběžně si nezapisoval přesná data událostí, kdyby nepřiměl své spoluhráče, aby také zavzpomínali. Vlasta Marek měl řadu vlastních záznamů, po léta si psal vlastní strojopisné časopisy – takže přispěl podstatně, samizdatové vydání knihy ostatně pomáhal redigovat. Pavel Richter tehdy na Chadimovu žádost zrekapituloval svou hudební činnost od vzniku Elektrobusu do poloviny osmdesátých let, a Mikoláš tyto vzpomínky v knize částečně využil. Richterovy poznámky se ovšem zachovaly vcelku, a byť jsou ve srovnání s Chadimovým rozmáchlým pojetím velmi stručné, obsahují mnoho informací, na které by se jinak asi zapomnělo (i když si Richter hodně pamatuje dodnes, což se o některých jiných osobnostech alternativní scény říct nedá). Třeba Petr Křečan Mikolášovu knihu kritizoval jako příliš jednostrannou – ale nic mu přece nebránilo v tom, aby taky něco napsal. Takové osobní svědectví je prostě jednostranné vždycky.
Nové složení MCH Bandu s klávesistou Vladimírem Helebrantem, který se pak na deset let stal Chadimovým věrným spoluhráčem, vzniklo spíše šťastnou náhodou a zpočátku to vůbec nevypadalo, že by v kapele vydržel dlouho. Mikoláš vzpomínal: „Vladimír byl naprosto originální týpek, jakého jsem v životě do té doby nepotkal, a první měsíce jsem z něj byl často pěkně nesvůj. Nešlo o to, že byl o šest let mladší. Jindřich a Martin byli ještě mladší a nevadilo to. Vláďa byl především úplně odjinud. Technický typ, perfekcionista. Suchý, akurátní absolvent Matematicko fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, přišedší do Prahy z Poděbrad. Pracoval v Družstvu invalidů, kde se tehdy zašívaly různé originální typy – např. Jarda Neduha, ač neinvalida, pro družstvo svého času lepil doma igelitové pytlíky. A taky první ajťáci, neboli počítačoví odborníci. Ve volném čase, a toho měl Vladimír tehdy celkem dost, se věnoval hudbě. V době nástupu k nám vedl kapelu Němý Bobeš, kterou jsem si byl poslechnout ještě předtím, než jsme začali zkoušet. Žádný průšvih, kdy se člověk za kolegy na pódiu stydí, ale kromě Vláďovy hry a zvuků, které vypouštěl ze svého synťáku, mě to neoslovilo. Bylo to takové profesorské, matematické, akurátní. Všechno bylo tak, jak má být, a přesto tomu něco chybělo. Tenhle matfyzák byl také trochu brouk Pytlík. Nic pro něho nebyl problém, všechno znal. Neuvěřitelně přesvědčivý člověk.

Není třeba zdůrazňovat, že v dané situaci si každý nový člen skupiny musel být vědom, že hraní s Chadimou mu bude přinášet jen problémy. Ale i Mikoláš býval ostražitý a při přijímání nových členů dobře věděl, že jim především musí důvěřovat – nástrojové vybavení nemohlo hrát až takovou roli. Helebrant ovšem měl syntezátor Yamaha DX-7, o kterém si MCH Band dosud mohl nechat jen snít.

Mikoláš Chadima 11.7.1987
Mikoláš Chadima 11.7.1987

Mikoláš Chadima: „Musím se přiznat k tomu, že mě po seznámení s Vladimírem několik týdnů znejisťovala jedna otázka. Kde mohl vzít amatérský muzikant na tak kvalitní a tehdy špičkový nástroj? Jeho rodiče nepatřili k nomenklaturním kádrům. A že by na synťák dokázal ušetřit z platu? Tomu se dalo věřit jen těžko! Ušetřit v reálně socialistickém Československu z platu běžného zaměstnance sumu potřebnou k nákupu tak velkého množství ,tvrdé měny‘? To byl běh na dlouhou, hodně dlouhou trať, i kdyby byl člověk velmi pracovitý. A Vladimír byl ze školy jen pár let. Tak jsem na něj dorážel, až to vyklopil. Vladimír chodil na střední zemědělskou školu. Součástí výuky byla i praxe. Během ní se mu stala nehoda, která bývala opakovaně popisována v černých kronikách, a ke které přes varování bezpečnostních techniků dochází dodnes. Vladimíra přejel traktor, který sám řídil! Traktor většinou něco tahá a to něco je nutno občas připojit nebo odpojit. Traktorista tedy zastaví, zařadí kvalt, sleze dolů. Potom vyleze zpátky na traktor a jede dál. Tenhle úkol se často nedělá na rovině rovné, ale nakloněné. V bezpečnostních předpisech stojí myslím dosud, že řidič musí v tomhle případě zatáhnout ruční brzdu, vsunout pod kola klín, šutr nebo cihlu, které mají zabránit samovolnému rozjetí. Jenže kdo by se tím zdržoval? To se stalo Vláďovi. Zcela se spolehl na techniku a zle se mu to vymstilo. Naštěstí vnitřní zranění přežil, a protože byl pojištěný, inkasoval tučnou pojistku. Už je jasný, kde vzal na synťák?
Helebrantův syntezátor měl na zvuku souboru výrazný podíl, ale podstatný byl i příchod bubeníka Antonína Korba a baskytaristy Slávy Simona, který v předchozím roce začal opět s Chadimou hrát. V MCH Bandu se začaly objevovat nové způsoby práce, které nakonec vedly k výrazným tvůrčím posunům, jakkoli to málokdy bylo jednoduché: „Začátkem roku 1987 jsme se dali u nás v bytě do práce. Upřímně řečeno, kdyby mně po pár zkouškách někdo řekl, že spolu vydržíme spolupracovat deset let a staneme se velmi dobrými kamarády, nevěřil bych tomu. Zkoušky se zpočátku občas odehrávaly v dosti napjaté atmosféře. Vladimír byl nejen matematik, ale také dobře znal klasickou hudební teorii a vyžadoval přesné dodržování jejích principů. Evidentně mu neřekli to, co nám řekl po letech Karel Velebný s Rudolfem Ticháčkem na poslední hodině Jazzové školy hrou: ,Teď všechno zapomeňte a dělejte to po svém.‘ Každou moji partituru podrobil nemilosrdnému rozboru a nalézal nepořádky, které byly v rozporu s tím, co se učil na hodinách teorie. Někdy opravdu odhalil nesrovnalost, ke které došlo při přepisu partitury nebo mou nedovzdělaností, ale většinou šlo o vědomý záměr. V obou případech mně dal přednášku z teorie, po které následovalo dlouhé a někdy hodně vzrušené dohadování. Obvykle končilo jeho pokrčením ramen a suchým: ,No, když chceš, tak ti to tam s tou chybou zahraju.‘
Chadima skládal docela rychle, celkem napsal deset kusů. I nadále zhudebňoval texty Ivana Wernische, úvodní skladbou Nein, ich werde nicht aufgeben se vrátil k východoněmeckému básníkovi Jürgenu Fuchsovi: „Nevzdám se / Ale / U stolu při snídani, když hraje rádio / A nějaký hlas říká / Kdo byl odsouzen / A všedním tónem uvádí roky / A nebe je modré / Úplně modré“. Wernischovy texty jsou velmi rozmanité, je v nich patos i černý humor – třeba Biester: „Pan farář / coby cyklista / po břehu / táhne kufr / s nějakým jiným knězem / Bestie!“ Skoro vše však Chadima zpíval německy, částečnou výjimkou je makarónský text Konečně večer.
V dubnu 1988 začalo nahrávání dvojalba Es reut mich f…, mimořádně významné nahrávky té doby. Mikoláš začal být nervózní: „Původně jsme se do toho chtěli dát až o prázdninách, ale kolem mě začalo být zase dusno. Po době klidu začali znovu prudit fízlové. Domníval jsem se, že je třeba nový program natočit dřív, než někde nahoře padne rozhodnutí, že mám být ,zrealizován‘, což ve vnitráckým žargonu znamenalo rozjetí trestního stíhání, umístění do vazby, soud, vězení. Měl jsem obavy, že kdybych zahučel, nemuseli bychom se k natáčení Es reut mich f… v dohledné době už dostat. Alespoň ne v té ideální sestavě, která se tehdy sešla. To by byla škoda. Zdálo se mi, že jak sestava, tak i program jsou něčím výjimečným. Kluci můj návrh i odůvodnění odsouhlasili a hned jsme se dali do zostřeného zkoušení. Začal jsem shánět zvukaře, techniku a příhodné místo. K mé velké radosti neodmítl účast na natáčení Petr Mayer. Robin Hájek s Tomášem Křivánkem zase ochotně slíbili zapůjčit potřebné tape decky. Složitější to ovšem bylo s místem. Studio u Petra Skoumala, kde jsme kdysi natáčeli, a které Petr znovu nabízel, bylo pro kapelu s bicí soupravou moc malé. Museli bychom natáčet po jednotlivých stopách. My jsme však potřebovali hrát všichni najednou. Vladimír se pak náhodou potkal s kámošem, amatérským filmařem Ivanem Tatíčkem. Mezi řečí se mu zmínil, že nemůžeme najít vhodný prostor k natáčení. Měli jsme kliku. Ivan Tatíček zrovna někam odjížděl s rodinou, a tak Vladimírovi nabídl, že si od pondělí do středy můžeme zřídit studio v jeho osiřelém rodinném domku. Nic lepšího jsme už najít nemohli. Domek stál na nenápadném místě pod Prosekem, ve vilové zástavbě na severním okraji Libně. Dostatek místa dovoloval rozestavit kapelu tak, aby přeslechy jednotlivých nástrojů byly minimální. Tentokrát jsme se nechystali nahrávat obvyklých čtyřicet minut, materiálu jsme měli na dvojalbum.

Helebrant, Chadima, Simon 4.11.1988
Helebrant, Chadima, Simon 4.11.1988

Práce na Es reut mich f… nakonec pokračovaly až do 28. září 1988. Každá z vydaných verzí (samizdatová kazeta z roku 1988, dvojité vinylové dvojalbum z roku 1990, CD z roku 1991 a CD z roku 2007) se od předchozí docela podstatně liší. Pro gramofonovou desku byly tři skladby 23.–25. ledna 1990 znovu natočeny. Na CD z roku 1991 chybí Nein, ich werde nicht aufgeben, zato je zde navíc koncertní verze Papírového absolutna od DG 307 (záznam z 5. prosince 1988). Na CD z roku 2007 je 11 skladeb, včetně Papírového absolutna, ale často jsou zařazeny v odlišných podobách než na předchozím vydání. Na podzim 1988 však Mikoláše jistě ani nenapadlo, jaký diskografický zmatek jednou kolem této nahrávky vznikne: prostě rozehrál devadesátiminutové kazety, jak už byl několik let zvyklý. Do předělávek několika skladeb se pustil až později. Program se totiž na repertoáru udržel překvapivě dlouho, takže byl aktuální i v době vydání desky, a mezitím se změnila rytmika.
Koncem roku 1988 ještě Chadima na desku vůbec nemyslel, ale přece jen bylo znát, že se něco mění: „Rok 1988 pro mě a pro kapelu znamenal pozvolné vynořování z podzemní anonymity a začátek pomalého návratu na ,oficiální‘ scénu. Poměrně rychle pokračovalo i odbourávání hradeb mezi profi a amatérskou rockovou scénou. Izolace, kterou začali na začátku druhé poloviny osmdesátých let prolamovat zvukaři, pomalu mizela. Po letech, kdy po sobě obě scény pokukovaly více či méně nevraživě, jako by najednou došlo i těm, co na tom byli o trochu lépe, že jsme všichni ve stejné řiti a stejně ohroženi. Začali jsme se mezi sebou respektovat v daleko větší míře než kdy předtím. Po letech jsem si projel seznam koncertů a byl jsem překvapen. Jen devět! Myslel jsem, že jich bylo mnohem víc. V tomhle roce netrpělivého a nervózního očekávání změny jsem se věru neflákal, ale evidentně byla moje energie věnována i jiným věcem než jen kapele.

Jak a kdy jsem dokázal v tehdejším . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář