MCH Trio: 100 minimalistických básní

mch_trioTitulem nová Chadimova deska dost mate. Nepřináší krátké minimalistické skladby, jak by se mohlo zdát, a ne- hraje ji trio, ale MCH Band v plném pětičlenném obsazení. Repetitivní a dokonce minimalistické pasáže se však objevují ve všech skladbách, a dokonce i v redukovaném obsazení, což ukazuje hned druhá skladba Zapadá slunce s kolečkem kláves Jiřího Janďourka, teskným trombónem Jana Ji- ruchy a překvapivě uměřeným projevem Mikoláše Chadimy, jenž tentokrát text Ivana Wernische (který je tradičně autorem všech zhudebněných básní) nehřímá jako kazatel zděšený z vývoje společnosti, z něhož skutečně není důvod jásat. A i druhá část, kdy se začne struktura komplikovat a přidá se saxofon, se nálada nemění, zá- kladní kolečko se zahušťuje jen občas a saxofon i trombón se většinu doby drží táhlých tónů. Až úplně na konci, poté, co se přidají bicí, se skladba posouvá ke komornímu jazzu. Z typického Chadimova pojetí se vymyká i zvukomalebná Krajina na konci zimy, jejímž základem je figura smyčcem hraného kontrabasu Váni Bierhanzla, nad nímž zní tříšť přefouknutých tónů saxofonu, osamocených perkusí a samplů. Když poslední verš „fouká mi pod kabát“ zazní v podobě sboru, běhá mráz po zádech. I když se po zpěvu zdá, že opět dojde na jazz, závěr s tříští zvuků nad disonantními klávesami a nervními vpády dalších nástrojů se spíše nese v duchu „nové hudby“ a „třetího proudu“, k čemuž přispívá i mix nevypichující žádný nástroj.
Ne všechny skladby jsou ale tak vý­jimečné. Paradoxně právě úvodní Vítr s hřímajícím Chadimou se nese v ty­pickém duchu, snad aby posluchače změna neodradila, přestože v osmde­sátých letech byl právě MCH Band no­sitelem revolučních změn. I ve Větru se objevuje opakující se figura tento­krát kytary, zvuk skladby je však mno­hem zahuštěnější a hutnější a místy má blízko až k filmové hudbě, k čemuž přispívá bohatá orchestrace a množ­ství zvuků, které dodávají skladbě na dramatičnosti. Překvapivé jsou však pouze některé zvuky, ale ne přístup. Dokonce nechybí ani kytarové sólo, v nichž si Chadima v posledních le­tech docela libuje, jako by se oblou­kem vrátil k art a jazz rocku, na kterém kdysi nenechával niť suchou.
Působivější je svižnější Syn člově­ka, kde Chadima neskončil jen u aran­žérských špílců majících dodat sklad­bě na dramatičnosti. Základem je opět kolečko, tentokrát kytary, jejíž figura má v sobě něco z nervnosti a naléha­vosti Jimmiho od The Young Gods. Kytaru však nepodporují těžké bicí a hutná basa, sólující kytara i bubny a klávesy se snaží akcentovat v gra­daci neurotickou atmosféru chaosu, kdy se vše tříští a padá přesně v du­chu textu „Za dne i za noci / ozývala se hudba / varhany hřímaly / a chóry pěly / na věčnosti / velebíme TEBE: / Já ale vstal / a kráčel / z chrámu ven / ven z města.“ Bohužel i tady trochu vadí, že se Chadima cítí až moc být kytaris­tou a jeho sólo není destruktivnější.
Na ostrém útržku riffu kytary je po­staveno Jednou jen kousek od nádra­ží, i když začíná jen smyčkou rytmizo­vaného ruchu ze vzdálené kanceláře. A do něj Chadima deklamuje až kaf­kovský text „a vše se seběhlo tak rychle, že se nezmohl ani na slovo / okamžitě zatčen / odsouzen / a propuštěn z výkonu trestu / stál zcela ohromen / před nádražím“. Následu­je nečekaně ostrý riff kytary udávají­cí rockový charakter skladby, jemuž je podřízeno i aranžmá, v půlce ale při­jde zklidnění, kdy nad ztišeným sam­plem znějí jen perkuse a táhlý trom­bón, aby se opět vrátil riff.
Kapitolou samou pro sebe je titulní skladba postavená na figuře perkusí a zasmyčkovaných zvucích, do nichž vpadávají jednotlivé nástroje v takřka freejazzové improvizaci s brötzman­novským saxofonem, jemuž sekun­duje trombón, než dojde ke zklidnění a opět zazní text.
100 minimalistických básní není dokonalá deska, leccos jí lze vytk-nout, něco se mohlo udělat jinak. Místy je taky patrné, že se Chadima občas vrací k tomu, co dělal už dří­ve, zvláště na 198Four Well, dají se najít paralely s King Crimson i před­staviteli no wave, ale to celkem není podstatné. Deska je živá, naléhavá a znepokojující, musíte si ji pouš­tět opakovaně ve snaze dostat se jí na kloub, aniž byste si uvědomili, že trvá skoro hodinu. Takových alb není mnoho. Smekám, dědku…

Guerilla Records, 2012, 57:38

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *