Titulem nová Chadimova deska dost mate. Nepřináší krátké minimalistické skladby, jak by se mohlo zdát, a ne- hraje ji trio, ale MCH Band v plném pětičlenném obsazení. Repetitivní a dokonce minimalistické pasáže se však objevují ve všech skladbách, a dokonce i v redukovaném obsazení, což ukazuje hned druhá skladba Zapadá slunce s kolečkem kláves Jiřího Janďourka, teskným trombónem Jana Ji- ruchy a překvapivě uměřeným projevem Mikoláše Chadimy, jenž tentokrát text Ivana Wernische (který je tradičně autorem všech zhudebněných básní) nehřímá jako kazatel zděšený z vývoje společnosti, z něhož skutečně není důvod jásat. A i druhá část, kdy se začne struktura komplikovat a přidá se saxofon, se nálada nemění, zá- kladní kolečko se zahušťuje jen občas a saxofon i trombón se většinu doby drží táhlých tónů. Až úplně na konci, poté, co se přidají bicí, se skladba posouvá ke komornímu jazzu. Z typického Chadimova pojetí se vymyká i zvukomalebná Krajina na konci zimy, jejímž základem je figura smyčcem hraného kontrabasu Váni Bierhanzla, nad nímž zní tříšť přefouknutých tónů saxofonu, osamocených perkusí a samplů. Když poslední verš „fouká mi pod kabát“ zazní v podobě sboru, běhá mráz po zádech. I když se po zpěvu zdá, že opět dojde na jazz, závěr s tříští zvuků nad disonantními klávesami a nervními vpády dalších nástrojů se spíše nese v duchu „nové hudby“ a „třetího proudu“, k čemuž přispívá i mix nevypichující žádný nástroj.
Ne všechny skladby jsou ale tak výjimečné. Paradoxně právě úvodní Vítr s hřímajícím Chadimou se nese v typickém duchu, snad aby posluchače změna neodradila, přestože v osmdesátých letech byl právě MCH Band nositelem revolučních změn. I ve Větru se objevuje opakující se figura tentokrát kytary, zvuk skladby je však mnohem zahuštěnější a hutnější a místy má blízko až k filmové hudbě, k čemuž přispívá bohatá orchestrace a množství zvuků, které dodávají skladbě na dramatičnosti. Překvapivé jsou však pouze některé zvuky, ale ne přístup. Dokonce nechybí ani kytarové sólo, v nichž si Chadima v posledních letech docela libuje, jako by se obloukem vrátil k art a jazz rocku, na kterém kdysi nenechával niť suchou.
Působivější je svižnější Syn člověka, kde Chadima neskončil jen u aranžérských špílců majících dodat skladbě na dramatičnosti. Základem je opět kolečko, tentokrát kytary, jejíž figura má v sobě něco z nervnosti a naléhavosti Jimmiho od The Young Gods. Kytaru však nepodporují těžké bicí a hutná basa, sólující kytara i bubny a klávesy se snaží akcentovat v gradaci neurotickou atmosféru chaosu, kdy se vše tříští a padá přesně v duchu textu „Za dne i za noci / ozývala se hudba / varhany hřímaly / a chóry pěly / na věčnosti / velebíme TEBE: / Já ale vstal / a kráčel / z chrámu ven / ven z města.“ Bohužel i tady trochu vadí, že se Chadima cítí až moc být kytaristou a jeho sólo není destruktivnější.
Na ostrém útržku riffu kytary je postaveno Jednou jen kousek od nádraží, i když začíná jen smyčkou rytmizovaného ruchu ze vzdálené kanceláře. A do něj Chadima deklamuje až kafkovský text „a vše se seběhlo tak rychle, že se nezmohl ani na slovo / okamžitě zatčen / odsouzen / a propuštěn z výkonu trestu / stál zcela ohromen / před nádražím“. Následuje nečekaně ostrý riff kytary udávající rockový charakter skladby, jemuž je podřízeno i aranžmá, v půlce ale přijde zklidnění, kdy nad ztišeným samplem znějí jen perkuse a táhlý trombón, aby se opět vrátil riff.
Kapitolou samou pro sebe je titulní skladba postavená na figuře perkusí a zasmyčkovaných zvucích, do nichž vpadávají jednotlivé nástroje v takřka freejazzové improvizaci s brötzmannovským saxofonem, jemuž sekunduje trombón, než dojde ke zklidnění a opět zazní text.
100 minimalistických básní není dokonalá deska, leccos jí lze vytk-nout, něco se mohlo udělat jinak. Místy je taky patrné, že se Chadima občas vrací k tomu, co dělal už dříve, zvláště na 198Four Well, dají se najít paralely s King Crimson i představiteli no wave, ale to celkem není podstatné. Deska je živá, naléhavá a znepokojující, musíte si ji pouštět opakovaně ve snaze dostat se jí na kloub, aniž byste si uvědomili, že trvá skoro hodinu. Takových alb není mnoho. Smekám, dědku…
Guerilla Records, 2012, 57:38