Mdou Moctar, Šimanský Niesner

Praha, MeetFactory, 26. 4. 2022

Když jako výstižný termín funguje pouštní blues, platí jistě i nálepka pouštní hard rock. Virtuózní hard rock, i když co do tvrdosti a názorové nesmiřitelnosti spíše s hardcoreovým zbarvením.

Mohlo by se zdát, že volba dua Šimanský Niesner jako předskokanů není zrovna logická. Ale kdepak. Úvodní koncert vyznavačů american primitive guitar, snažících se tenhle zdobný akustický podžánr přenést do našeho prostředí, navodil vnímavou atmosféru. A publikum nadchl, nebýt časového omezení, vytleskalo by přídavek. Nehledě na fakt, že pánové dvěma akustickými kytarami, případně kytarou a akustickou lap steel kytarou, dokáží vedle konejšivých motivů vytvořit i pasáže patřičně znervózňující, s využitím disonancí.

Mdou Moctar a spol. nepotřebovali ani pár taktů na rozehrání. Okamžitě nasadili naprosto strhující zvukový „tlak“. S riffy hardrockově útočnými, ale zároveň tuarežsky neobvyklými, ani slovo o rockových klišé. Jako kytarista – sólista patří Mdou k pyrotechnikům, kteří ovšem nehrají na efekt a kvůli předvedení rychlých prstů. Každé zakvílení, kaskáda tónů, vytažení struny, zpětná vazba a hluková stěna tu má významovou rovinu, hovoří. Je sice klišé přirovnávat Mdoua k jednomu z jeho vzorů, jistému panu Jimimu. Jenže právě podobnost náladotvorné i významotvorné, nesamoúčelné role virtuozity a sonické naléhavosti tu bezpochyby platí.

Nic z toho by nefungovalo bez dokonale sehrané kapely. Výborný trik představuje záměrné postupné zrychlování skladeb, které už začnou ve slušně svižném tempu, ale ještě vygradují kamsi ke zvukové závrati. Všichni pochopitelně musí nabírat tempo naprosto synchronizovaně, jako jeden muž. Taková vybroušenost bývá slyšet málokdy. A Souleymane Ibrahim je navíc, promiňte ten metalácký příměr, pekelný bubeník. Jediný netuarežský člen kapely, americký basista a producent Mikey Coltun, navíc hraje, jako kdyby se také narodil na Sahaře. Ostatně stálým členem kapely je už přes pět let, dávno předtím ho vzal griot Cheick Hamala Diabaté „na zkušenou“ do Mali a do západoafrické hudby pronikl mimo jiné hraním s malijskou zpěvačkou Oumou Sangaré či hráčem na koru Toumanim Diabaté.

S razancí hudby koresponduje obsah textů. Moctar sice zpívá většinou v tuarežském jazyce tamašek, ale neváhal poselství stěžejních písní vysvětlit anglicky. Aniž by při emotivní promluvě, melodramaticky (v dobrém smyslu slova) podbarvené rytmikou, koncert ztratil tempo: „Tenhle kus se jmenuje Pohřeb spravedlnosti. Pojednává třeba o tom, co se zrovna děje na Ukrajině. Ale ty samé zločiny probíhají po celém světě, v Sýrii nebo v Mali… Někdo přijde, zastřelí něčí dítě, něčího tátu, něčí mámu, a vlastně ani neví proč. Protože za ním stojí někdo, kdo všechno z jakýchsi mocenských důvodů řídí.“ S odpovídajícím nasazením přehrál hlavně skladby ze svých předchozích dvou desek, hodně angažované Afrique VictimeIlana.

Přídavek odehrála Mdouova kapela jen ve třech, bez kapelníka. A ejhle. Dosud relativně nenápadný, bezchybně rytmicky sloužící kytarista a vokalista Ahmoudou Madassane najednou předvedl v power triu podobně hutnou, jiskrnou, přesvědčivou a virtuózní muziku jako pan šéf. Jistě, vždyť Moctarova kapela je opravdu „all stars“ a Madassane se prosadil také jako člen jinak převážně dámské tuarežské kapely Les Filles de Illighadad. Sahara jako líheň „kytarových hrdinů“?

Každopádně byla skvělá trefa agentury Rachot dovézt Moctara a spol. poprvé do Česka právě nyní, zjevně na jednom z tvůrčích vrcholů. Nadšení ve slušně zaplněné MeetFactory o tom svědčilo. Dává naději na šíření „ústních zpráv“, o jak výtečný koncert šlo, a tudíž na vítané opakování návštěvy ze Sahelu.

Přidat komentář