Je navýsost povolaných (tedy těch, kteří se sami povolali k laptopovému hudebnění) a podstatná menšina vyvolených (tedy těch, kteří nad laptopem nalezli určité sebevyjádření). Kdyby Yiorgis Sakellariou a Themistoklis Pantelopoulos náleželi pouze mezi povolané, nepadla by o nich ve Světě jiné hudby ani zmínka. Yiorgis Sakellariou (1976) pochází z řeckých Athén a jeho cesta k hudbě začíná zcela tradičně: v roce 1990 první lekce hry na klasickou kytaru, od roku 1996 se datuje jeho zájem o nástroj zvaný oud. Plus snažení o veřejné koncertování v tomto mezidobí, ani to však nesvědčí o nějakém výmyku ze zaběhanosti; chce prostě být písničkář. A jím zůstává i v rámci skupiny Oberon#, se kterou v roce 2000 vydává jak debutové album, tak nahrává hudbu k fi lmu Jezera bez leknínů. Soustřeďuje se na elektrickou kytaru, klávesy a zpěv. Otevírá se před ním dráha úspěšného písničkáře v onom duchu, jaký známe z řecké populární hudby.
Zlom nastal roku 2002. A byl zásadní. V tom roce Sakellariou totiž vytvořil svoji první kompozici, bazírující na počítači a elektronice, tedy záležitost, diametrálně odlišnou od toho, čím se až dosud zabýval. Zvolil si pojmenování Mecha/ Orga (2003) a začal vystupovat s laptopem. Při svých performancích používal i automatického bubeníka, přehrávač CD, fi ltrování a mixování. Stal se členem Hellenic Electroacoustic Music Composers Association, založil vlastní Echomusic a vydal pod její hlavičkou svoje CD-Rs Float a A Man Behind the Door. Následovaly další kompakty, už i na jiných značkách, ale to zapálenému hudebníkovi nepostačovalo. Po vystoupení na festivalu Electrograph v muzeu současného umění Benaki v Athénách (2005) mu bylo pojednou Řecko malé a zatoužil po velkém světě. A tento svět se mu skutečně otevřel. Jenom namátkou: se svým laptopem oslovil publikum v Maastrichtu, Rotterdamu, Paříži, Londýně, Berlíně, Hamburku, Moskvě, Petrohradu, Ženevě, Antverpách, Bruselu atd. a touží po Praze (psáno v srpnu 2009). Na svém kontě má i členství ve Středisku výzkumu současné hudby (od 2006) a v organizaci Ear to the Earth. Pravidelně píše do časopisu Highlights.
Většinu svých skladeb pojmenovává podle jejich délky (viz CD 50:01) a oproti počátkům je v nich nyní mnohem úspornější. Jeho styl bychom mohli nazvat neo minimalismem: zvuk se odkudsi vynořuje, zdvojuje, nabírá na povlovnosti nebo na obrátkách a dlouho vytrvává na zvolené intenzitě. Ubíhá jako dálnice, přerušovaná pouze občas drobňoučkým výkyvem nebo přídavkem (viz nenápadné podsouvání dalších zvuků na desce From a Piner, na níž je ostatně trojice skladeb nejrozlišenější v porovnání s jinými alby); pak se najednou dvojzvuk (dvojruch?) vytratí, takže vnímáme zostřeněji osvobozenou základní linku, a to už signalizuje výjezd. Tyto kompozice působí někdy dojmem přírodních úkazů, vodopádů, vzdálených pohřmívání, někdy však také pulzující fabriky. Připadá mi, že při svých vystoupeních (viz záznam koncertu v lausannském kině z března 2009) zprvu posluchače ,obdýchává‘, zvuk si až žárlivě utajuje pro sebe, dokud se neodhodlá k soustředěnému atakování, končícímu někdy šplounáním, dodýcháváním, jindy razantním škrtem. Každopádně atmosféra večera zůstává až přísně zachována.
Alespoň dva kritické (o)hlasy:
„Na albu From a Piner najdeme až klasickou čistotu jak ve smyslu architektonické výstavby, tak v jemném rozvíjení nevelkého počtu proměn.“
(Keith Moline, The Wire)
„Tento laptopem vyzbrojený zvukový umělec rád zachovává jednolitost: počítač je mu zcela přirozeně jediným zdrojem neklidu pro ucho, které jeho příliv neočekává, které k jeho vnímání není připraveno.“ (Massimo Ricci, Temporary Fault)
Themistoklis Pantelopoulos (1982), taktéž rodák z Athén, měl k laptopu cestu zdánlivě přímočařejší. Od roku 2000 absolvoval jak výuku v hudební technologii, tak první závažnější pokusy v ovládnutí počítače a digitálních syntezátorů. Na rozdíl od minimalizujících tendencí svého kolegy (Pantelopoulosovo jméno najdeme na obalu alba 50:01, Sakellariouovo zase na CD Wired & Mirrored) je ve svých počátcích (2000 až 2004) Pantelopoulos proměnlivější, rytmičtější, projevuje tu sklony k industriální hybridnosti, postupně se však dobírá k ambientu a zvukové ambaláži. V tomto období preferuje ambientně noiseový duet Striketsi, ambientně elektronické seskupení Harmatron a ambientně post rockové kvinteto Party Butcher. Kolem roku 2004 však i on prochází dosti zásadní proměnou. Dosavadní přístupy nepostačují; hledá tudíž východisko v experimentování, ve volné improvizaci, ale i v klasice minulých století, aby se mohl dobrat vlastního zvukově ,sochařského‘ projevu. Což realizuje o rok později prvním sólovým vystoupením i prvním albem – samozřejmě už pod přízviskem Nokalypse – Axiac Infinity (na Sakellarriouově Echomusic). Zakládá však i vlastní nezávislou značku Triple Bath, která se profi luje na noise/drone. Což si zřejmě vyžaduje drobnou odbočku, související i s titulem tohoto dvojportrétu. Slovo drone znamená kromě dalších eventualit bzučení, hučení, vrčení, mumlání či šumění, tedy specifi ckou zvukovou/hlukovou oblast, kterou zřejmě nelze slovně vyjádřit precizněji. Ve Slovníku spisovného jazyka českého mezi dromedárem a dropem sice termín drónování zatím nenajdete, což neznamená, že tento stav musí být defi nitivní. Odvolávám se například na vydavatele Drone Records, který své anonce nových desek zakončuje výzvou k pěknému drónování. A v tomto smyslu termín drónování souvisí s oběma řeckými laptopisty.
Kritikové porovnávají znění Nokalypse s Philem Niblockem, Conradem Schnitzlerem, Brianem Enem a dokonce Iannisem Xenakisem, ale také s Nurse With Wound nebo Hirsche Nicht Aufs Sofa, domnívám se ovšem, že obdobná srovnání jsou poněkud zavádějící. Jestliže si Pantelopoulos odpírá (na rozdíl od minulých let) melodičnost a rytmičnost, jeho projev setrvává na ambientním podkladě, nicméně větví se jakoby v copáncích zvukových útržků, podtrhovaných občas hudebním , bouchnutím do stolu‘, liší se od přímočarosti Mecha/Orga větší variabilností, zvuk je kovovější, místy snad i liturgičtější, vábivější. Zastihnout oba laptopisty na společném večeru (což se s určitou pravidelností, údajně třikrát do roka, stává) je určitě zážitek, který v posluchači přetrvává.
Nokalypse osvědčuje však i smysl pro vnitřní gradování zvoleného tématu (viz Wired Performance na CD Wired & Mirrored), vyúsťující až do dráždivé (nikoli podrážděné) apokalyptičnosti. Hned následující skladba Mirrored Montage skutečně vzbuzuje dojem montáže, při níž hudebník vztyčuje nosné hudební stěny až po tušenou klenbu.
A doložme si opět mínění kritiky:
„Termín symfonie může být chápán jako oxymoron, vztáhneme-li ho na drone/noise, ovšem s výjimkou případu Nokalypse, kde takováto protikladnost stylů je vtělena už do samotného aktu tvorby.“
(Darren Bergstein, e/i Magazine)
„Povlovně rozvíjený sound, stupňující se i odlehčující se škála, intenzivně zpracovávané fi eld recordings, dynamičnost uspořádání – od poklidu po energickou hlasitost – činí z alba Wired & Mirrored mimořádně rafi nované dílo.“
(Frans de Waard, Vital Weekly)
Že vážná hudba vzbuzuje emoce, to těžko bude někdo popírat. Kde je však psáno, že drónování nemá obdobnou moc, že takový projev Mecha/Orga nebo Nokalypse nemůže vyjadřovat jak soužení, tak toužení dnešních mladých lidí?
Foto archiv
Diskografi e: Mecha/Orga: Float (Echomusic 2004)
A Man Behind the Door (Echomusic 2005)
From a Piner (Lab for Electroacoustic Media 2005)
Holder (Absurd / a question of re_entry 2006)
56:24 (Absurd 2007)
61:50 (Triple Bath 2008) 50:01 (Echomusic 2009)
Nokalypse:
Axiac Infi nity (Echomusic 2005)
Between Trouble and Desire (Phase! Records 2005)
Ocean of Inexistence (Triple Bath 2006)
Nokalypse with Novasak (Swamp of Pus 2007)
Wired & Mirrored (Echomusic 2009)
Repeated in an Indefi nitely / Alternating Series of Thoughts (Absurd / Entr‘acte 2009)
Trypanosoma: Bayonette Limbo (Echomusic 2005)
Night on Earth (Outlandish Recordings 2006)