Nejprve se Steven D. Bingley-Ellison stal jako Flying Lotus pojmem jako umělec posouvající hiphopovou instrumentální materii do nových souvislostí. Brzy na to důležitost svého jména potvrdil založením labelu Brainfeeder, který se stal objevitelem nových urban krajin a propojovatelem hiphopových idejí s dalšími žánry. Za oslavou patnácti let fungování vydavatelství, které má stále ambice posouvat žánrové hranice, se vydáváme do Los Angeles.
Na počátku tisíciletí se v Los Angeles objevilo několik hudebníků, které bavilo míchat experimentální elektroniku s hiphopovými beaty. Pomohli tak na svět stylu wonky, jehož poznávacím znamením jsou rozviklané, ručně poskládané rytmy připomínají rukopis hiphopových producentů Madliba a J. Dilly. Právě druhý jmenovaný vydal v roce 2006 album Donuts, které je brané za učebnici beatmakerů. Mezi studenty Dillovy tvorby patřil i jakýsi Flying Lotus. Tehdy třiadvacetiletý Steven D. Bingley-Ellison se okolo hudby nepotloukal jen tak náhodou. Vždyť jeho pratetou je samotná klavíristka Alice Coltrane a jejím manželem saxofonista John Coltrane. Stevenovi cvrkot okolo hiphopového undergroundu učaroval. Jako středoškolský student byl poslední podržtaškou v kancelářích labelu Stone Throw, kde nábožně sledoval dění okolo vydavatelství. A tehdy si usmyslel, že jednou si takový podobný label taky založí.
Předtím se odehrála ještě hromada dalších důležitých věcí. Ellisonova hudba, zřetelně rozpracovávající ideje producentů DJ Shadowa, Prefuse 73 nebo DJ Krushe, začala rezonovat undergroundem západního pobřeží Spojených států. V roce se přestěhoval do bytového komplexu a umělecké komunity Das Bauhaus, kde potkal pro vydavatelství důležitého spolupachatele – manažera Adama Stovera. Jen o pár měsíců později se do stejného komplexu přestěhovali i producenti a kamarádi Teebs a Samiyam. Společně nejprve spáchali čtyřhodinovou rozhlasovou show pro místní komunitní stanici Dublab, brzy poté se pustili do vydavatelského dobrodružství. Bylo s podivem, že pučící scénu Los Angeles nedokázal nikdo před labelem s bleskem ve znaku pořádně vytěžit. Vždyť největší hvězdy amerického hiphopového undergroundu až na výjimky byly nuceny vydávat své nahrávky v Evropě na osvícených labelech WARP, Ninja Tune nebo Planet Mu. Přitom mozaika pro zhodnocení zajímavými osobnostmi přetékající scény byla až na vydavatelský kamínek kompletní – rozhlasová stanice Dublab, pravidelná párty a distribuce Alpha Pup, další přehlídka Low End Theory – to všechno byly události s výrazným přesahem mimo samotnou scénu v LA.
Už první nosiče Alex B, Samiyam nebo Ras G sílu rychle se rodícího impéria Brainfeeder potvrdily. Není divu, že o spolupráci projevily zájem různorodé subjekty. Nejagilnější a nejkonkrétnější nabídku ale předložil britský label Ninja Tune, který se stal propagátorem vize Brainfeeder mimo Spojené státy. A dobře udělal. V průběhu dalších dvou let se na deskách vydavatelství představují další výrazná jména – barokně působící excentrik Deadelus, omamným kouřem zahalený The Gaslamp Killer nebo už zmíněný soused Teebs. V následujících měsících ale vydavatelství poměrně výrazně rozšířilo svůj žánrový rozptyl o umělce, kteří elektronické experimenty a urban estetiku začali promíchávat s jazzem. Jedním z věrozvěstů nových obzorů byl tehdy dvacetiletý producent a klavírista Austin Peralta, který pro label natočil vynikající album Endless Planets. O rok později pomohl občerstvit rukopis i samotnému Flying Lotusovi na desce Until The Quiet Comes, než nečekaně zemřel ve svých 22 letech na virový zápal plic. Jazzový oheň byl na Brainfeeder zažehnut, a vydavatelství díky němu představilo posluchačům další talenty – basového virtuosa Thundercata, který posléze vydavatelství přihrál další velké jméno – saxofonistu Kamasiho Washingtona. Ten se už v roce 2010 dal do řeči se Stevenem Ellisonem, který mu nabídl na Brainfeeder vydat album. „Jaká by to měla být deska?“ zeptal se prý tehdy saxofonista a Flying Lotus prý odpověděl: „Udělej sám sebe, a to do posledního detailu. Musí to být statement. Udělej něco, co nemůže natočit nikdo jiný než ty.“ A Washington mu o pět let později dodal trojalbum The Epic. Šef vydavatelství nad tříhodinovým materiálem nezaváhal a celý materiál v třídiskovém formátu vydal. Z The Epic se stal milník znovuzrozeného jazzu, který obsadil přední příčky výročních anket Pitchforku, Wireu i Rolling Stoneu, tedy média, kam jazzová alba zavítají jen opravdu výjimečně. „První měsíce jsme jen nevěřícně koukali a zadávali další a další dotisky,“ vzpomínal nedávno pro Vice Adam Stover.
