Melt Yourself Down: Last Evenings On Earth

melt_2Asi takhle: než se rozhodnete strávit poslední večery na Zemi s londýnskými Melt Yourself Down, měli byste si vše dobře rozmyslet. Pokud totiž existuje možnost návratu(každý ať si podle svých zásluh nebo víry dosadí, odkud by to mělo být), pustit si na rozloučenou jejich vyšinutý apokalyptický nářez s frenetickým řevem a kvílejícím saxofonem možná není dobrý nápad. Je totiž otázka, zda-li vám pak přijde jako dobrý nápad dát životu na Zemi ještě jednu šanci.
Varuje už videoklip The God Of You: zrychlené listování vším, co naši civilizaci v uplynulém půl století potkalo; alarmující sbírka obrazů diktátorů, válek, krutosti a popkulturních symbolů jako stafáže paranoie, odevzdanosti, bláhovosti a netečnosti lidstva. Tak intenzivní pocit, že jsme se v minulosti museli snad všichni zbláznit, když jsme dopustili výron takových hrůz, už jste asi dlouho neměli a to se bavíme o jediné skladbě, co potom celé album. Na každého to jednou přijde, však to znáte, bouchnou ve vás saze a musí to ven: ať to stojí, co to stojí. Saxofonista Pete Wareham nás v roce 2010 varoval s Acoustic Ladyland už na Colours a kdo si na ně pamatuje – a jeho osobně i v Polar Bear – mohl by mít představu o složitě strukturovaném zvuku Melt Yourself Down. Mlhavou, bohužel, to už teď víme, protože Acoustic Ladyland prý chyběla syrová energie a druh nevysvětlitelného šílenství. „Bylo to příliš rozumové a kultivované,“ tvrdí Wareham, hledající posléze pro fúzi jazzu, rocku, psychedelie a punku ostřejší vyústění. Pak potkal zpěváka Kushala Gayu ze skupiny Zun Zun Egui a přišlo mu, že když se někdo na pódiu dokáže dostat do tranzu, aniž by se jako jiní musel dovolávat mysticismu vířivých dervišů, mohl by přistoupit na ideu Melt Yourself Down: nasadit do už tak drtivého kraválu rytmickou extatičnost Núbijců z jižního Egypta, elektroniku producenta Leafcuttera Johna, afrobeat Fely Kutiho a nadpozemský odvaz Sun Ra. Wareham povolal bubeníka Toma Skinnera (Owiny Sigoma Band), saxofonistu Shabaku Hutchingse (The Heliocentrics ), perkusistu Satina Singha (Transglobal Underground), basistku Ruth Goller (Acoustic Ladyland) a novou kapelu uvedl slovy: „The sound of Cairo ’57, Cologne ’72, New York ’78 and London 2013“.
meltDebut Melt Yourself Down se v roce 2013 dočkal údivu: to si k němu neteční porotci Mercury Prize seděli na uších? Dvojka Last Evenings On Earth provází zase přesvědčení, že názorově a zvukově radikálnější nahrávky se letos možná už nedočkáme.
Přepadových komand podobně nekompromisního živelného typu jsme v minulosti zažili dost: Fun-Da-Mental, Asian Dub Foundation, Balkan Beat Box, The Goats… Londýňané všechny dohromady také občas připomínají, jamovým uchopením avantgardního jazzu rozsekaného na punkové třísky a funky rockem z rodu Talking Heads se od nich ovšem vzdalují a jen těžko se dnes najde někdo, kdo by je dokázal napodobit. Žádný z předchůdců totiž ve svých řadách nemá takového zpěváka: psychopatického řvouna, rapera a zuřivého plivače slovního ohně Kushala Gayu, původem z ostrova Mauricius. Z angličtiny přechází do kreolštiny a vlastního jazyka. Není mu skoro rozumět, texty je nutné číst na obalu, na fascinaci ze symbiózy hlasu a drtivého muzikantství to nic nemění. Zdráháte se vypichovat jednotlivé skladby a psát o hráčských výkonech, až tak příšerně nelidsky je celá kapela stmelená a odevzdaná rituálu „směřujícímu k deformaci běžného hudebního jazyka“. Tehdy dává smysl i vypůjčený název alba: sbírka povídek už nežijícího chilského spisovatele Roberta Bolaña, šokujícího svým antiliterárním přístupem (do češtiny přeložené romány Divocí detektivové a 2666 se staly i u nás kultem).
Melt Yourself Down naplňují koncepci globálního crossoveru, hudby napěchované nejrůznějšími odkazy bez potřeby vysvětlování proč zrovna na ně přišla řada. Ostatně – když už je řeč o funky – konkretizaci se brání i americký jazzový saxofonista Kamasi Washington, který vám při poslechu alba možná naskočí; tedy nebýt všeho toho vzteku a rytmické palby.

The Leaf Label, 2016, 36:20

Přidat komentář