Zcela dle očekávání vystoupení Meral Polat Tria vyznělo v klubovém prostředí trochu jinak a přitom stejně působivě jako loňský nápor pod širým nebem na Respect Festivalu. Repertoárově se vlastně koncerty moc nelišily. Zazněla opět kompozice Bile Bile, ve které si doprovod pohrával s vlivy ethiojazzu. Syrové blues Gel Dedi. Jímavá balada Ez Kî Me, poeticky rozjímající nad podstatou lidské existence, před kterou vyprávěla Meral stejnou historku o tom, jak jí táta odpověděl na bezelstný dětský dotaz básní. Komorní prostředí neomezilo strhující rytmický tah tria, a když si chtěla Meral zadivočit, menší pódium jí nevadilo. Aniž se vzdálila od mikrofonu, mohla navíc třeba při skladbě Wayê rozverně hrábnout do kláves (modulu Hammond) Chrise Doyla, hrajícího zrovna na kytaru, a vystřihnout elegantní orientální motivek. Nijak ji přitom nerozhodilo, že hrála přes korpus nástroje, a měla tudíž klávesnici ze svého pohledu „zrcadlově otočenou“ basovým rejstříkem doprava.
Zároveň ale poskytlo prostředí divadélka více prostoru pro tiché, baladické pasáže, kdy si Meral uvolněně sedla na pódium a zpívala publiku doslova z očí do očí. Chris Doyle přitom s chutí využíval i klavír a bubeník Frank Rosaly nechal odpočívat bicí soupravu a jen perkusivně zdobil, takže se elektrická kapela vlastně změnila na „unplugged“.
V intimnějším prostředí si také mohla Meral snáze povídat s publikem: „Když jsme si my tři udělali v roce 2022 takovou ‚průzkumnou cestu‘ do hor Dersimu, odkud pocházejí moji předci, setkala jsem se mezi lidmi s ohromnou depresí. Naše řeč (kurdština) mizí, neumíme už staré písně a příběhy, proběhla tu genocida. Ale zároveň jsem cítila z lidí i ze země ohromnou sílu,“ uvedla zhudebněné verše alevitského mystika ze 16. století.
Zdaleka však nešlo o pouze angažovaný večírek s chmurným podtextem. Meral nezapřela ani temperament, ani smysl pro humor. „Představte si poušť. Jen písek a ticho. Všude okolo vás jen písek, kam až dohlédnete, a naprosté, úplné ticho… Písek… Ticho… Najednou se země začne chvět. Vibruje čím dál silněji. Objeví se oblak prachu. Žene se k vám stovka koní. Na koních stovka jezdkyň… No… Tak to jsme my,“ uvedla Meral se smíchem skladbu Dyia, kterou trio skutečně rozvibrovalo Akropolis. Příměr k řítícímu se stádu byl dost trefný. Samotná Meral se v mezihře pustila do obzvláště odvázaného tanečku. Po impozantním závěru koncertu ovšem „koně“ nezmizeli definitivně v dáli, ale ještě se vrátili na přídavek. Bude fajn, když se v budoucnosti vrátí i s novým repertoárem.