Metastavy: Při hraní na ulici jde člověk s kůží na trh

Metastavy jsou skupina, jejíž styl je přinejmenším na české i slovenské scéně unikátní. Rap zpěvačky a klávesistky Anny Hokešové (působící také v Čarách života) jepodmalován melancholickou hudbou, kterou dále vytvářejí saxofonistka Ursula Sereghy, baskytarista Marek Pach a bubeník Nodin Péči. Směs rapu, jazzu a soulu je odrazem rozdílného hudebního zázemí jednotlivých členů skupiny. Co mají naopak společného, je například zkušenost s hraním na ulici. Skupina letos vlastním nákladem vydala své první album Až vyrostu. Krátce před koncertem Metastavů jsem se sešel s Annou Hokešovou a Ursulou Sereghy.

 

Hudba Metastavů je poměrně nezvyklou směsí více stylů. Je to výsledek Aniččiny počáteční vize, nebo jste se napřed sešli a teprve pak postupně vznikal styl skupiny?

Ursula: Sešli jsme se a každý přinesl to, co ho na hudbě baví nejvíc, a z toho vzniklo, co hrajeme. Každý přišel s jiným hudebním backgroundem a to jsme dali dohromady.

Jaký je tedy background jednotlivých členů skupiny?

Ursula: Já jsem celý život poslouchala jazz a potom jsem se i díky Metastavům přesunula na elektronickou hudbu a začala jsem ji i tvořit. Za Nodiho můžu říct, že se taky zajímá o elektronickou hudbu, ale trošku tvrdšího rázu. A Mára je ve skrytu duše metalák, i když to halí do jazzu.

Anna: Já poslouchám asi všechno, nemám vyloženě jeden žánr, na kterém bych se definovala. Prince říkal, že žánry jsou jako různé čtvrtě a ulice, a přesto, že je můžete navštěvovat, tak v jedné prostě bydlíte. To by pro mě mohl být asi neosoul a hiphop. Zároveň mám hodně guilty pleasures.

Například?

Anna: Mám například slabost pro americký muzikály a Vypsanou Fixu.

Ursula: Já mám ráda Red Hot Chilli Peppers a kvůli tomu máme s Aničkou veliký problém.

Jsou v Čechách nějaké kapely, se kterými se cítíte spřízněné?

Ursula: To záleží, určitě ano, ale asi spíš lidsky než vyloženě v hudebním žánru.

Anička: Všichni máme zkušenosti z jiných kapel, tak i kvůli tomu. Navíc si myslím, že Metastavy jsou spíš kolektiv. Hráli jsme koncerty i s Davidem Herzigem nebo s Marcelem Kóňou a oni taky hrajou v jiných kapelách.

A co v zahraničí?

Anna: Náš basák včera řekl, že i když každý z nás poslouchá jiný žánr, tak co nás spojuje, jsou NPR Tiny Desk Sessions. Lidi, kteří tam hrají, vždy přizpůsobí svoji tvorbu tak, aby tam seděla. My všichni to sledujeme. Často tam bývají i rapeři, kteří hrají se živou kapelou, s dobrými muzikanty. Jejich vyjádření má tak úplně jiný ráz. Je to taková líheň té nejlepší hudby v žánru, který nás baví.

Anna: Pro mě jsou velmi důležití zahraniční producenti beatů, protože přece jen texty vychází z freestylů a potřebuju k tomu podklad. Hodně mám ráda například Bluestaeba nebo Toma Mische. Hodně mě taky hudebně ovlivnil například Moodymann.

Texty píše pro kapelu Anička. Jak vzniká hudba Metastavů?

Anna: Zpočátku jsem nějaké písničky vymyslela já na klávesy a pak se k tomu dodal rytmus a basová linka. Každý si našel sám, co tam hrát. Kvůli tomu jsme prožívali perné chvilky. S písničkou Národní to bylo třeba tak, že Mára si naloopoval basovou linku a já řekla: „Hej, to je přesně ta atmosféra, kterou ta Národní má“.

Ursula: Pak jsme v transu jamovali půl hodiny a poslouchali jsme potom ještě z mobilu po cestě domů tramvají a vytvořili písničku.

Anna: My si během zkoušky všechno nahráváme a pak z toho bereme nápady, pak se trošku pohádáme a pak je z toho písnička. Město/City vznikla podobně, že Mára vymyslel melodii, já tomu dala harmonii, pak se stalo nějaké kouzlo a byla z toho písnička.

A text píšeš rovnou?

Anna: Texty nepíšu na zkouškách. Ty dávám dohromady doma a pak s nimi přijdu a pak se k tomu vymyslí hudba, která odráží tu atmosféru.

Ursula: Anička je hlavní osobou kapely, ale nejsme tam další tři osoby, které jen dělají hudební doprovod, všichni tu hudbu chápeme a vytváříme společně a bez toho by to nešlo.

S nahráváním alba vám pomáhal Pavel Vít ze skupiny Market. V čem spočívala jeho práce?

Anna: Bez něj by nevzniklo, protože my sice máme technické možnosti, jak to nahrát, ale on byl člověk, který tam seděl ve zkušebně a řekl: „Dobrý, už to je! Další písničku!“ My bychom jinak nahrávali pořád dokola, protože bychom nepoznali, kdy je to hotové. Potřebovali jsme člověka, který to poslouchal s odstupem.

Proč jste se rozhodli vydat album vlastním nákladem?

Anna: V tu chvíli spíš ;nebyla jiná možnost. Uvidíme, jak to bude příště.

Ursula: Tak on o nás nikdo moc nevěděl a my jsme se styděli zeptat. Ale teď je to aspoň podle našich představ.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu