Metronome Festival – Praha, Výstaviště, 21.–22.6. 2019

Nejspíš se blíží doba, kdy každý větší festival, který se obejde bez Tomáše Kluse, Kryštof, Divokýho Billa, Mandrage či Xindla X, bude stát za pozornost už jen kvůli tomu. Fakt je, že na Metronomu, který se na Výstavišti se čtvrtým ročníkem už celkem zabydlel, byla ambice jen neopakovat to, co všichni ostatní, znát od samotného počátku. Navíc se mu daří řešit minulé problémy – loni proklínané cashless platby, kvůli EET i na domácích festivalech stále častější, už například letos fungovaly prakticky bez problémů.

 

Co je ale důležitější zatímco první dva ročníky nabízely jen hlavní hvězdy a odpolední vatu, a teprve loni se to trochu začalo měnit, ten letošní se pochlapil i ohledně objevů a čerstvých jmen. I ten, kdo přišel už odpoledne, se tak nemusel nudit a jen čekat na zásadní body programu. Tím prvním v pátek určitě byla Lenka Dusilová. Vytáhnout její v podstatě alternativní sólový set na velké festivalové pódium je určitě do jisté míry odvaha, ale charisma, pěvecká jistota a atraktivní hrátky s looperem zkrátka na vnímavé fungují. Je znát, že období hledání se už v téhle zpěvaččině podobě přesunulo do doby nalézání a prohlubování, a jakkoli kontakt s publikem při tom probíhá minimálně, soustředěnost a hudební zajímavost slavily úspěch. Po téhle lahůdce byl set britských Band of Skulls jen odvarem: Jestliže první skladby zněly slibně, hned následně se ukázalo, že šlo jen o náhodu. Vystoupení kapely totiž připomínalo průlet rockovou encyklopedií, a každá z dalších písní byla jen kopií někoho jiného a žánrovým úskokem jinam. Tápání, co by tak asi mohlo na publikum zabrat, a celková roztříštěnost, byly víc než patrné: jako předkapela třeba Foo Fighters nebo The Black Keys by to asi fungovat mohlo, ale tomu, že by se v budoucnu o tomhle jméně snad začalo mluvit více a objevovalo by se i ve večerních časech významných festivalů, zatím nic nenasvědčuje. To post-rockoví The Ills zahráli skvěle – bohužel však pavilon, ve kterém vystoupili, ještě k venkovní teplotě přidal hezkých pár stupňů, a v té sauně se prostě vydržet nedalo.
Vlastně největší překvapení prvního večera se tak objevilo při bloku veteránů Morcheeba. Vystoupili u nás mnohokrát, pamatuji si i vcelku neoslnivou návštěvu na Colours, kde byli v období bez zpěvačky Skye Edwards, a upřímně řečeno jsem od nich už (a zřejmě nejen já) nečekal vůbec nic. Ale dostavil se sice těžce retro, ale dokonalý, dotažený a skvělou atmosférou prodchnutý koncert, který propojil všechny plusy kapely. Skvělá souhra, sametové melodie, charisma na rozdávání, vynikající muzikantství, které neexhibuje, ale slouží písním… a k tomu všemu femme fatale Skye, v působivých černobílých šatičkách. Kdo čekal jen ohlížení, mohl být dost překvapen, jak spolehlivě takové podání funguje i na nejmladší generaci a jak snadno kapela může být svou nadčasovostí nemalou konkurencí i pro zcela současné interprety. Takových festivalových vystoupení jen houšť. Vedle toho Pražský výběr působil jako čistá nostalgie ohlédnutí a cílená porce pro skalní fanoušky Radia Beat. Vzpomíná se u toho dobře, ale o to je horší si uvědomění, jaký rok máme v kalendáři. A pardon, vynikající Pavlíčkova kytara, Hrubešovy bicí, ani Kocábovy poznámky k současné politické situaci, natož pak už zřejmě stabilní angažmá Ivy Pazderkové, to bohužel nezachrání…

 

Hvězdou prvního dne mělo být první české sólové vystoupení Liama Gallaghera. Nicméně opět jen rozdělilo publikum na ty, kteří obdivovali už Oasis, a na ty, kterým vždy jejich písně připadly otravné a floutkovství a velká ramena jejich frontmana směšné. První to pak Liamovi „sežrali i s chlupama“, ti druzí odcházeli s následnými poznámkami o chladném setu, navíc z velké části tvořeném „skladbami Oasis, jako by je hrál znuděný revival, abych citoval zaslechnuté. Já názorem nemohu sloužit, neb britpop mě minul, Pulp a Blur mi vždy přišli zajímavější než Oasis, a čekat na to, abych si jen ověřil, že patřím ke druhé kategorii, mi přišlo zbytečné.
Zatímco Liama jsem si nechal ujít zcela dobrovolně, to, že jsem druhý den prošvihl Annu Calvi, mě vyloženě mrzelo. Obzvlášť po tom, co se názory na její set mezi mými přáteli dost razantně lišily. Pozdě Bycha honit, když Bych už honí vás,“ jak zpívali OZW. Následný projekt Hlasy svobody působil na papíře jako docela zajímavý nápad… ale v reálu to fakt zoufale nefungovalo! Zcela roztříštěný blok přicházejících a odcházejících zpěvaček bez jakýchkoli souvislostí přinesl reakce jen na to, zda měla většina publika dotyčné a jejich tvorbu ráda, anebo jim spíš byly lhostejné. Hvězdou se pak bezesporu stala díky své přirozenosti Lenka Filipová. Největším průšvihem a hrobníky celého nápadu, ale pro mě byla doprovodná kapela, na které by se dalo vyučovat, jak i schopní muzikanti můžou zabít sebelepší skladbu. Zdánlivá profesionalita bez zájmu i alespoň pokusu o vcítění se do atmosféry písní, tak trochu připomínala něco mezi lepší barovou kapelou a doprovodem Davida Krause v talkshow jeho otce.
Set mladých Brankoʼs Bridge
, na který jsem utekl, vedle toho působil doslova osvěžujícím dojmem. Hraní s radostí, skvělé propojování šedesátkové psychedelie, post-velvetovských vlivů, post-punkové energie a poučené současnosti, dávalo ve výsledku originální tvar a přesvědčivost. Byl jsem na kapelu dost zvědavý, protože jsem do té doby znal jen jejich nahrávky, ale realita předčila i nejoptimističtější očekávání.

 

Skoro stejným překvapením jako Morcheeba byli i Primal Scream. I kolega Michal, se kterým jsme je viděli o pár dní dříve na Primaveře, si neodpustil údiv, že tady jim to hraje ještě mnohem lépe. Bobby Gillespie si průlet největšími hity užíval s nelíčeným nadšením, a co bylo vyloženě překvapivé, jak byl celý blok navzdory dost rozličnému žánrovému rozpětí písní – kompaktní, sevřený a s jednotným vyzněním. Právě u vystoupení Primal Scream platilo pro většinu českých posluchačů ono okřídlené lépe vidět později oproti dobám slávy, než vůbec“.
Spolu s Kraftwerk
program letošního Metronomu sice ještě nekončil, ale faktickým vrcholem byli po právu očekávaně právě oni. Pozici legendy využívají totiž beze zbytku. Poskládat vystoupení jako „best of“ jim nečiní problém, a bylo až komické, jak na mnohé diváky to, co je mnohdy i více jak čtyřicet let staré, působí stále futuristicky. Chladně odosobněná hudba čtyř androgynů, prakticky na pódiu setrvávajících bez pohybu, zcela smazávala rozdíl mezi koncertem a multimediální výtvarnou prezentací a vše se slévalo do působivé show. Chvílemi se sice vkrádala myšlenka, nakolik tu panuje nostalgie a nesmrtelnost letitých melodií i neokoukanost pravěku počítačových projekcí, a zda třeba pro nejmladší generaci už náhodou TOHLE není jen úsměvný pohled do historie a guilty pleasure z fonotéky rodičů, ale další skladba podobné úvahy obvykle důrazně zahnala. Opět si zkrátka každý mohl ověřit – a není to z mé hlavy – že „hudba Kraftwerk je tímtéž, co romány Julese Verna či filmy Georgese Mélièse“. Létající talíř, v projekci prolétávající nad Karlovým mostem, tak i do budoucna zůstane symbolem letošního ročníku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *