Mezi kompozicí a improvizací rozdíl nevidím

Houptkamp / Beresford / Blume, Alternativa, 8. 11. 2017
Německý bubeník Martin Blume se narodil v roce 1956 v Arnsbergu ve Vestfálsku. V současné  době hraje například v duetech s houslistou a elektronikem Philem Wachsmannem či trombonistou Connym Bauerem, triu se saxofonistou Johnem Butcherem a kontrabasistou Wilbertem De Joodem (mj. účastníkem loňské Alternativy), kvartetech se saxofonistou a klarinetistou Tobiasem Deliusem, pianistou Achimem Kaufmannem (mj. též hostem loňské Alternativy) a kontrabasistou Dieterem Manderscheidem či s posledně jmenovaným, Bauerem a saxofonistou Lucem Houtkampem, s nímž ho pojí nejrůznější sestavy. Mezi ty nejnovější patří od loňského roku také trio s klávesistou Stevem Beresfordem (viz profil v minulém UNI), s nímž se představí na letošní Alternativě v Malostranské besedě 8. listopadu a není vyloučeno, že se k nim ještě v závěru někdo přidá. (Další spolupráce viz doporučená diskografie níže.)

Hudební kariéru jsi začal až v sedmadvaceti, což je dost pozdě. Kdy ses začal zajímat o hudbu a co tě nakonec přimělo stát se muzikantem?
Hudba mě začala zajímat, když jsem byl teenager. Převážně jazz. Začínal jsem evolučně od swingu – Dukem Ellingtonem nebo Countem Basiem, pak to byli Lester Young a Coleman Hawkins a později přišel Charlie Parker. Pamatuji si ten pocit, když jsem poprvé slyšel Ornithology – tehdy jsem si řekl: To je opravdu něco nového. Čím dál víc a víc jsem sbíral jazzové desky, všechno, co jsem sehnal, a objevoval jsem Monka, Coltranea a po několika letech černý free jazz. Chodil jsem na spoustu jazzových koncertů a viděl jsem řadu velkých muzikantů – Arta Blakeyho, Maxe Roache, Elvina Jonese, Dona Cherryho, Ornette Colemana, Anthonyho Braxtona, Pharoaha Sanderse, McCoye Tynera, Sun Ra a spoustu dalších. Hudba se pro mne stávala čím dál tím víc důležitá. Žil jsem tím, ale na to, že bych ji mohl sám dělat, jsem do pětadvaceti vůbec nepomyslel. Studoval jsem na univerzitě v Bochumi biologii, teologii a filozofii, ale to mě příliš neobšťastňovalo. A pak mě najednou napadlo, že bych se mohl učit na bicí. Prostě jsem se chtěl naučit hrát jazzové bubnování.

Takže máš nějaké hudební vzdělání?
Hledal jsem učitele, a nakonec ho našel v lokální hudební škole. Byl dobrý ve všech žánrech, ale hlavně uměl hrát jazz. Takže jsem tři roky navštěvoval lekce a zbytek jsem se naučil sám.

Kdy tě začala zajímat svobodná improvizace a co pro tebe vůbec znamená improvizace?
Než jsem poprvé slyšel Petera Brötzmanna v roce 1980 na Total Music Meeting v rámci Berlínského jazzového festivalu, tak jsem tenhle druh hudby vůbec neznal. Byl jsem spíš na tu černou hudbu jako Coltrane nebo Sanders. Tehdy jsem si říkal, že to už zachází příliš daleko, ale na druhou stranu jsem byl fascinován. O dva roky později jsem potkal na koncertu McCoye Tynera saxofonistu Christiana Dzilaka, který tehdy taky začínal sám hrát, a shodli jsme se na tom, že posloucháme stejnou hudbu – ten černý free jazz – tak jsme spolu začali hrát, sehnali jsme pár dalších místních muzikantů a svobodná improvizace pro nás začala být velice přirozená. Pak jsme pracovali s pianistou Martinem Theurerem, který byl tehdy už docela známý, zejména díky spolupráci s Alexanderem von Schlippenbachem, která vyšla i na značce Free Music Production, a to nás přivedlo k mnohem abstraktnějším improvizacím.  Ale normální silová hra mě taky bavila. Takže v letech 1980 až 1983 jsem se učil hrát a získával zkušenosti. Pak jsme viděli další Brötzmannův koncert ve Wuppertalu a Christiana napadlo, že bychom si s ním mohli zahrát a on souhlasil. Takže v roce 1983 jsme uspořádali vystoupení s Brötzmannem a basistou Peterem Kowaldem. Jim se můj styl hry líbil a povzbudili mě, abych pokračoval. To pro mne bylo největší nakopnutí.  Pak jsem se účastnil workshopu s Gunterem Hampelem a zcela jsem propadl svobodné improvizaci. Ale trvalo to až do roku 1990, než jsem se stal profesionálním hudebníkem.
Improvizace pro mne znamená hrát a rozvíjet hudební materiál společně s dalšími muzikanty v reálném čase. Když máš ty správné hudebníky, může to být ta nejvíce vzrušující věc.

Spolupráce s Brötzmannem pak ještě pokračovala?
S Brötzmannem a Kowaldem jsem pak hrál ještě v roce 1986, pak na konci osmdesátek jsem s ním odehrál dva koncerty v triu s Jayem Oliverem, které jsem sám organizoval. Pak asi před deseti lety v Bochumi s basistou Dieterem Manderscheidem a před pár lety na dvou benefičních koncertech v Kolíně.

Ve tvé biografii se uvádí, že jsi i skladatel. Znamená to, že hudbu skutečně píšeš nebo jsou to jen instantní kompozice?
Já opravdu nevidím rozdíl mezi komponováním a improvizováním. Vždycky mě zajímá improvizace, která zní jako kompozice a kompozice, která zní jako improvizace. Hodně jsem sám pro sebe studoval kompozici a něco málo jsem napsal, ale cítím se jako skladatel, když improvizuji a improvizátor, když komponuji. Jediný rozdíl je, kolik na to máš času.

Ve své kariéře sis zahrál s obrovskou plejádou největších muzikantů. Jak ses k nim vůbec dostal?
Sice jsem začal s hraním docela pozdě, ale docela záhy jsem začal organizovat koncerty a festivaly v mé domovské Bochumi. Takže jsem velice rychle potkal spoustu skvělých muzikantů. Pak jsem začal formovat vlastní skupiny, nejdříve s lidmi jako Johannes Bauer, Marcio Mattos a Phil Minton. V devadesátých letech jsem jezdil často do Londýna a přiučil jsem se hodně hrát abstraktně podle takzvané „anglické školy“. Ale baví mě hrát i dynamicky, energicky a občas docela tiše. To se neustále rozvíjelo, vyšla mi nějaká cédéčka a získal jsem reputaci. Ale vždycky jsem na tom tvrdě pracoval.

Jak ses seznámil s jedním ze svých nejdlouhodobějších spolupracovníků Lucem Houtkampem?
Poprvé jsem ho potkal v roce 1988 na koncertě v Bochumi, který jsem organizoval. O rok později jsme spolu poprvé hráli v kapele se Stefanem Keunem a Jayem Oliverem na Ruhr Jazz Festival v Bochumi, který jsem taky organizoval. Pak jsme hodně hráli s formací FOURinONE s Johannesem Bauerem a Dieterem Manderscheidem, což byla jedna z mých nejoblíbenějších sestav a odehráli jsme opravdu spoustu koncertů. Po FOURinONE jsme vždycky hledali nové možnosti postavit společně nové kapely. Nejdříve jsme hráli v triu s pianistou Corem Fuhlerem a pak Simonem Nabatovem a od roku 2016 se Stevem Beresfordem.

Jaký je rozdíl hrát s Nabatovem, který je přece jen „pouhý“ pianista a Stevem, který je multifunkční?
Já si myslím, že se Stevem se můžeme velice rychle a snadno vydat rozdílným hudebním směrem. Steve je mnohem flexibilnější, což se mi líbí.

Na jakých místech rád hraješ a jaké jsi zažil nejbizarnější vystoupení?
To je na tomto druhu hudby velice zajímavé, že můžeš hrát na nejrůznějších místech od barů přes kluby, muzea až po koncertní síně. Bizarní bylo vystoupení s Philem Mintonem a Marciem Mattosem v Heustadlu v Rakousku, což je vlastně seník, a na tom samém turné ve skalní jeskyni. Jedinkrát mě nebavilo hrát, a to bylo na pěší zóně.

Ty jsi taková integrační osobnost…
Pro mě bylo vždycky důležité pořádání koncertů a vždycky si svoje věci organizuji sám a také rád vytvářím nové konstelace a pak s nimi dlouhodobě pracuji. Spoustu mých skupin začalo na vystoupeních v Bochumi. Jsem šťastný, že tam tak dlouho můžu pořádat akce. Mým snem je hrát co nejvíc koncertů s fantastickými muzikanty, dokud to bude možné.

Doporučená diskografie:

FOURinONE: Stelen (Random Acoustic 2000)
Koncert z věhlasného kolínského klubu Loft z ledna 1999 s břitkým muzikantským humorem a neobyčejnou vzájemností.

Martin Blume / Jim Denley / Axel Dörner / Marcio Mattos / Philipp Wachsmann: Lines in Australia (Emanem 2002)
Mezinárodní sestava v duchu improvizační „anglické školy“ na výletě v Austrálii mapující ve studiu své zážitky z tamní přírody. Nástrojové obsazení dle pořadí: perkuse, flétny a saxofon, trubka, violoncello a elektronika, housle a elektronika.

Birgit Ulher / Damon Smith / Martin Blume: Sperrgut (Balance Point Acoustics 2005)
Německá trumpetistka, americký kontrabasista a náš protagonista na filigránské perkuse v oaklandském studiu převádějí do hudební řeči Birgitiny abstraktní obrazy.

Aurora Josephson / Joëlle Léandre / Damon Smith / Martin Blume: Cruxes (Balance Point Acoustics 2005)
Uhrančivá vokalistka, dva velemistři kontrabasu a všestranné bicí ve studiu i naživo.

Martin Blume / Yedo Gibson / Marcio Mattos / Veryan Weston: Caetitu (Emanem 2008)
Opět koncert v kolínském Loftu ze srpna 2007. Superskupina ve složení bicí a perkuse, tenorsaxofon a Eb klarinet, kontrabas a elektronika, piano.

Speak Easy: Backchats (Creative Sources 2008)
Vokální ekvilibristé Phil Minton a Ute Wassermann, hráč na analogové nástroje Thomas Lehn a rytmik Martin v úžasném blouznění. Záznamy z koncertů v muzeu v Bochumi a Loftu.

P.S.:  Další tituly u rozhovorů s Philipem Zoubkem a Lucem Houtkampem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *