Mezinárodní festival volné imporvizace a jiné hudby HEAR ME! 2015

27.– 28. 11. , Divadlo 29, PardubicePutovní festival Hear Me! se po předchozích ročnících v Praze a Ostravě přesunul tentokrát do východočeské oázy jiné hudby v pardubickém Divadle 29, která je pro takováto nonkonformní setkání jako dělaná díky geniu loci se vstřícnou a uvolněnou atmosférou.
mattO samý úvod se postaralo zbrusu nové duo Antalová + Tarnovski, jež představuje jemnou symbiózu křehké i dynamické bubenice Michaely (druhdy mimo jiné členky Dunajské vlny) a elektronického čarovníka (hrajícího také například s formacemi Gurun Gurun či IQ+1). Vzhledem k tomu, že se jednalo o jejich zcela první koncert, byl to velice zdařilý aperitiv, kde bych si osobně možná odpustil vzhledem k celkově jemnému pletivu produkce zbytečně silové vokální projevy něžné poloviny, ale nakonec proti gustu žádný dišputát. Skutečnou pochoutkou bylo ovšem vystoupení tria Noiz, které tvoří italská houslistka Tiziana Bertoncini, německý hráč na analogové syntezátory Thomas Lehn a hráč na dechové nástroje a vibrující reproduktory Petr Vrba. Na prvních dvou je zvláště v tomto projektu znát, že mají nemalé zkušenosti s ryze klasickou hudbou, které dokáží zcela ústrojně implantovat do světa úletové improvizace. Už samo spojení akustických houslí a elektronických přístrojů zde působí neobyčejně kontrapunkticky a přitom zvukomalebně. Vrba pak vše koření svými důraznými vzdechy a profuky a zejména tavícím kotlem, jímž je reproduktor, v němž „vaří“ nejrůznější malé objekty a dodává tak vystoupení až glanc magického rituálu. Závěr prvního večera pak patřil Pražskému improvizačního orchestru, tentokrát pod taktovkou jinak též skladatele a saxofonisty Miro Tótha, který se své dirigentské role zhostil s nesmírným zápalem a vervou. Středobodem tu byl ovšem hostující Thomas Lehn, jehož zvukové plochy prakticky zcela přehlušily elektronické kejkle Kena Ganfielda a Michala Zbořila, o pletacím stroji Dopleta 180 Ivana Palackého ani nemluvě. Naopak vynikla smyčcová sekce, kde se Tiziana skvěle doplňovala s houslemi Veroniky Hladké a, byť řízný, kontrabas George Cremaschiho vše tvrdil v až nezvykle poeticky melodických polohách. Se svými brilantními sóly se prosadili i dechaři – vedle Vrby i saxofonisté Georgij Bagdasarov a Zdeněk Závodný. A skvěle drhnutá kytara Michala Matejky působící až kobercovitým efektem vše osobitě podkreslila a zvrásnila. Perkusistka Michaela Antalová byla v této konstelaci trošku mimo mísu, což rozhodně nehovoří o její instrumentální neschopnosti, ale zkrátka mi přišla její hra v daný moment nekoherentní.
O fenomenální začátek druhého večera se postaral švédský saxofonista Mats Gustafsson, jehož zemitá hra posluchače zcela omámí a přibije lehndo sedadla. To ovšem neznamená, že by to byl čistě rachot bez patřičné sensitivity. Naopak citové poselství z toho tryská na sto honů a ještě mnohem dál. To bylo asi nejpatrnější v druhém kusu, který Mats věnoval svému příteli a „učiteli“, jemuž vděčí za poznávání jiné hudby Haraldovi Hultovi, majiteli dle Gustafssona nejlepšího obchodu s deskami v Evropě Andra Jazz ve Stockholmu a provozovateli vydavatelství The Blue Tower Records, který trpí vážnými zdravotními potížemi. Nebyla to však žádná sentimentální tryzna, nýbrž emotivní výbuch. A třešinkou na dortu byla jeho hra na torzovitý slide saxofon z roku 1922. Rakouský DJ Dieb 13 je vskutku kromobyčejný turnatablista, který vytváří pohodovou atmosféru a přitom zůstává experimentátorem, aniž by musel tlačit na pilu. Jeho sólový set byl úplně dokonalým intermezzem.
Závěrečná produkce PIO, opět řízená Miro Tóthem, byla mnohem kompaktibilnější než předchozího večera a předtím upozadění elektronici i pletací stroj tentokrát představovali skvělá kolečka zapadající do celkového vyznění. A své místo si tentokrát našla i Michaela Antalová a přesně rezonovala či naopak lehce kontrovala s jemnějšími i drsnějšími momenty. I Gustafsson se dokonale začlenil a přes svou dominantní pozici zbytečně nevyčuhoval. Sám se ostatně vyjádřil, že to mělo tu správnou chemii a celková souhra mu plně vyhovovala. A Dieb 13 k tomu vytvářel nenápadně nápaditý background. Prostě dva dny plné zážitků par excellence.

Přidat komentář