Mezzanin 1979–1981

„Po sedm let jsem byl různě evidován u agentur jako profík. Sice jako folkař, ale člověk měl alespoň papír na existenci a ten papír se dal získat až tak někde v prvním patře. Člověk musel vylézt z podzemí, v přízemí se umýt a zastřihnout, zapojit se do výrobního procesu a pomalu, nenápadně, s pomocí vydatné protekce vyšplhat přes mezzanin do prvního patra. To jest – opět k přehrávkám, na slavnou českou hudební scénu. Která ovšem zdaleka již slavná není. Vzbuzuje spíše chmury nežli zábavu a veselost. Nahoře, v patrech vyšších, jsou laureáti, vítězové, vavříny, prach a broky a konto ‚někde‘. Takhle nějak si tu muziku u nás představuju. Barák, špinavej odzdola až nahoru. Dole více upřímnosti, nahoře čirá faleš a vypočítavost. Producenti agentur občas dohlédnou až dolů do prvního patra. Níže nikdy.“
Jaroslav Jeroným Neduha, leden 1982

mezzanin„S Neduhou mě seznámil někdy začátkem sedmdesátých let společný kamarád, knihkupec Aljoša Švarc,“ vzpomíná kytarista Karel Navrátil. „Jako rázovitou postavu jsem ho znal ovšem ještě z Karlova mostu z konce let šedesátých. Neduhovi, stejně jako řadě dalších lidí z undergroundu a alternativy (Sváťa Karásek, Čárlí Soukup, Mejla Hlavsa, Víťa Parkán a další) jsem zařídil domácí zaměstnání: svařování igelitových pytlíků u Mety – výrobního podniku Svazu invalidů. Byla to práce, která se dala sfouknout v podstatě za víkend a celý měsíc měl člověk volno na jiné činnosti, přitom vyděláno a navíc povinné razítko v občance. Nejen při téhle příležitosti jsme se začali scházet a občas společně brnkat a zpívat. Postupně jsme – už paralelně s Extempore – založili jakési folkové duo, hráli jsme občas společně v kaplích starokatolíků a po Járově odchodu z Extempore založili Mezzanin.“
Přidal se Vlastislav Šnajdr, zvaný Wasil. Pohyboval se hlavně mezi undergroundovými kapelami: jako host nahrával s Plastic People na hradě Houska (jeho flétnu lze slyšet ve skladbě Spofa blues), byl členem Umělé hmoty III, s níž vystoupil na všech třech jejích koncertech, včetně festivalu v Bojanovicích v únoru 1976. Neduha na začátek společného hraní vzpomíná: „Wasila jsem potkal před klubem novinářů. Pod paží měl flétnu, rozhazoval rukama a stěžoval si, že nemá s kým hrát. Tak jsme si dali pivo a ještě ten večer hrál s námi. V Rotundě, kapličce církve starokatolické na večerních nešporách. Kytary, foukačka, dva hlasy a flétna. Tak vzniklo folkové trio Mezzanin. Jako že jsme někde mezi undergroundem a povolenou hudbou, ale hrajeme si to svoje. Bylo to v listopadu 1979.“
Neduha měl už z folkařských dob i z působení v Extempore bohatý repertoár, další skladby začaly přibývat. Rozšiřovalo se i obsazení. Mezzanin posílili členové rozpadlé kapely Betlém – bubeník Tomáš Kuča, houslista Jiří Šmejkal a sólový kytarista Miroslav Matuška, syn Waldemara. „Mezzanin tak mohl působit ve dvou rovinách: akusticky i elektricky. Pak ještě sestavu doplnil baskytarista Roman Skokan a na konga hrál Láďa Kovařík. Wasil napsal muziku na moje libreto Hořečka, takovou šílenou rockovou operetu. Byl to dost ostrej text, se mnou ti kulturní inspektoři prostě nic nenadělali. Hráli jsme taky folkové věci, některé už hodně staré. Třeba Pavilon č. 2 je už tak z roku 1966, to je píseň, kterou vlastně pořádně začala moje vlastní tvorba.“ Premiéra Mezzaninu se konala 24. února 1980 v sále U Zábranských. Koncert byl plakátován a rychle vyprodán, měl tři části: folkové skladby, rockové písně z dob Extempore, zazněla i rocková opereta Hořečka – aneb Helenka s horečkou a hořčicí. „Byl to pokus navázat na přerušený vývoj rockové operety, onoho ‚Rock & Jokes‘ po mém odchodu od Extempore,“ rekapituluje Neduha. „Po první části vtrhl do šatny jakýsi brunátný pán, a aniž by se představil nebo prokázal průkazem od jakékoliv kulturní organizace, začal strašně křičet – jak to, že hrajeme písničku, kterou on nedoporučil, ať si to spakujeme atd. Nakonec nám milostivě bylo dovoleno dokončit koncert, ale stále nám kladl na srdce, abychom hráli písně optimistické, že prý jsme mladí a život je krásnej… Zpívali jsme tedy již raději mimo mikrofony, což nám pokazilo nahrávku; i naše nadšení a dobrá pohoda se kamsi vytratily. Scéna U Zábranských po tomto extempore skupiny Mezzanin přestala prakticky existovat.“
mezzanin_2Jiří Munzar k tomu dodává: „Koncert zvučil Ota Pištora, já jsem přivezl magnetofon Sony a dva mikrofony na stojanech pro nahrávání. Už při stavění aparátu jsme tušili, že bude asi dusno. Neduha měl zákaz mezi písničkami cokoliv říct, protože scénář pořadu, který dostal kulturní inspektor pro vydání povolovačky, obsahoval obvyklou větu – pouze písně bez průvodního slova. Kluci u vchodu dostali pokyn dát echo, kdyby šel kulturní inspektor. Jenže ten přišel v okamžiku, kdy skupina hrála Vejdeš se mi. Na echo už bylo pozdě, protože to zaslechnul a běsnil. Jarda Neduha věřil, že ten text obhájí tvrzením, že ho napsal světově uznávaný klasik François Villon a vyšel u nás knižně. Jenže neobhájil, vyslýchající neměli o nějakém klasikovi ani ponětí.“
Tím začala série průšvihů, která skupinu v podstatě neopustila až do konce její nepříliš dlouhé existence. Mohlo by se zdát, že Mezzanin byl mimořádně podvratným souborem, ale k některým represivním zásahům došlo spíše souhrou náhod. Karel Navrátil k tomu říká: „Když po našem koncertě zavřeli sál U Zábranských, bylo to po premiéře dílu Majora Zemana Mimikry. My jsme hráli mimo jiné nábožensky laděné písničky – a máničky v sále nadšeně řvaly ‚Bič boží‘! Když proti nám zasáhli v jílovišťské hospodě Pod lesem, shodou okolností měli policajti soustředění v sousedních Všenorech, takže na udání někoho z místních jich přijelo asi pět autobusů – a opět to byl zážitek jak z hororu.“
Neduha druhé vystoupení Mezzaninu popsal takto: „V květnu jsme se pokusili zahrát na svatbě přítele. Po pěti minutách hraní vtrhlo do restaurace na čtyřicet příslušníků SNB. Prý dostali hlášení, že se tam pere osmdesát lidí. Čtyřicet pět přítomných bylo zkontrolováno, všichni měli doklady v pořádku, a tak jsme směli hrát do 21:30. Potom sbalit a odjet. Předtím bylo domluveno s hostinským (ovšem nikoli s místním národním výborem), že budeme hrát do dvou do rána. Nikomu by to nevadilo – ba právě naopak.“
Wasil Šnajdr: „Na svatbě se někdy unáší nevěsta, tady policajti málem unesli nás. Jíloviště je taková malá vesnička. Byli jsme se tam podívat týden předtím – a tam dvacet nebo třicet policajtů. Mysleli jsme si, že to je nějaký jejich omyl, měli jsme přece hrát až za týden. Ale příští týden tam byli zas. Vrazili do toho sálku, na svatebčany se vrhnul po zuby ozbrojený přepadový oddíl.“
Za těchto okolností působí docela bizarně, že Mezzanin vystoupil s docela slušným úspěchem v Polsku. „Poprvé jsme tam byli v duu – já a Wasil Šnajdr,“ říká Karel Navrátil. „Ostatní se obávali restrikcí, tak to na poslední chvíli vzdali. Zprostředkoval to Zdeněk Kosek, kamarád, s nímž jsem byl v Polsku už několikrát před Mezzaninem, hlavně ve městě Szklarska Poręba na přehlídce Giełda Piosenki Turystycznej. Vyhráli jsme tam nakonec tuším tři ceny – dokumentuje to deník Głos Robotniczy, vydání z pátku 15. srpna 1980. Je tam naše fotka i komentář.“
Taky Wasil Šnajdr už měl s hraním v Polsku zkušenost: „Já jsem tam už v roce 1979 vystoupil s takovou folkovou kapelou – šestistrunka, dvanáctistrunka a flétna. Bylo to dobrý, a tak jsem v srpnu 1980 přesvědčoval Neduhu, ať tam zahrajeme s Mezzaninem. Ale Jára říkal – ‚Já do Polska nejedu.‘ Asi si myslel, že mu nikdo nebude rozumět, když bude v Polsku zpívat česky. Takže jsme nevystupovali jako Mezzanin – v Polsku nám říkali Polsko-Czechosłowacka grupa Ślimaczek. Hrál s námi totiž ještě nějaký Polák na perkuse. Až příští rok jsme s Karlem Járu přemluvili. A nakonec byl rád, že jsme jeli.“
Mezitím soubor nevystupoval, ale ve dnech 14. a 15. února 1981 pořídil nahrávku dvanácti skladeb na faře v Luštěnicích. Bylo to v sestavě Jaroslav Jeroným Neduha – zpěv, kytara, Karel Kryštof Navrátil – kytara, zpěv, Vlastislav „Wasil“ Šnajdr – flétna, Tomáš Kuča – perkuse, zpěv a Jiří Šmejkal – housle, zpěv. Je to obraz folkové tváře Mezzaninu, někde mezi Hutkou a Karáskem. A když se podíváme do Neduhovy knihy Antizpěvník (Galén, 2011), kde jsou texty opatřeny daty, zjistíme, že polovinu písní napsal Neduha v šedesátých letech a jen jedna vznikla až v době existence Mezzaninu. Sázka na prověřené jistoty zde nepochybně vyšla: nahrávka je to povedená, i po technické stránce.
Jiří Pallas ve Švédsku uvažoval o vydání Mezzaninu u své firmy Šafrán 78, ale nakonec z toho sešlo a pásek se při putování po Evropě ztratil. Naštěstí se v archivu Robina Hájka zachoval originální záznam. Album tedy vyšlo až v roce 2012 v nakladatelství Galén pod názvem Pavilon č. 2. Karel Navrátil vzpomíná: „Nahrávání s Robinem Hájkem a Jirkou Munzarem uprostřed vojenského prostoru na faře v Luštěnicích bylo zajímavé a paradoxní. Museli jsme tam být pod drobnohledem: pro místní, s okupanty vesele kolaborující obyvatelstvo totální exoti a objekt k udávání. To zdatně naplňoval místní milicionář a opilec Hrdlička. Nahrávka proto nese tíži tehdejší atmosféry.“ Krátce nato vyjel Mezzanin v čtyřčlenné sestavě do Polska. Cílem byl Ogólnopolski Studencki Przegląd Piosenki Turystycznej Yapa, který se konal 20.–22. března 1981 v Lodži. Jaroslav Neduha o tom řekl: „Pozvání přišlo Wasilovi, který se už v předchozím roce zúčastnil srpnového festivalu ve Sklářské Porubě. Yapa je festival, kde může hrát takřka každý a podle toho vypadala účast – asi 300 účinkujících, sál pro 3000 lidí, perfektní ozvučení. Dva soutěžní večery, třetí den vítězové. Každý může zahrát jednu až tři písničky podle délky.“
mezzanin_3Karel Navrátil: „Mysleli jsme, že to bude hraní v utajení, několik vystoupení bylo taky v malých studentských klubech. Ale pak nás vystrčili na jeviště, rozsvítil se les reflektorů, rozjelo pět kamer… a my byli v přímém přenosu celoplošné polské televize.“ Wasil Šnajdr: „Strašně mě před koncertem bolel zub, ale v Polsku byla léčitelka, která mě vyléčila jen tím, že mi přiložila ruku k tváři. Bolest zmizela a mohl jsem hrát. V Polsku jsem vůbec potkal hrozně zajímavé lidi, různé jogíny a podobně.“ Jaroslav Neduha: „Organizace nás fascinovala hned od začátku. Vědělo se nejen, kdy přijedeme, ale byly pro nás připraveny poukázky na jídlo a spaní. Odehráli jsme soutěžní vystoupení, dvě vlastní skladby. Nikdo nechtěl nic ke schvalování, žádný ideový dohled. Galakoncert byl až do devíti večer. Do toho se probojovalo asi 17 skupin. Po desáté skupině byla přestávka a potom přišlo sedm nejlepších, mezi nimi i my. Byli jsme se sebou náramně spokojeni. Klidní a jistí – až do okamžiku, kdy na nás, jak jsme již byli rozvaleni na pódiu, pustili reflektory a namířili kamery polské televize. Přiznávám se, že se mi rozklepalo levé koleno tak, že jsem si je nenápadně musel podržet oběma rukama. První písničku jsme odehráli poněkud roztřeseně, ale v druhé jsme lidi roztleskali. Dostali jsme jako cenu tenisovou raketu a omámeně jsme se vypotáceli do svěžího podvečera. Zašli jsme ještě do klubu, vypili s přáteli šampaňské (ukrutně drahé) a se všemi jsme se pomalu rozloučili. Odváželi jsme si pozvání na další festivaly.“
Karel Navrátil: „Nervózní Jára hrál rozklepanou rukou nejrychlejší ‚beglajt‘ svého života a pak jsme si užili ovace, radost se studenty a dalšími pořadateli. Ale při návratu už na nás čekali a sdělení, že nám to zasolí, bylo poměrně zřetelné. Už jsme tušili, že spadla klec. Následné řetězce výslechů a emigrace většiny kapely byly zákonitým důsledkem vývoje, který Yapa jen urychlila.“
Wasil Šnajdr: „Když jsme se z Polska vrátili, hned na nádraží v Ostravě nás sebrali. Prej nás ti policajti viděli v polský televizi. Jára tehdy na tom nádraží prohlásil: ‚Zatkněte mě, soudruzi.‘ Ptali se: ‚Jak to, že jste tam hráli?‘ My jsme říkali: ‚Když nesmíme hrát tady, tak hrajeme v Polsku.‘ A oni, že nesmíme hrát nikde.“ Pak následoval už jen poslední koncert, v květnu 1981 na pražské Dobešce, tam podruhé (a naposled) zazněla celá Hořečka. „Tři měsíce předtím nám byla odňata zkušebna v základní devítileté škole s odůvodněním, že se musí vymalovat,“ vzpomíná Neduha. „Po koncertě, který neuspokojil ani nás, ani obecenstvo, se skupina rozhádala.“
Karel Navrátil: „Jak to bylo se zavřením Dobešky po našem koncertu, to už si přesně nevzpomínám, ale rozhodně jsme ani tady nerespektovali příkazy kulturního inspektora a texty zpívali v neseškrtané podobě. Ale o nic prvoplánově protistátního nešlo. Třeba ‚Vejdeš se mi jen do jedný / trochu smutný nálady / Určitě jsem nebyl první / kdo směl do tvý zahrady‘ by chtělo hodně patologickou fantazii pro protistátní výklad, který nám ovšem při výsleších byl předhazován. ‚Dlouze sviští přirození / milostnou se vášní vzteká / zástup dětí nezrozených / po stehnech jí tiše stéká – stéká – stéká…‘ – není to nejjemnější milostný obraz, ale poezie to je a nic protistátního v tom nevidím. Ve folkových písničkách jsme, pravda, volali po tom, abychom na koberci snů mohli letět kolem světa bez pasu a bez příslibu, ve Vodnících jsme mířili na zelené mozky, ale zavírat kvůli tomu kluby? Přece jen trochu přehnané. Ne?“
„Pak jsme ještě hráli doma u Evy Olmerový,“ rozpomíná se Wasil. „Karel se s Olmerovou znal, tak jsme šli do její malý garsonky v Dejvicích. Bylo to výborný, ona už měla nějaké frťany v sobě, zpívala, já jsem hrál na flétnu. To bylo vlastně poslední hraní. Potom jsem odjel a bylo.“
Vlastislav Šnajdr emigroval na podzim 1981 do Rakouska, Miroslav Matuška do Německa, Jiří Šmejkal do Švédska. Jaroslav Jeroným Neduha naposled zahrál ve starokatolické Rotundě sv. Kříže v Praze v ulici Karolíny Světlé. Bylo to 25. července 1983, jen krátce před jeho odjezdem do Rakouska. „Rotunda byla obklíčena bílohelmáky, vevnitř bylo hodně lidí, takže jsme měli velký strach, aby nedošlo k nějaké panice, protože tam byli starší lidé, děti, ženský. Naštěstí všichni zachovali chladnou hlavu.“ V Rakousku pak Neduha rychle založil vídeňskou podobu Extempore.
Jiří Šmejkal ve Švédsku zemřel, Miroslav Matuška žije v Mnichově. Roman Skokan po revoluci spoluzakládal Rock Café, nyní vlastní hospodu Pod Loubím. Tomáš Kuča je architekt a hraje na bicí v kapele HSM (Hudební Sdružení Mořinka) a každý rok vždy na jaře spolupořádá místní Mořinkafest. Vladimír Kovařík se už hudbě aktivně nevěnuje. Karel Kryštof Navrátil po rozpadu Mezzaninu prošel řadou souborů (dnes má kapely Fénix a Hazuka). Neduha a Navrátil spolu dnes hrají v Extempore, často s nimi vystupuje (jako externí, ale důležitý člen) Wasil Šnajdr. Až po revoluci natočil Neduha s Jiřím Hradcem, Karlem Navrátilem a dalšími svůj opožděný sólový gramodeskový debut Rotunda (Rotag, 1991), na němž jsou převážně písně z repertoáru Mezzaninu (sedm písní z jedenácti bylo o deset let dříve natočeno na Pavilon č. 2).

Diskografie:
Mezzanin: Hořečka (vlastní náklad, 2010, záznam koncertu na Dobešce v květnu 1981)
Mezzanin: Pavilon č. 2 (Galén, 2012, záznam z 14. a 15. února 1981)

1 komentář

  • Mirek Matuska napsal:

    Nežil jsem a nemám v úmyslu žít v Mnichově neboť je Hamburg pro mne ten nejlepší plac na světě. Jinak jsem vždy považoval Mezzanin za skvělou sestavu muzikantů a lidí jako takových.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *