Swans jsou známí vytvářením zvukových kleneb, ve kterých se všechny nástroje pojí do mohutné masy. Vystoupení dvou členů skupiny, Michaela Giry a Kristofa Hahna, kteří spolu hráli už v Angels of Light, ukázalo, jak tyto konstrukce vznikají, jakou roli hraje dron, jakou přebuzený zvuk a jakou motiv kytary. Bylo více patrné, že skladby Swans vznikají jako písničky, což ve spleti zvuků není někdy poznatelné.
Velkou pozornost věnovali oba muzikanti novému albu Swans Birthing, které tvořilo jádro repertoáru. Zahráli z něj pět skladeb, které zabraly přes polovinu programu. Jako druhá zazněla I Am a Tower s velmi osobním textem, kdy si Gira někdy připadá jako věž, aby v závěru zpíval „jsem beránek, jsem koťátko, jsme malá růžová bublina hnaná větrem“. Tuto skladbu už Swans hráli, stejně jako Red Yellow a Guardian Spirit, na posledním turné.
I Am a Tower, která avizuje nové album Swans, následovala po úvodním dlouhém, více než dvacetiminutovém bloku. K chvějivému zasmyčkovanému dronu se přidal Hahn se svou pedálovou steel kytarou. Až po sedmi minutách dorazil Gira a přidal se s rytmickým repetitivním motivem. Skladba tak vyústila v The Healers s až starozákonně hororovým textem. V duu měla skladba zvukově docela blízko k Angels of Light, což zase není tak překvapivé, protože právě v nich se oba muzikanti, jak už bylo řečeno, setkali.
Až v druhé polovině večera se oba vrátili k starším skladbám včetně Failure. Tu oba hráli už v Angels of Light, ale je z počátku devadesátých let, kdy Swans koketovali na White Light From the Mouth of Infinity se směsí gotického rocku a psychedelického neofolku.
Z alba To Be Kind zazněla písnička A Little God In My Hands, ze které ovšem zůstalo jen její jádro postavené na důrazném riffu kytary a naléhavém zpěvu, který doplňovala či spíš obalovala plocha vytvářená pedálovou steel kytarou. Žádný toporný rytmus bicích, sbor a bohatá aranžmá tvořená syntezátorem, kytarovými vyhrávkami nebo marimbou nebo hluková stěna. I v podobě oholené na dřeň ale nic neztrácela na působivosti – naopak patřila k vrcholům večera.
Vybočení představovalo až na kazatelské melodeklamaci postavené You Will Pay, které ale trochu ztratilo na působivosti, když se Gira rozčílil, zřejmě mu vadilo, že ho někdo natáčí. K absolutnímu světu Giry však i toto patří, ani v sedmdesáti to není roztomilý dědeček, což je taky důvod, proč je stále působivý. Pořád jde až na hranu, ne-li za ni, a je jedno, jestli ve zvuku nebo v textech. Hraje ne jako by nemělo už přijít žádné další ráno, ale jako když už konec světa nastal a stojíme před posledním soudem.
Vystoupení v duu s Hahnem poukázalo na některé kořeny či zdroje Girovy tvorby. I když je vzýván milovníky noise a hlukových stěn i sludge, vychází vždy z písní, které jen rozvíjí, pořád jsou však v jádru skladeb Swans. Dalším zřetelným vlivem jsou Velvet Underground s jejich gradací skladeb na jediném dokola hraném akordu, jako nabízelo živé provedení White Light/White Heat nebo některé pasáže Sister Ray či Beginning To See The Light. Patrný byl ještě třetí zdroj – a tím byly drony jednoho z prvních čtyř minimalistických skladatelů La Monte Younga. I když je Girovo pojetí odlišné, odráží se v něm, že ho formoval zvuk šedesátých let končících v psychedelii a zpětných vazbách, nelze ale zapomínat, že se v nich zrodil i minimalismus.