Spolupráce skladatele Michala Rataje a trumpetisty Oskara Töröka přinesla před třemi lety vynikající album Letters From The Sounds, které se loni dočkalo i podoby se symfonickým orchestrem. Bylo jasné, že spolupráce obou protagonistů bude pokračovat. Oběma nic nebránilo pokusit se vstoupit podruhé do stejné řeky. I kdyby dále koncept neposunuli a jen z něj dál čerpali, s největší pravděpodobností by vytvořili dobrou desku. Nebyla by tak objevná, ale to by jim těžko mohl někdo vyčítat. Rozhodli se však jít dál, ideu rozvíjet a obohatit ji o nové prvky, k čemuž přispělo to, že oba zkoušeli a natáčeli v kostele Mistra Jana Husa v České Lípě.
Rataj sice dál pracuje s elektronikou, efekty a nejrůznějšími zvuky, které vytvářejí mlžný opar, ale především využil zvuku varhan, které znějí už v úvodní titulní skladbě, jíž dávají charakteristický ráz – varhany vytvářejí základní harmonickou strukturu. Svého typického přístupu se však Rataj drží, hraje většinou úsporně a citlivě, takže nelze čekat žádnou dramatickou fugu, i když v první části Airscapes rozvíjí motiv varhan dost tradičně a skladba působí až sakrálně. Napětí je však tlumené jako zvuk trubky.
I Török rozšířil svou paletu, byť dominantní roli má stále jeho trubka, často až jonhasselovsky zastřená efekty, která však dokázala v Dance of the Horn začínající různím cinkáním a dalšími perkusemi mlžný opar táhlými tóny projasnit. V Organ Light jde až do stratosférických výšek, přesto nepůsobí řezavě. Török však navíc využil v Behind the Voice Mirror a Voices of the Ring svého hlasu. Jeho vokál dodává albu další dimenzi, v první skladbě je to lidskost, v druhé jmenované pak bolestnost, než přijde zklidnění.
Rataj používá široké spektrum zdrojů zvuku, v hudbě se ozve i elektrický buben nebo různé perkuse a zvony či bručení basového syntezátoru, který se objeví v Dance of the Horn spolu s tříští zvuků a útržky jakési komunikace i rytmem v závěru. Opakující se zvonivé vpády až kovově znějících vysokých tónů zase dávají druhé půlce Airscapes až psychedelicky hororový ráz, přičemž zběsilé odpovědi sólující Törökovy trubky skladbu gradují. Nervnost se nevytratí, ani když sólující Török začne hrát delší tóny, vytváří ji Ratajova sekaná hra na varhany.
I když je album konzistentní, má řadu rozdílných faset. Unfinished Groove… stojí, jak plyne z názvu, na úvodu hybné smyčky, která se opakuje. Dává tak spodní proud skladbě, kterou otevírá sólo trubky. Nad groovem zní nejen rozvíjející se motiv trubky, ale doplňuje ji i jedovatě znějící elektronika, než přijde závěrečné zklidnění.
Michal Rataj ukázal, že stále dokáže hledat a překvapovat a své projekty posouvat dál. Török své mimořádné hráčské schopnosti i invenci projevil v akusmatické hudbě tím, jak reagoval na podněty a vznikající skladbu tvaroval. Výsledkem jejich spolupráce je těžko zařaditelné dílo pohybují se na pomezí elektronické a akustické hudby, v němž se soudobá hudba snoubí s psychedelií.