Michel Sajrawy: Floating City

michelNa česká pódia se letos v létě vrátila skupina NO Blues s výborným loutnistou Haythamem Safiou – zahrála na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. V listopadu se v Brně konal vynikající koncert tuniského loutnisty Dhafera Youssefa a o den dříve tento hráč vystoupil v Trutnově. Arabská loutna oud má v našich končinách stále punc exotického nástroje, ale nejen zmíněné koncerty jsou pro tuzemské publikum možností, jak si vychutnat propojení orientální bezpražcové loutny s dalšími nástroji a hudebními styly. Na albu Floating City palestinského kytaristy Michela Sajrawyho hraje oud (v rukou kytaristova krajana Wassima Odeha) klíčovou roli. Třetím důležitým aktérem tohoto crossoverového projektu je Suhail Nassar s blízkovýchodní citerou zvanou kanun.
Samotný Sajrawy je mimo jiné elektroinženýr a majitel nahrávacího studia, ale také kytarista a vystudovaný skladatel, který posledních deset let vydává se svou kapelou alba na pomezí různých žánrů. Mnohé napovídá například titul jeho desky z roku 2012 Arabop, která přináší originální směs arabské hudby s jazzem. V podobném duchu se nese i jeho nejnovější počin, album Floating City, věnované městu Nazaretu. V bookletu alba vysvětluje izraelský novinář Adam Baruch, že zatímco Jeruzalém bývá vnímán jako symbol konfliktu, galilejský Nazaret, ve kterém se mimochodem Sajrawy narodil, symbolizuje – jako město soužití křesťanů, muslimů a židů – Boží vůli.
Paralelou k Nazaretu coby městu na křižovatce kultur je celé album Floating City jako fúze různých hudebních škol a přístupů. A přitom jde o úplně jiný mix nálad, než jaký známe například z akusticky jazzového a přitom silně arabského alba Dhafera Youssefa Diwan Of Beauty And Odd. Sajrawy totiž používá elektrickou kytaru (a také elektrickou basu) a navíc v řadě případů (například ve skladbách Bride Of The Galilee nebo Life Smiles Back) hraje velmi rytmicky. Pasáže, v nichž se k němu připojí oud a kanun pak znějí jako jakýsi orientální funk s lehkým názvukem newgrassu. Tyto „mezikontinentální“ momenty se na albu střídají se skladbami, které mají formou a nástrojovým obsazením blíže k čistě západní hudbě. Je to především Earth, Wind & Fire, v níž orientální nástroje absentují a ve které se ke klavírnímu jazzovému triu (na klávesy hraje Loai Abu Sinni) připojí Sajrawy s poměrně konvenčním kytarovým sólem.
Právě ve střídání různých stylů hry na kytaru a v jejím zasazení do různých kontextů tkví kouzlo Sajrawyho hudby. Prostředí, v němž se autor skladeb se svým nástrojem pohybuje, přitom nevytváří jen přítomnost nebo absence loutny a citery, ale například také role bicích. Bubeník Stas Zilberman (známý už ze Sajrawyho alba Arabop) lehce zvládá jak jazzovou hru, tak nápodobu latiny nebo orientálních perkusí. Wisam Arram s darbukou se k němu přidá až v závěrečné – energické, elektrické, roztančené a zpívané – skladbě Sahra. Při jejím poslechu má člověk pocit, že ono město, zpodobněné na obalu alba vzhůru nohama, skutečně letí, vznáší se a křepčí.

Hevhetia, 2016, 46:22

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *