Můžete mít deset tisíc dobrých důvodů proč festival chválit, jeden ale převládá: je vám tu mezi svými do dobře. Tahle málem až rodinná komunita má totiž na svět jasný hodnotový názor a nemusí o něm ani nahlas mluvit, protože ho na festivalu dýcháte jako vzduch.
Příliš patetické? Jak se to vezme: v době, kdy vláda této země cíleně rozprášila lidskoprávní a genderovou agendu a došlápla si na neziskovky, ale nejspíš ne, a důležitost ostrovů pospolitosti a zdravého rozumu, jaký představují Mighty Sounds, pro nás začne strmě stoupat. A podle toho, co jsme slyšeli od zahraničních kapel, zvlášť amerických, v tom nejsme sami. Nahnědlé příšery se daly na pochod i jinde.
Na Mighty Sounds se u našinců samozřejmě řešila i Strážnice, a pokud by o tom, k čemu tam došlo, měli páru i přítomní cizinci, věděli by si k tomu říct své i oni. Ideologické zneužívání folkloru je trademark všech populistických a nacionalistických extrémních pravičáků po celé Evropě. Takže co by nastalo, kdyby oba arogantně provokující ministři dorazili na Mighty Sounds? Nic, protože by je to ani ve snu nenapadlo. S tak těžkými názorovými soupeři oni nebojují. Mají z nich strach. Pro tuhle sortu odpudivých politiků je snazší obléknout se do kroje a hrát si na národovce než předstírat antifašismus, antirasismus a podporu LGBT, tedy postoje, které bytostně nesnášejí, a vůbec se tím netají.
Z pusy byste sice jedno z nejprovařenějších festivalových klišé „jezdím sem hlavně za atmosférou“ nevypustili, stejně se vám celou dobu honí hlavou. Chodíte po bezchybně situovaném areálu, doceňujete vychytávky, bavíte se s lidmi, kteří sem jezdí už dvacet let, už vás jako zprvu nepřekvapí nadgenerační charakter festivalu, a postupně se přestáváte cítit jako náplava. Nesplynete se subkulturním davem, stanete se jeho součástí. Na Mighty Sounds totiž není nikdo za cizince: to je další zásadní vjem, který si odsud odvážíte.
Úmorná vedra energii nevysávala, paradoxně ji dodávala, a snad ještě víc akcelerovala toleranci, slušnost a vzájemnou ohleduplnost. Lidé kropili stříkačkami jiné lidi, dětí jako máku a čtyřicítky nečtyřicítky, všichni se usmívali a užívali si „konec klimatické krize“. Organizátoři přesto a pro jistotu, kdyby tomu konci přece jenom někdo nevěřil, pro naše přežití udělali obdivuhodné maximum, takže záchranky mohly zůstat v garážích.
Autor viděl na Mighty Sounds vše podstatné, alespoň si to tedy myslí, a ne úplně ze všeho byl odvařený, chybu ale hledal především u sebe; celý život se přece jenom věnuje, jak jen to říct…zkrátka sofistikovanější hudbě. Vydat se na festival, kde většinu kapel neznal, a běžně ani neposlouchá, je od něho proto dost divné, na druhou stranu to přineslo příjemný bonus: dennodenně ho čekaly několikery Vánoce, až si občas říkal, jestli ten Ježíšek fakt neexistuje.
Jako v minulosti preferoval oblíbené kapely, které dlouho nebo naživo ještě neviděl: The Selecter, The Aggrolites nebo CRIM. A také ty, které mu od pohledu přišly, že by je od jiných mohl rozeznat. Alespoň částečně: v řadách měly totiž ženy. Sice tak opakoval svou loňskou hru, ale co už. Každopádně si přitom uvědomil, jak hodně se kdysi básník Ivan Diviš mýlil, když napsal, že „každá hudba končí šílenstvím, a proto patří pouze mužům“.
Žánr americana v USA oficiálně vznikl v roce 2011, kdy pro mnoho country hudebníků přestalo být únosné, jak konzervativní bělošská country scéna s trvalým sklonem k rasismu tvrdě odmítá začleňování černošských umělců, historická fakta a LGBT. Pro směs blues, country, bluegrassu, gospelu, rocku, soulu, hip hopu, jazzu nebo punku tehdy přestaly existovat hranice, kam by mohla ještě zajít. Takže ano, Bridge City Sinners hrají americanu střiženou navíc irskými proletáři, gypsy swingem a drží se přitom akustických nástrojů, nicméně mnohem maniakálnější a nahání v ní daleko temnější démony. Bridge City Sinners se neobejdou bez frontmanky Libby Lux, stejně tak ale bez divouse houslisty Lightnin’ Lukeho, lépe řečeno neobejdou se bez každého člena. Naprosto mimořádná parta.
Stejně tak americká elektro-punk-hardcorová dvojice House of Protection, na kterou se sice díváte, ale stejně nevěříte vlastním očím. Adrenalinový kytarista Stephen Harrisona popírá gravitaci, bubeník Aric Improta připomíná řezníka, a když ho vystřídal technik a on se zatím nechal davem nosit na tácu, hrnul na něj z výšky apokalyptické texty, až z něho šel strach. Přemýšlíte, kde se to v těch Američanech bere, ale pak zařvou fuck Trump, a je vám to jasné.
Stačilo, řeknete si na konci, abyste za dva dny dobrovolně podstoupili ten samý výplach s britskými Wargasm a jejich neméně naštvanou agendou. Zpěvačku Milkie Way a kytaristu Sama Matlocka posílila trojice muzikantů, takže získali ještě větší prostor bezhlavě řádit se svými „rozzlobenými písněmi pro smutné lidi“ stylem ani setinu vteřiny na jednom místě. Totální mazec s pořádným důvodem.
Londýnští Skinny Lister tak radikální nejsou a jejich pijácké vypalovačky s chytlavými refrény uzrály v rumové směsi anglického folku, irské divočiny a punk rocku. Pětici přezdívanou „britští Pogues“ tradičně doprovázel šestý člen: džbán rumu, který zpěvačka Lorna Thomas nechala kolovat publikem. Hrají od roku 2007, přesto zůstávají stále báječní.
Australští The Cloverhearts patří do stejného ranku. Valí do lidí celtic punk, víc baví, než by agitovali a vedle zpěváka zakladatele Sam Cooper se furt točí hráčka na dudy. Koncert samozřejmě zavřeli skladbou Take Me Home, Country Roads.
Každý festival má své plakátové hvězdy, to jinak ani nejde, a chlubí se jimi také Mighty Sounds, na rozdíl od jiných s nimi tady ale méně známé kapely nemusí soupeřit: od publika se jim dostává té samé nadšené pozornosti. Jedné se tahle kategorizace ovšem netýkala: New York Ska-Jazz Ensemble. Na dvacetinách Mighty Sounds vlastně chybět nemohla: stála u zrodu festivalu a patřila k headlinerům prvního ročníku. Leader a saxofonista Freddie Rocksteady Reiter přivezl sestavu špičkových muzikantů užívajících si během výtečných sól lahůdkovou kombinaci reggae, ska, jazzu, soulu a blues. Hammondky bouřily, bubeník swingoval a hrou připomínal Charlie Wattse. Žádné skákání, zato jste se mohli utleskat.
Na Mighty Sounds neuslyšíte nic jako dámy a pánové nebo moji milí, většinou vás tu láskyplně oslovují motherfuckers, a pokud jde o festivalovou rodinu, za všechny kapely to nejvýstižněji shrnuly asi Fialky: „Milujeme vás, víte vo tom kurva?“