Finskou výtočně výtečnou skvadru Onségen Ensemble sleduju už bezmála dvacet let. Na jejich druhém albu Duel (2018) se prvně zjevil muž jménem Mikko Vuorela, tehdy ještě s jednoduchým občanským V, multiinstrumentalista (kytary, flétny, saxofony, klavír, synthy i zpěvy). Užitím k rocku nepříliš kompatibilních nástrojů jako didgeridoo, okarína, vrstvené lesní rohy nebo rytmo-melodizující steel drum tu vedou skladby v témbrovém souzvučí unikátně cinematoskopickými náladami. Onségen Ensemble je naprosto jiný druh než Riutta – další kapela s rovnou participací Vuorely, která se hýbala někde v těžko popsatelném brodišti alterna/prog/punk/folk/metal (dvě alba Kaikki On Hyvin, 2013 a Sinun täytyy elää vielä kerran, Musíš žít ještě jednou, 2016). Stává se to. Po skvostné desce Onségen Ensemble Realms z roku 2022 si Mikko v příjmení změnil V na W. Důvody nehledejme, jsou šumafuk. Vyskočil z vlaku(ů) a vyjevil ze všech výše řečených segmentů svou řečí svůj svět.
Titulní Erakko jako by byla vytržena z jakéhos byvšího pohřebního alba Nicka Cavea. Strašidelně pomalá skladba s úderným poloakordovaným klavírem. Štětky na bicích, podladěná dunící basa, přiznávkový saxofon v hrobných hloubkách, zpěvovyprávění, které nějak samo zmizí. Crimson Toad pak velne hypno dusotem akustických bubínků, sekaných rytmo šlehů flétny, rapofrázovaného zpěvobásnění Vilmy Pesoly (ta ostatně v úvodní Waiting ukáže, jak světově mistrovský hlas i feeling vlastní). Pak už věci jedou, frčí, aniž si všimnete, že od zmíněné balady Erakko přes Heritage a Crossroads do toho vtrhne brutální metalová nasranost Arrival, jedenapůlminutové drama hrůzy, a závěr Garden of Purity, Zahrada čistoty. Dvojitý dusot bubnu s všedechoucími flétnami coby jemných, snad zklamaných milců i jejich smyčcový kvil s rozumovou domluvou „dospělých“ saxofonů, nad hladinou (rozuměj na Zemi) drženými čarodějným brazilským fyzicko-fyziologicky ovládaným bubnem cuica a zachumlaným dialogem o tom, jestli sem vůbec patříme.