Tak MCH Band nám již slaví čtvrtstoletí! A právě při této příležitosti vychází u firmy Black Point Music na šesti CD výpravný prakticky vyčerpávající komplet archivů z ,totalitní éry‘ proměnlivé kapely z let 1982–1989 s lakonickým podtitulem 25th Anniversary Edition a konečně i dlouho očekávaná novinka Nech světlo dohořet, Kateřino.
Část dodnes nepřekvapivě nadčasových ,vykopávek‘ vyšla sice již v našich luzích a hájích na počátku devadesátých let minulého století jednak coby album Es reut mich f… či na 2CD MCH Band 1982–1986, ale teprve teď se dostáváme k odkazu jedné z největších ikon české alternativní scény v plné šíři. Hned první disk s programem Krokodlak nabízí úchvatné srovnání studiové a koncertní verze a dává tak nahlédnout do lůna Chadimovy flexibilní duše kongeniálního skladatele, improvizátora a bandleadra. Další opus Jsme zdrávi a daří se nám dobře pak jednoznačně reflektuje schizofrenii sorelovské reality a ukazuje, že Chadima opět postoupil o krok dál a ,vymanil‘ se ze stínu jinak úžasné poetiky svého předcházejícího působení v souboru Extempore.
Zcela inovátorským počinem je pak stříbrný kotouč číslo 3 s názvem Feeling Fine in 1980Orwell, který v dávnověku vyšel pouze v Itálii a je zde navíc doplněn úžasným bonusem v podobě 
čtyřiatřicetiminutové improvizace se smyčkami, kde protagonistu doplňují dnes na světové improvizační scéně etablovaný ,hračičkář‘ Martin Klapper a jeho dlouholetý souputník Jindřich Biskup či vokalistka, trumpetistka a klarinetistka Yveta Kratochvílová. Snad jen malé rýpnutí do textu v bookletu: rozhodně bych zmiňované hudebníky nepovažoval za o celou generaci mladší.
Rok 1984 nepatřil v historii naší rockové a především experimentálně založené scény k těm nejšťastnějším a stihomam předgorbačovské perestrojky byl cítit doslova ve všech oblastech. To vše dokonale odráží čtvrtý kompakt se signifikantním titulem 198Four Well? Ovšem i tíha doby – jak tomu mnohdy bývá – vybičovala Mikoláše Chadimu k maximálnímu výkonu. Následující temné dílo Gorleben (které zde vychází v původní verzi) vzniklo v období glasnosti a snad i díky tomu mělo možnost dát prostor jakémusi ,disidentskému internacionalismu‘. Texty zakázaného východoněmeckého básníka Jürgena Fuchse dokonale souznějí s temnými kompozicemi. Závěrečný disk tohoto fenomenálního boxu patří elektronikou zasaženému opusu Es reut mich f…, který se zde objevuje v nové (ale de facto původní) mutaci, kde oproti globusovskému LP najdeme tři skladby ve zcela jiných verzích, z nichž jedna je dokonce o zhruba šest minut delší.
Nabízí se i nenabízí srovnání s kompletními nahrávkami Plastic People Of The Universe – ale suma sumárum je to úplně jiná pohádka. Jasně se ukazuje, že Mikoláš Chadima šel vždy svou vlastní cestou a výrazy ,underground‘a ,alternativa‘ mají sice možná leccos společného, ale přesto jde o dvě rozličné kategorie. Navíc je při pozorném poslechu výročního
šesticédečka zcela evidentní, jak Chadima ovlivnil naší nonkonformní scénu od svých počátků až do dnešních dob. A netřeba připomínat, že se k němu neustále hlásí opravdu hodně muzikantů.
Aktuální album má pochopitelně ,vylehčenější notu‘, známky vyklidnění a jakýsi nostalgický esprit, což platí i o verších básníka Ivana Wernische. Ale ten (možná lehce nenápadný) osten tu rozhodně nechybí. Chadima zde navíc umocňuje svou zkušenost s jazzovými muzikanty, což podporuje mimo jiné trombón Jana Jiruchy (nástroj, který ovšem používal ve svých projektech i v bigbítovém soundu). Za zmínku stojí jistě také skvostné vokály Sylvie Krobové a Markéty Puršové. Nicméně náš ,praotec alternativy‘ nezapře své kořeny a vrací se ve zvláštních astronomických spirálách kamsi ke své prapodstatě, ale prokazuje i schopnost posouvat se dál, aniž by nutně musel podléhat módním trendům. Aranžuje své skladby v nových souvislostech a přesto i tak, jak to mají rádi ,staromilci‘. Tenhle opus oproti třeba až zbytečně prvoplánově kousavému Karnevalu má vlastně mnohem větší výpovědní sílu ohledně naší současnosti, kde je sice potřeba bojovat, ale také naslouchat jeden druhému. Vnímám ho jako celek a rozebírání jednotlivých skladeb rád přenechám jiným. Je to ,pohodička‘, která vám ale nedá jen tak spát.
A co je možná úplně nejdůležitější: Mikoláš Chadima je člověk hluboce morálního charakteru, který v sobě spojuje revoltu a výbušnost s nesmírnou vnitřní pokorou a citovostí a pozitivní pesimismus s kritickým entusiasmem. Toto krédo si nese celý život a na jeho hudbě je to bezesporu znát.
Foto Archiv