Milan Páleš, jeden ze zakladatelů značky Indies, dnes stojí v čele vydavatelství Indies Scope. Po osmidílné Antologii moravské lidové hudby pokračuje v mapování moravského folkloru v tematické edici Malovaná truhla. Kromě toho dál vydává hudbu pro děti, folk, world music, rock i další žánry.
Prvním titulem, který na značce Indies vyšel, bylo album Steak! skupiny Meat-House Chicago I.R.A. Jak jste na tuto kapelu narazili?
Z pražského Rockfestu jsem znal rapovou kapelu Piráti. Kolega Miloš Gruber se osobně znal s jejím kytaristou Petrem Vyšohlídem a ten mu jednou řekl, že má novou kapelu a že její už hotová nahrávka leží v ostravském vydavatelství N.A.R., aniž by byla naděje, že by ji vydali. Tak jsme mu slíbili, že si to poslechneme, a on nám záznam přivezl na kazetě. Líbilo se nám to, a tak jsme řekli, že to vydáme.
Věděli jste, co vydání desky obnáší?
Vůbec jsme to nevěděli, i když jsme s určitým typem „vydávání“ měli zkušenosti ještě z doby totality. Nahrávali jsme si totiž koncerty a „vydávali“ je na demokazetách. Malovali nebo fotili jsme si k nim obaly, načerno jsme to chodili kopírovat, kazety jsme pak množili a navzájem si je půjčovali. Ale to byla ilegální činnost, vůbec jsme například neřešili nějaká práva. Teď ovšem mělo jít o oficiální vydání, a to ještě na vinylu. Dostali jsme nahrávku na dvoustopém pásu a vyrazili jsme s ní do lisovny v Loděnicích, kde to v té době vypadalo ještě jako v klasickém socialistickém podniku. Na vrátnici seděl pán, který nás nechtěl pustit dovnitř, dokud jsme se nelegitimovali. Neměli jsme v té době ani žádné zkušenosti s tiskárnami. První náklad bookletu jsme museli vyhodit. Až po těchto peripetiích jsme začali tušit, jak se to dělá.
Zhruba rok před vydáním prvního titulu jste otevřeli půjčovnu kompaktních disků. Od začátku Sametové revoluce uplynuly pouhé tři měsíce a vy jste jezdívali nakupovat hudební novinky do Vídně. Podle čeho jste se rozhodovali, co koupíte?
Půjčovnu jsme otevřeli 14. února 1990 a na začátku jsme měli v nabídce asi sto třicet disků, které jsme seskládali z vlastních rodinných sbírek. Ve Vídni jsme nakupovali v jednom speciálním punkovém obchodě. Pokaždé jsme panu prodavači přivezli české pivo a on nám připravil kolekci podle svého výběru a třeba dvě hodiny nám pouštěl ukázky z desek, které jsme neznali. Do Brna jsme pak vozili věci, které tady nikdo neznal. Když jsem například slyšel poprvé skupinu Nirvana, hned jsem věděl, že to chci. A byl to titul, který se půjčoval každý den. V půjčovně jsme hudbu také pouštěli nahlas, a lidé se tam mohli seznámit s novými kapelami. Když například u nás poprvé vystoupila americká skupina Swans, divili se, že je tady zná tolik lidí. A bylo to i tím, že jsme v půjčovně měli její desky a fanoušci je znali od nás.
Půjčovna ukončila svou činnost po policejním zátahu. Co tomu předcházelo?
Předcházel tomu nový autorský zákon, podle kterého bylo zakázáno půjčování CD. To mi přišlo nelogické, protože všude v Evropě se kompaktní disky půjčovaly, i když v knihovnách. Navíc nám zájem o půjčování klesal, protože u nás vycházelo stále více titulů a lidé chtěli mít nosiče raději doma i s originálními booklety. Zákaz půjčování přišel ovšem v době, kdy jsme do půjčovny investovali spoustu peněz a kdy nám hrozilo, že zkrachujeme. Nakonec jsme nezkrachovali, protože jsme v té době už byli zavedená prodejna, která nenabízela jen tituly Indies, ale také například produkci velmi aktivního vydavatelství Globus a dalších labelů. Když přišel zákaz, přeměnili jsme půjčovnu v bazar. Zájemce si koupil CD za 500 korun a druhý den nám je prodal zpět za 480. Bylo to však vyhodnoceno jako skryté půjčování, což byla v zásadě pravda. A tak nám všech asi tři tisíce CD zabavili. Paradoxně o půl roku později stejná organizace povolila půjčování knihovnám. Našich pět tisíc registrovaných zákazníků tak přešlo pod knihovnu a půjčovalo se vesele dál. Pouze už bez nás.
V jakém stavu bylo v té době vydavatelství?
V roce 1995 jsme měli vydáno asi deset titulů ročně a tehdy někteří spolumajitelé Indies řekli, že nechtějí do vydávání dál investovat. Došlo k prvnímu rozdělení firmy, dva spolumajitelé si vzali na starost obchod a já s Milošem jsme odešli a začali jsme se živit jen vydavatelstvím. V roce 1996 vyšlo už patnáct včetně některých známějších jmen. Zatímco do té doby jsem totiž půjčoval a prodával za pultem a vydávání jsem měl jen jako vedlejší činnost, teď jsem se tomu mohl věnovat na plný úvazek. Zlomovým titulem byla Sestra Psích vojáků, tedy přední kapely naší alternativní scény. V té době ovšem kapela nehrála. Bratr Filipa Topola Jáchym napsal úspěšný román Sestra, začal jezdit po autorských čteních a Filip jej doprovázel na elektrické klávesy. Postupně se k němu znovu přidávali další členové kapely, Psí vojáci se tak znovu dali dohromady a natočili album Sestra. To bylo první, které jsme lisovali ve dvou nebo třítisícovém nákladu.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu