Miloš Gruber – Od půjčovny CD k filmům

Miloš Gruber stojí v čele vydavatelství Indies MG, které má ve svém katalogu nejnovější nahrávky skupiny Už jsme doma nebo nedávno vydané vinylové reedice alb Radůzy a Psích vojáků. Ke značce Indies patří celých třicet let.
 

Na začátku historie Indies byla půjčovna kompaktních disků v Brně. Jak ten nápad vznikl?

S Milanem Pálešem jsem se znal už asi deset let. Vzájemně jsme si půjčovali nahrávky a měli jsme podobný vkus. Někdy před Vánoci 1989 jsme se začali domlouvat, že bychom založili v Brně půjčovnu, a získali jsme pro ten nápad i další přátele. Určili jsme si nějaký základní finanční vklad na osobu s tím, že někdo přispěl penězi a někdo věnoval svou sbírku cédéček. Od počátku jsme chtěli být půjčovnou zaměřenou zejména na alternativní hudbu, o komerční tituly jsme alespoň na počátku nestáli. Zajímala nás nová vlna, post-punk, alternativa, prostě hudba mimo mainstream, jako jsou The Cure, Siouxsie & The Banshees, Pixies, Joy Division, Talking Heads, ale také třeba Pink Floyd, Genesis, Peter Gabriel, Tom Waits apod.

Jaký byl na počátku o půjčování zájem?

První půjčovna se nacházela u kamaráda v bytě a chodilo do ní asi dvacet lidí za den. Některé z nich jsme znali a ve vkusu jsme se s nimi shodovali. Zlom nastal na jaře 1990, kdy jsme získali v brněnské ulici Milady Horákové nebytový prostor. Šlo o bývalý přízemní byt, který ovšem sloužil jako sklep a sklad uhlí. Museli jsme jej tedy vyčistit, upravit, nechat vyrobit nábytek. Ale byla to taková šťastná doba, kdy byli všichni do všeho velmi nadšení. Například jeden náš známý, architekt, nám navrhl na tu dobu velmi extravagantní interiérové vybavení. V té době jsme už mohli půjčovnu provozovat denně – předtím jsme měli otevřeno tuším dvakrát nebo třikrát týdně, jen asi na tři hodiny odpoledne. Nyní jsme k tomu přidali prodej hudebních nosičů a po odečtení nákladů a „mezd“ jsme veškerý zisk investovali do nákupu dalších CD. Jednou za dva týdny jsme jezdili nakupovat novou muziku do Vídně a sem tam i do Německa a základní „kapitál“ asi 150 nosičů se rozrostl během tří nebo čtyř měsíců na pět set. Pak se vrátil z emigrace ze Spojených států kamarád jednoho z nás a nabídl nám, že se k nám přidá a že nám počet CD jednorázově zdvojnásobí. Tak jsme měli první tisícovku, což už bylo slušné. V té době k nám do půjčovny už chodilo sto až dvě stě lidí denně. Dalším zlomem pak bylo o dva nebo tři roky později vybudování nových prostor v Kozí ulici – ve sklepě sídlila půjčovna a v přízemí byla prodejna.

Zatímco obchod s logem Indies v Brně stále funguje – jen se z Kozí přestěhoval na nedalekou Poštovskou ulici –, půjčovna bohužel skončila neslavně.

Ano, zřejmě na nějaké udání se tehdy Intergram rozhodl vykonat exemplární zásah. Policie všechna CD půjčovně zabavila a my jsme cédéčka s našimi vyrytými čísly ještě po letech nacházeli v bazarech. Paradoxní je, že jsme Intergramu i OSA platili za půjčování statisícové částky… Ale to se stalo v době, kdy jsme my s Milanem v prodejně a půjčovně už nefigurovali.

Značka Indies se několikrát dělila a to první rozdělení bylo právě na prodejnu a vydavatelství. Ovšem s vydáváním jste začali poměrně brzy…

Ano, první titul jsme vydali rok po otevření půjčovny. Dostala se nám do rukou nahrávka Steak! od královéhradecké skupiny Meat-House Chicago I.R.A. Líbila se nám, a tak jsme si řekli, že ji vydáme. Že to prostě zkusíme.

Tehdy byl hudební trh v úplně jiné kondici než dnes. V čem bylo jiné vydávat tehdy hudbu?

Pro nás to bylo jiné hlavně v tom, že jsme nic takového do té doby nedělali, takže jsme to neuměli. Všechno jsme se postupně učili sami – vytvářet smlouvy s umělci, hledat kontakty na výrobce nosičů, navazovat vztahy s novináři, rádii, lidmi z televize, oslovovat obchody… Jinak ale těch odlišností od oslovení umělce nebo kapely až po dodání hotového alba na trh moc není. To základní zůstává: Když se ti líbí něčí tvorba, pokusíš se s interpretem dohodnout na podmínkách, vybere se nahrávací studio, domluví se příprava obalu, zadá se vlastní výroba nosiče, rozjede se propagace, a pak už se snažíš album všemi možnými způsoby dostat k posluchači. Změna je částečně ve způsobu nahrávání, protože nyní lze hodně muziky připravit a částečně nahrát i doma. Dříve to nešlo, bylo nutné si pronajímat a draze platit studio. Rozdíl je také ve vlastním prodeji. Dříve existovaly pouze kamenné prodejny a po hudbě byl hlad, takže obchody bez problémů vzaly do prodeje každý titul, který jsme vydali. To se změnilo, prodejny zanikají a alba méně známých interpretů se bojí nabízet. Na druhé straně existují e-shopy s hudbou včetně digitálních formátu a máme nadnárodní streamovací platformy, což dříve neexistovalo.

Vaše půjčovna se zpočátku zaměřovala na alternativní hudbu a postupně svůj záběr rozšiřovala. Vnímáš to podobně u vydavatelství? I ono se podle mě žánrově otevíralo.

Zpočátku nebylo úplně snadné dostat se ke známějším kapelám. Po první desce Meat-House Chicago I.R.A. jsme vydali další spřízněné kapely z hradecké scény – Piráty 44 a jim předcházející archivní rapové Piráty. Z Brna jsme znali Vladimíra Václavka, vydali jsme také vyškovskou kapelu Here. Prvním krokem do „velkého světa“ byli Psí vojáci, s nimiž nám hodně pomohla jejich tehdejší manažerka Pavla Švédová. I díky ní jsme se relativně snadno domluvili, a tak vyšla jejich první deska u nás, Sestra. Následovala výborná Brutální lyrika a po ní, což bylo na naše přání, aby na regulérní desce vyšly Žiletky, vznikl výběr s názvem Národ Psích vojáků. Psí vojáci nám pak otevřeli cestu k dalším „velkým“ kapelám tehdejší alternativní scény. Druhým velkým jménem byli Už jsme doma, a pak už to šlo ráz na ráz. Ozvaly se nám například Zuby nehty a další skupiny. My jsme ovšem nebyli zaměřeni pouze na tuto alternativní scénu. Milan i já jsme měli rádi novou vlnu a také folk. Chodili jsme na koncerty Oldřicha Janoty, Jana Buriana, Dagmar Andrtové nebo Jakuba Nohy. I je se nám podařilo získat a postupně vydávat jejich desky. Interpreti si o nás navzájem říkali, jeden nás doporučoval druhému, a tak se náš záběr rozšiřoval. Stále ale platilo, že se nám ta muzika musí líbit. Nevydali jsme titul, za který bychom se styděli. Aspoň z mého pohledu.

Jak to v té době fungovalo personálně? Dělali jste všichni všechno ve vzájemné shodě?

Když vydavatelství začínalo, já jsem jednal s interprety a také jsem připravoval smlouvy. Ale o tom, co vydáme, jsme se bavili kolektivně. Například jsme měli všichni rádi Ivu Bittovou. Ta už v té době měla velké renomé, byla to osobnost. Měla tehdy koncertní program s Vladimírem Václavkem Bílé inferno. Znal jsem se s ní už z osmdesátých let, a tak jsem ji oslovil a podařilo se to. Vydání Bílého inferna byla velká sláva, byli jsme za to nesmírně rádi. Je to deska, která ani s odstupem času nestárne. Některé Iviny projekty jsou hodně extravagantní a pro většinu lidí hůře stravitelné. Ale toto je víceméně písňová tvorba, která oslovila široké publikum. Byl to i komerčně úspěšný titul.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu